Asi jsem měla být Lev

V pátek jsem byla u kadeřnice. Docela jsem se tam těšila, ale současně jsem se bála, jaké to bude. Zda mi vytvoří účes, jaký si přeji, nebo se jí to nepovede. Nervozita stoupala, a když jsem se blížila ke kadeřnickému salonu, bylo to už na mně i trochu vidět.

Na štěstí jsem v zelenině, kam jsem si předtím došla, potkala kámošku, tak jsme trošku pokecaly a ona řekla, že tam půjde se mnou. Byla jsem ráda, že mě tam aspoň někdo doprovodí, ale ona tam se mnou zůstala celou dobu. Nakonec mi to dost pomohlo.

Nejdřív jsme čekali, až bude hotová slečna přede mnou. Kromě toho, že jsme si povídaly o klukách, jsem jen tak na rychlo listovala vedle ležícími časopisy, abych mohla ukázat obrázek, jak bych si svůj budoucí účes představovala. Obrázků ukazujících to, po čem jsem toužila, bylo hned několik, dva jsem si pro jistotu nechala otevřené.

Představovala jsem si nějakou šetrnou úpravu, která mým vlasům nebude nijak zvlášť škodit. Nemám ve zvyku si je barvit, lakovat, tužit, nebo jim jinak dopřávat chemie, takže jsem se trošku bála, co mi bude chtít dělat, aby z mých dlouhých rovných vlasů vytvořila vlnité. Moje představa byla asi takováto:

Proti stříhání jsem zásadně protestovala, po čtrnáctidenní úvaze jsem si to rozmyslela a souhlasila jsem s tím, že to asi trošku bude chtít. Tak kolem pěti centimetrů... aby to ty vlasy unesly. Dobře možná těch deset by se ještě s velkým sebezapřením nechalo.

Ale dlouhé vlasy už mám pěkných pár let, jsem na ně zvyklá a líbí se mi to tak. Nechci, aby mě stříhala.

Ovšem představy kadeřnice byly zřejmě jiné. Ačkoliv obrázek, který jsem jí ukázala představoval dívku s ještě vlnitějšími vlasy, výsledek dopadl docela jinak. Místo šetrnějšího způsobu, kdy se jakýsi roztok ředí vodou, použila kromě melíru ten nejbrutálnější zásah - trvalou.

Už jsem pár lidí po trvalé viděla. Vypadají jako ovečky nebo jako já, když si dám natáčky a spím na nich. Prostě hromada kudrdlinek všude kolem. Trošku jsem se děsila, že by to mohlo dopadnout i tak. Na kudrnatý háro taky moc zvyklá nejsem. Ale co, říkala jsem si, s tím se dá vždycky něco udělat, maximálně bych si udělala culík a tam se to srovná. Mám jemný a poslušný vlasy, s tímhle problém nebude.

Domluvily jsme se, že mi teda ostříhá těch pět centimetrů, původně ukazovala i míň, ale tak tohle jsem jí dovolila, těch pět to chce, aby se zarovnaly polámané konečky. Jo? A jak myslíte, že to dopadlo?

Je to jen kresba, ale vlasy mám přibližně takovéhle. Délku porovnejte s obrázkem výše a zjistíte, že kratší jsou ne o pět ale přibližně o dvacet centimetrů.

Když jsem se dívala do zrcadla a viděla, jak kolem mě běhá s nůžkama a stříhá a stříhá, propadala jsem slušnému zoufalství. Ke konci už jsem to fakt nevydržela a řekla jí, že kratší už to opravdu nechci. Souhlasila a dodala, že už to jen zastříhává. V duchu jsem přísahala, že ke kadeřnici nikdy víc, ani za nic na světě. Byla jsem spokojená tak, jak to bylo, chtěla jsem to jen malinko vylepšit, ne úplně zmatlat!

Vlasy se mi netočily skoro vůbec, smrděly po roztoku, který mi do nich nakapala a nechala ho tam čtvrt hodiny, aby se točily, a navíc mi tam dala asi tři druhy vosků, laků a tužidel, takže jsem měla vlasy tvrdé jak bodliny a můj první dojem byl, že vypadám jak čarodějnice, což v tuto dobu není zrovna vhodné.

Po zaplacení mě kámoška ujistila, že to vypadá dobře a v pohodě. Dokonce si služby této kadeřnice pochvalovala. Já bych mohla pochválit maximálně dvě: hezky se s ní kecalo a ten kokosovej vosk voněl pěkně, když se snažil přebít smrad z předešlého zákroku.

Z cesty přes náměstí jsem měla nepříjemný pocit. Byla jsem nervózní z velké změny a měla pocit, že se po mně všichni dívají. Cítila jsem se jako v jiném světě, někde, kam napatřím, připadala jsem si divná. Mít šátek, tak si ho snad přes tu hlavu dám. Vzpomněla jsem si, že prý vypadám moc dobře ve všem, když se v tom cítím svá. Okamžitě mě napadlo, jak teď musím vypadat strašně. Cítila jsem se hrozně nesvá.

Zalezla jsem do prvního otevřeného obchůdku, abych se trošku uklidnila a nebyla všem na očích. Uvědomila jsem si, že se trochu třesu. Bylo to papírnictví, jeden z typů obchodů, který mám nejraději. Jenže dneska jsem nebyla schopná věnovat pozornost ani pohledům, ani dopisákům, ani těm nejroztomilejším malejm ptákovinkám, které mají u pokladny. Koupila jsem si sešit na angličtinu a než jsem odcházela s trouškou studu jsem se zeptala prodavačky na něco v tom smyslu, jestli vypadám normálně. Řekla že jo, jen že to vypadá trochu mokré. Prohodily jsme jen pár vět, ale výrazně mi to pomohlo. Pro jistotu jsem cestou navštívila cukrárnu a koupila si malý zákusek – čokoláda prý uklidňuje.

Stejně mi cestou bylo do pláče. Ani už přesně nevím proč. Byla jsem zklamaná a nešťastná. Bylo mi strašně líto, že mám (i když to není vidět) poškozené vlasy úplně po celé délce a vlastně to bylo k ničemu, vůbec není vidět, že by se mi nějak točily. Vyčítala jsem si, že jsem tam vůbec lezla a dokonce jsem váhala, zda jet za svým přítelem. Bála jsem se, co tomu řekne, a na jeho názoru záleželo víc, než na jakémkoliv jiném. Co když se to nebude líbit ani jemu?

Doma mi to naštěstí zhodnotili jako dobrý, takže jsem se s tím trošku srovnala, ale stejně byla moje nespokojenost jasně znát při sebemenší narážce na délku vlasů. Táta se mi smál, když jednou z prvních věcí, kterou jsem pronesla, bylo: To bude trvat, než to doroste. Ani jsem si v tu chvíli neuvědomila, že z toho bylo tak jasně vidět, jak jsem nespokojená a že jediné co chci, je mít zase dlouhé vlasy.

A proč bych teda měla být Lev, jak jsem napsala v titulku článku? Říká se, že znamení Lva si na své hřívě moc zakládá. Většina Lvů má krásné husté vlasy a nesnáší stříhání. Znám dva Lvíky a tohle myslím mohou potvrdit. Když jsou Lvi malí a stříhají je, většinou brečí. Já k tomu neměla daleko ani teď.

A přítel? Tomu se ta věc, kterou mám teď na hlavě líbí. Ačkoliv absolutně nechápu proč. Ale jsem tomu velmi ráda, protože dneska už se začínám cítit, jako že to je moje a ne nějaký cizí odporný parazit, u kterého člověk čeká, až se ho zbaví.