Jak poznamenal jeden kolega v práci – není otázkou, zda chytíte koronavirus, ale kdy. Začínám docela věřit, že měl bohužel pravdu. Ano, dovedu si představit, že ho nechytnete, pokud se budete opravdu důsledně stranit lidí – snad by se měl víc přenášet kapénkami (tedy tím, že vás někdo „poprská“), než na věcech.
Potíž je, když s vámi sdílí domácnost někdo, kdo chodí do práce, do školky, nebo nějak jinak mezi lidi. Mám známou, která nechodí skoro nikam, i s kamarádkami si jenom telefonuje, ale navštěvují ji děti, které chodí do práce, kde bohužel potkávají lidi. A už to má taky. Jeden kolega mi říkal o sestřenici, která donesla Covid z práce a její mamka na to umřela. Dotyčná si to pochopitelně vyčítá.
A to je právě jedna z filozofických otázek, kterou Covid otevírá. Za co mohu já? Kam sahá vina jednotlivce? Mohla ona paní nechodit do práce? Nebo nenavštěvovat maminku? A co vlastně bude lepší? Radši mě naši rok neuvidí, nebo přijmou to riziko? Jak může člověk zodpovědně přijmout riziko, když vlastně ani neví, jaké ve skutečnosti je? Neumře přece každý, kdo se s Covidem potká. A druhá věc, jsem ochotná tohle riziko akceptovat já?
Než jsem to chytla, nijak zvlášť jsem nad tím neuvažovala – přišlo mi jisté, že to nechytím. Vždyť už skoro rok jezdím do práce každý den autobusem a metrem – buď to není tak nakažlivé, nebo toho není ve společnosti tolik. Jenže ten přenos v rámci domácnosti, to je jiná. Psala jsem o něm už zde, když to vypadalo, že by Prymula mohl přijít s nápadem, jak to doma nechytit. Celkem pochopitelně s ničím takovým nepřišel. Myslím, že jediný způsob, jak to doma nechytit, by byl zjistit to včas.
Předchozí díl: Otvíráš novou rubriku, zdravotní?
Žádné komentáře:
Okomentovat