V neděli 28. února mě zase celý den děsně bolela hlava. Frustrující na tom bylo především to zoufalství, že to snad nikdy neskončí. A taky to znamená, že si o víkendu zase neodpočinu.
A začal březen. Byla jsem doma s Covidem skoro celý únor (naposledy v práci 8. 2.). Člověk má úplně pocit, že mu život protéká mezi prsty. A to mám mírnou formu, „nic mi není“. Teda kromě ztráty čichu. Po mírném váhání jsem si odhlásila preventivní prohlídku (ne u obvoďáka, ten mě vidět nechce): dokud mám příznaky, měla bych trčet doma. Začal platit tvrdší lockdown: procházky jen v katastru obce, nákupy v rámci okresu.
V průběhu týdne už nejsem tolik unavená, ale teprve v pátek se mi podaří vstát v sedm bez budíku a celkem čile.
Jednou si dokonce pustím hudbu. A taky už mám chuť šít. Jo a taky se mi vrátil čich, i když nevím, kdy přesně, vím, že to bylo postupně. Když jsem poprvé dělala tažin a dala tam spoustu cibule, říkala jsem si, že je fajn, že ji cítím, ale vůbec jsem neslzela. Asi ji nějak špatně skladovali, myslela jsem si. Při druhém vaření tažinu (ze stejné cibule) jsem už brečela jako želva a musela se soustředit na dýchání pusou, jinak bych ty čtyři cibule snad ani nenakrájela.
Otázkou je: A co dál?
Dál? Nic. Nařízení vlády, platící od 1. března a omezující už skoro všechno, zatím umožňují chodit do práce. Máme dohodu, že chodíme v pondělí a středu, ostatní dny jsme na home office, což je někdy fajn: člověk vstává rovnou do práce, v klidu nakrmí kozy a kočky, zatopí v kamnech a z práce jsem rovnou doma. A přitom se vidím s kolegy, takže mám aspoň trošku sociálního kontaktu, vyřídím podpisy vedení a taky trochu změním prostředí. A hezky si zapletu v autobuse.
Jenže s těmi je to teď docela otrava, protože jich zase pár zrušili a ten, který jezdil kratší cestou, to bere ještě přes jinou vesnici, takže se doba jízdy zdvojnásobila.
Dneska (18. 3.) jsem byla poprvé běhat. Pro ty, kdo nevědí, začala jsem s tím vloni kvůli Covidu, abych si trochu posílila plíce, ale vydrželo mi to jen chvíli na jaře a sotva jsem se začala dostávat do kondice, vypadalo to, že Covid mizí a taky jsem začala chodit znovu do práce každý den a na běhání po práci už si nenašla čas. Teď se k tomu vracím (samozřejmě) s nechutí, ale věřím, že to má dobrý vliv na kapacitu plic (které ta potvora napadá – kamarádovi prý 20 % poškodila, ale za 10 let se mu snad obnoví) a kardiovaskulární systém.
Předchozí díly:
Žádné komentáře:
Okomentovat