Nedávno jsem měla prezentaci z mého nejoblíbenějšího předmětu - Manažerská etiketa. Měli jsme pět minut povídat na libovolné téma, přitom jsme byli natáčeni na kameru, abychom pak mohli zhodnotit všechny svoje chyby.
Myslím, že kdyby se tato prezentace konala zítra, mluvila bych o dnešku - jednom z nejbáječnějších dní poslední doby. Asi bych si to ani moc nemusela připravovat, protože bych to ještě měla v živé paměti, ale možná bych se rozplývala víc, než je při takových (mělo to připomínat odborné, až na to téma) prezentacích vhodné.
A co se dneska stalo tak výjimečného? Den začal už krásným ránem, kdy jsem spala tak dlouho, jak jen to bylo možné (tedy do půl sedmé), abych stihla první cviko. Učili jsme se dělat mapy. No fantazie! Samozřejmě, že ta mapa nevypadá tak, jak by správná mapě měla podle kartografie vypadat, ale kdybyste se na ni podívali, sotva byste na ní našli sebemenší chybičku. Vypadalo to opravdu brutálně!!! Co na tom, že moje zásluhy jsou pramalé, protože jsem postupovala přesně podle návodu, který nám dala učitelka? Za čtrnáct dní si takovou mapu budeme vytvářet my sami:-) z podkladů, které jsme získali při používání již zmiňované GPS. Ale v co doufám nejvíc je to, že se mi podaří vytvořit mapičku s mým oblíbeným místečkem.
Druhá hodina byl právě onen oblíbený předmět. Učitel se „pro jistotu“ optal, jestli už jsme po jídle a začal nám vykládat, jak se máme správně chovat u stolu. Mimo jiné se zmínil i o tom, že se mu v restauraci, kde byl se známou, stalo, že číšník dal jídelní lístek nejprve jemu a až poté dámě, což je samozřejmě špatně. Nicméně pro kámošku a mě byla tato hodina vcelku provokativní, protože jsme se ani jedna ráno nestihly nasnídat. Při odchodu Míša utrousila: „Mám žízeň a hlad!“ Pošeptala jsem jí: „Mám žízeň, hlad a angličtinu, to je kombinace!“
Pro nezasvěcené musím poznamenat, že anglinu skutečně nenávidím. Ale abych to uvedla na pravou míru, tak proti jazyku toho zas tolik nemám až na to, že je v něm hrozný bordel a každý si to může říkat, jak to cítí, a jak se mu chce, spíš nemám ráda učitelku.
Ale když má člověk dobrý den, má dobrou i angličtinu. Učitelka byla sice asi tak příjemná jako obvykle, ale tentokrát mě to nemohlo rozházet. Proč to bylo jiné? Vědomí, že tahle hodina je poslední mě hřálo víc, než by se mohlo na první pohled zdát! Příště si napíšem písemku a pak už mě čeká „jen“ zkouška. To je skvělý!
Po angličtině mě čekal takovej trošku nudnější, ale zato pohodovej předmět. Zajímavé bylo, že jsme se před ním sešli jen tří. Nedalo nám to a začalo nám vrtat hlavou, jak je to tedy s tím terénním cvičením, které jsme měli slíbené? Mrkli jsme na net a zjistili, že se cvičení nekoná a my máme volno na přečtení jakési sáhodlouhé publikace.
Hned jsem napsala miláčkovi, že už mám čas teď a jestli má chuť a čas, že se můžem sejít. Štěstí mi přálo, a tak měl obojí. Protože už se blížila druhá hodina odpolední a já za celý den „snědla“ hrneček čokolády z automatu, navrhla jsem, že bychom mohli zajít na oběd, ale že platím, tím se počáteční nadšení z dobrého nápadu změnilo v mírné bručení a slabý protest. Každému, kdo mě zná, je už předem jasné, že za sebe moc často kluky platit nenechám. To jde spíš o maličkosti, nebo když jsem na tom s penězma fakt bídně. Ne že bych teď nebyla, ale prostě jsem jednou dostala chuť udělat něco jinýho, než si pořád jen ukládat penízky do prasátka na dovolenou.
V restauraci, kterou jsme si vyhlídli a chtěli ji navštívit až příští týden, až budeme trochu více při penězích, byl supermilej číšník, který nám nabídl posezení jak vevnitř, tak i v zahrádce. Hospůdka vypadala tak trošku jako bludiště, a tak jsme se tam pro jistotu nechali dovést. Když mi řekl pořád rovně, a já viděla, že hned vedle mě je cedulka ukazující rovně na WC, byla jsem značně rozpačitá, ale šla jsem dál, jak mi řekl.
Usadil nás ke stolu a zeptal se, co chceme na pití. Za chviličku byl zpátky jak s kofolou, tak i s jídelním lístkem. A co myslíte, že udělal? No samozřejmě, že ho nejprve dal mému příteli a až potom mně. Tento malý prohřešek proti etiketě jsme mu samozřejmě zcela velkoryse odpustili, protože byl milý, sympatický a pití nám už dal správně. Navíc neměl nejmenší námitky proti snížení množství pepře v omáčce, kterou jsme si k jídlu objednali. Trochu mě zaskočila otázka na závěr, než jsme odcházeli, když se zeptal, jestli nám to aspoň trošku chutnalo. Troufám si tvrdit, že něco takhle výborného jsem už aspoň dva měsíce nejedla.
V průběhu odpoledne jsem dostala tři malé dárečky. Čajík, který jsem si tu tak pochvalovala minulý týden, výbornou malinovou zmrzlinu a moc krásnou fialku. K té se váže, alespoň pro mě, docela vtipný rozhovor začínající mou poznámkou, že mě nějak začalo bavit utrácet a nakupovat. Reakce byla: „To tebe pořád.“ Můj dotčený pohled byl naprosto ignorován, protože se mi přítel zahleděl do květinářství a jakoby zasněně povídá: „Teď asi začalo lákat utrácení mě.“ Moc mě to rozesmálo a za chvilku jsem si domů nesla nááádhernou bílofialovou fialku. (Zrovna včera jsem si na jedněch stránkách všimla, že k mému znamení se údajně hodí fialky. To bylo překvápko!)
Krásný den končí odjezdem mé drahé polovičky a psaním článku na blog. Teď už mě zase čeká učení a musím si trošku máknout, protože po tomto odpočívacím týdnu bude ten příští zase opět mírně náročnější. Ale po dnešním odpočinku se cítím plná sil.
Žádné komentáře:
Okomentovat