Felix

Naše kotě. Teď už skoro roční. A taky poslední, protože na podzim jsme nechali Macíka (kočka) vykastrovat. Psala jsem o tom tady.

Felix je stejně jako František (o něm více zde) synem kočky jménem Macík. František se narodil v roce 2019 a Felix vloni. Říkala jsem si, že bude pěkné, když budou mít oba jméno od F. U čistokrevných zvířátek se to taky dělá, ale musí být myslím z jednoho vrhu.

Než jsem se dostala k napsání článku, trochu mi vyrostl. Ale fotky jdou použít i tak. Začátek byl náročný. Nejprve hledání koťátek, viz moje haiku:

Naše kočka už 

projde bránou na žrádlo.

Hledej koťátka!

Koťátka jsem našla, resp. kočka mi je ukázala. V chlívku u koz. Ptáte se, jak mi je mohla ukázat? No, po kočičím způsobu. Udělala pár kroků směrem k chlívku, pak se na mě otočila a významně se podívala, možná i mňoukla. Zase udělala pár kroků, podívala se na chlívek, pak na mě...

A ano, to vedle je kozí bobek. Tak takhle malinká byla. Vypadala jako dvě pruhovaná divoká prasátka. Chodila jsem se na ně opatrně dívat, abych kočku nevyplašila. Ale žádný stres, evidentně jsem jí nevadila. 

Asi po dvou dnech od objevu koťátek jsem ráno zjistila, že jedno možná nežije. Připadalo mi, že nedýchá, což nešlo z výšky a potmě dost dobře poznat, ale když po něm to druhé bez ostychu šlapalo a tohle se neprobudilo, nezavrtělo, ani nezakňouralo, šla jsem to obrečet domů. Když jsem se vrátila, ležela tam z něj už jenom hlavička. Předpokládám, že kočka snědla zbytek. Brr, příroda je na měšťáka někdy moc drsná.

Ale život šel dál. Na začátku května jsem si dodala odvahy a vzala si kotě do ruky! Naprosto boží. Je heboučké a hned začne mňoukat, to přiběhne kočka a kontroluje, co s ním dělám. Tuhle metodu jsem pak aplikovala na přivolání kočky do chlívku před tím, než tam zaženu a zavřu kozy. Kočka by se tam pak nedostala a kotě by muselo být celou noc samo.

Macík byla super máma! Hezky se o malýho broučka starala. Akorát jednou potřebovala moji pomoc. To, když si udělali výlet ke stodole, a slepice začalo náramně zajímat, co je to tam za tvorečka, a jestli by se nedal sezobnout. 

Kdo nemá moc zkušeností se slepicemi (jako třeba já, holka z menšího města), tak by si řekl, že to je v pohodě, ale slepice jakmile do něčeho klovnout a začne tomu téct krev, třeba i jiné slepici, tak ji uklovou k smrti, jsou to totiž masožravci (teda oficiálně všežravci), ale tohle je nějak tajemně láká.

Kočička výhružně stáhla uši, syčela... ale zvědavé slepice se slézaly do kroužku a čím dál víc si troufaly přibližovat. Byla jsem zvědavá, jak to kočka vyřeší, ale zdraví mrňouska pro mě bylo přednější, takže jsem ho nakonec vzala do náruče, rozehnala slepice a ukázala kočičce, ať mě následuje ze slepičího dvorku pryč, kde jsem jí koťátko zase vrátila. Připadalo mi, že se na mě dívala vděčně.

Felix byl s těma svýma modrýma očima naprosto k sežrání. Sladký mourovatý kotě. Pak na něj přišla taková trochu zlobící léta, kdy začal kousat a škrábat a hrozně si se mnou chtěl hrát. Chyběl mu bráška, tak se to dalo čekat. 

Jednou jsem ho našla, jak sladce spinká s maminkou. Takoví milounce přitulení k sobě na zahradě v trávě. A pak jsem si všimla, že na mě kočka kouká ze dvora. Úplně ve mně hrklo, když mi došlo, že Felix spinká přitulený k Frantovi. U nás se vždycky říkalo, že dospělí kocouři, zabíjejí (a snad i žerou) mláďátka, aby neměli konkurenci. Nezbylo než doufat, že kočka ví, co dělá. No, Franta to evidentně jako konkurenci nebral, dokonce si spolu brzy začali hrát. 

Zpočátku jsem myslela, že Felixe někomu darujeme, ale byl tak sladkej a byl Covid-19, takže se nikam moc nechodilo. A já si ho samozřejmě zamilovala. Koťátko takhle od malička jsem nikdy neměla.

Pak měl jednu dobu takovou hranatější hlavu a ne moc krásný výraz, ale stejně to byl můj brouček.

Teď za mnou běhá jako pejsek. O víkendu mi vlezl oknem do domu, kam kočky běžně nebereme. Protože jsem větrala oknem v ložnici a nechtěla jsem, aby se mi schoval třeba pod postel, vzala jsem ho do kuchyně a nechala ho tam šmejdit. Dost mě překvapilo, když šel radši se mnou zase ven, než aby zůstal doma v teple sám.

Abyste měli něco aktuálnějšího, tak zveřejňuji fotku z devátého ledna letošního roku. Zima není právě ideální na focení koček, moc si totiž na sníh nepotrpí, ale takhle aspoň víte, jak Felix vyrostl. Zatím je docela drobek. Hlavně proti Frantovi. Ale v jídle je největší divoch: hrozně se vrhá na lidské jídlo (zbytky masa, olej, máslo, cokoliv), vrčí a všechny ostatní bije, sotva se trochu přiblíží.