Takhle nějak se mě ptal přítel někdy před týdnem. Pobavilo mě to, i když jsme moc důvodu k radosti neměli. Jeho test na koronavirus byl pozitivní.)
Přemýšlela jsem, jestli je to dobrý nápad a nakonec jsem si řekla proč ne. Měla bych psát i o tomhle tématu. I když je to samozřejmě s jistým (a to značným) zpožděním.
Začalo to přítelovým příchodem z práce sedmého února. Předpokládáme. Na směně s ním byl někdo pozitivní, a tak ho umístili do karantény. Jako už dvakrát nebo třikrát. Karanténa je pro něj sama o sobě docela v pohodě. Nesmí sice z domu, nakupovat a tak, ale nic zase tak hrozného se neděje. Strach mám já. Vždycky si říkám: „Co kdyby byl pozitivní? Já to měla od něj a někoho v práci nakazila.“ Ale zjevně si s tím dělám zbytečně moc starostí a jsem přehnaně ohleduplná. V autobusech běžně potkávám lidi, co mají roušku na půl žerdi. V metru se to kupodivu moc neděje.
Dva dny to bylo dobrý, a pak ho celou středu bolela hlava. Přičítal to tomu, že málo pil a celkově jsme tomu nevěnovali žádnou větší pozornost. I špatně spal. Na čtvrtek měl naplánovaný test v Ústřední vojenské nemocnici (dále jen ÚVN). Vlastně nás ani nenapadlo, vůbec jsme si nepřipouštěli, že by to mohlo být jinak. Až večer, když mu přišla sms, že je pozitivní, zůstali jsme jako opaření.
Nálada klesla na bod mrazu. Co mám teď dělat?
Na internetu je spousta chytrých rad, jak se starat o někoho, kdo je pozitivní, ve společné domácnosti. Jak se izolovat. Ale tak nějak zapomněli zmínit, jestli to má ještě smysl, když to začnete dělat až po pěti dnech. Rychlým přehlédnutím domácnosti – aktuálně dva použitelné pokoje (ložnice a kuchyně) se stejně ukázalo, že to není reálné. A moje sobotní zvýšená teplota potvrdila, že by to stejně bylo zbytečné. Byla mi zima a měla jsem 37,9°C. To byly moje první příznaky.
Pokračování deníku:
Žádné komentáře:
Okomentovat