Vloni touhle dobou – pokud můj deník nekecá – naše kozy spásaly čerstvou trávu. Dnes je to dost těžko představitelné vzhledem k tomu, že venku leží deset centimetrů čerstvého sněhu!
Do určité chvíle jsem se z něj opět radovala. Ostatně jako vždycky. Celá krajina dostane se sněhem takový slavnostní nádech. Vypadá jako pocukrovaná. A taková něžnější. Ale... silničáři jsou pořád nejmenší lidi na světě. Napadne pár centimetrů sněhu a už je není vidět.
Smutné je, že mi tenhle starý vtip stále připadá vtipný. Jasně že vím, že to není nic jednoduchého udržovat všechny silnice sjízdné. Ale vzhledem k předpovědím počasí, moderní technice a tomu, že sníh je jen párkrát do roka, tak bych čekala, že to budou líp zvládat. No, ale to jsem já, holka z Vysočiny. Tam jsme si na silničáře nikdy moc nestěžovali. Taky bylo skoro pořád posypáno (štěrkem, ne solí) a vyhrabáno. Pak jsme si před domem vždy chtěli dělat z hromady sněhu iglú, ale čůrali na něj psi.
Tentokrát byla cesta do práce poněkud delší a nervy žeroucí. Na autobus jsem dorazila včas, bohužel nejel. Říkala jsem si, že asi má chvilku zpoždění, a tak jsem nechala ujet jiný, který jede delší cestou, takže bych do práce přišla o něco později. Ha ha ha. Kdybych věděla, že na ten samý (s delší cestou) budu čekat ještě hodinu, protože ten můj (který už měl mezi tím jet třikrát či víckrát) prostě nejede a nikdo se nám to ani neobtěžuje říct.
Venku bylo -7,5°C, takže ani v pohorkách, běžných textilních kalhotech, tílku, tričku, svetru s rolákem (aspoň na ten krk), kabátě a čepici to nebylo nic moc. Na cestu domů už jsem si pak vzala vlastní upletený svetr Vintersol, což bylo jiný žrádlo, a šátek Daybreak, který v sobě má jen malý podíl vlny, ale i tak to bylo příjemné. Ještě někde vyštrachat rukavičky. Zajímavé je, že se všude pletou než přijde zima. A taky až skončí.
Zároveň jsem si blahořečila, že jsem si sukni vzala do batohu a ne na sebe, jak jsem původně plánovala. Někdy se i ta lenost hodí! A taky, že jsem si ráno nemyla vlasy. Jednak by pod tou čepicí a kapucou stejně dostaly na frak, a jednak bych asi pořádně promrzla. I takhle mě dost zábly nohy a litovala jsem, že jsem si nevzala tlusté ponožky. A to mám i vlastní upletené.
Říkala jsem si, že je škoda, že se nemůžu mrknout na nějaké svoje články na blogu, třeba Jak se zahřát 1 a 2, protože bych tam třeba našla něco, co by šlo použít. Takhle jsem se snažila hýbat prsty u nohou, které mě hrozně zábly, dělat dřepy (to bych řekla, že docela dobře pomáhalo) a taky jsem se schovala do zastávky tak, aby na mě pokud možno z žádné strany nemohlo foukat, i když nefoukalo.
No a s tímhle počasím mě napadlo, že by bylo ideální, navzdory tomu, kolik mám v plánu článků, dokončit ty vánoční deníky, viz zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat