Trošku jsem se pohrabala v blogu a našla svůj článek Seznam českých pohádek, kde jsem se snažila vypsat všechny české pohádky, které byly v posledních letech na Vánoce. V jiném seznamu zase mám 21 nejhezčích pohádek.
Napadlo mě, že alespoň některé z nich si o těchto Vánocích pustím. Nebo vyberu něco pěkného ze své stránky s Recenzemi filmů. Občas něco z toho jde najít na youtube. Když nám nejde televize, nic moc jiného mi stejně nezbývá. A kvůli rýmě a kašli mám mizernou náladu, tak hledám, čím si ji spravit.
Napadlo mě, že alespoň některé z nich si o těchto Vánocích pustím. Nebo vyberu něco pěkného ze své stránky s Recenzemi filmů. Občas něco z toho jde najít na youtube. Když nám nejde televize, nic moc jiného mi stejně nezbývá. A kvůli rýmě a kašli mám mizernou náladu, tak hledám, čím si ji spravit.
Včera jsem na poslední chvíli upletla a vyprala vzorek z Loch Lomondu na čtyřkách jehlicích. Dneska jsem si spočítala, že na deset centimetrů mi vychází 16 ok místo devatenácti, a tak jsem se pustila do přepočítávání, kolik že ok to mám vlastně nahodit. Nejspíš jsem při tom něco zmatlala, protože ve středu (26. 12.) budu bojovat se vzorkem u krku, který mi nevychází. Ale dnes jsem si jenom šťastně pletla. Svetřík Vintersol od Jennifer Steingass pletu v rámci KALu s Upletusi.
Protože mám rýmu, jsem unavená a otrávená (a jak tak koukám, navíc se opakuju!). Nebaví mě v podstatě nic, ani to sledování pohádek. Začala jsem si – ne úplně systematicky – pouštět ty, které buď považuji za nejlepší (čtyři až pět hvězdiček v mých recenzích), nebo ty z minulých let, u kterých jsem si ještě nenapsala, o čem jsou (ano, vzletně tomu říkám recenze, ale spíš je to krátká zmínka o tom, zda si to mám ještě někdy pustit). Třeba Až po uši v mechu (***) byla překvapivě skvělá loutková pohádka. Zato Domovoje (*) jsem ohodnotila jako děsivého. Text byl v pořádku, ale obrázky/film byl hnusný. A nejvíc konec – po zemi se kutálelo klubíčko a pak záběr na někoho, kdo má v oku zapíchnutou pletací jehlici. Odporné!
Pustila jsem si třeba svého oblíbeného Kocoura v botách, toho německého z roku 2009, kterému jsem dala čtyři hvězdičky a psala o něm zde. K nejlepším pohádkám rozhodně patří O hlúpej žene (*****) z roku 1996, o které jsem psala zde. Navíc v ní hraje Zuzana Tlučková, kterou jsem si oblíbila v seriálu Susedia. Jak ta se umí tvářit! Jako by opravdu ani do pěti počítat neuměla.
Další senzační pohádka je Princezna Nevěsta (*****), u které se musím smát, i když ji znám už málem zpaměti. A zrovna tak je úžasná Zakletá Ella.
Ale ne, všechny jsem je neviděla dneska, jenom už přesně nevím kdy. ;-))
Dárečky byly fajn, kapřík taky a na stromečku, který jsme letos ozdobili dozlatova, jsou jak kolekce, tak pravé svíčky (u nás klasika). Udělali jsme tradiční fotku při zapalování svíček a pak při rozdávání dárků. A taky při rozbalování. Akorát prskavky letos nebyly. Máme jen nějaké vhodné na ven. No, myslím, že i ty v předchozích letech bylo vhodné zapalovat jen venku, ale tehdy to na nich ještě nepsali. A taky jsem letos nešla na půlnoční. :-(
Út 25. 12. Pohádky
Protože nám zlobí televize, pouštíme si v iVysílání Kouzelníka Žito. Je to docela dobrá pohádka. Dala jsem jí tři hvězdičky a napsala o ní recenzi zde. A ještě jsem se dívala na Řachandu.
V průběhu tohoto týdne jsem sesmolila jenom čtyři ubohé článečky:
- Recenze na pohádky 2018,
- Recenze na pohádky 2017,
- Recenze na některé pohádky 2016,
- Recenze na některé pohádky 2015 a 2014.
St 26. 12. Stále pohádky
Pořád mi není nic moc. I když denně vypiju nejmíň dva litry čaje, nebo horké vody (prý není dobré pít kofein, když má člověk kašel, a tein v čaji je to samé), pořád je mi zima na ruce a nohy. Užívám Mucosolvan, echinaceu (na podporu imunity) a cukr v podobě Oscillococcinum (kritických článků k tomuto homeopatickému léku je plný internet a asi jim i věřím).
Koukám na pohádky a pletu Vintersol. Líbila se mi pohádka Zázračný nos (recenze ve výše uvedených článcích 2016) a taky druhá nová česká pohádka O zakletém králi a odvážném Martinovi. Dala jsem jí tři hvězdičky jako Zázračnému nosu a napsala o ní recenzi zde.
Čt 27. 12. Pletení svetříku Vintersol
Chvilku jsem četla první díl ovcí (recenze již brzy).
Dneska jsem pletla na svetříku tři barvy najednou v jedné řadě. Bylo to docela náročné. Nevěděla jsem moc jak je držet a střídat. Naštěstí toho byly jenom dvě řady za celý vzor. Těším se, až bude sedlo hotové a budu si ho moci vyzkoušet. Jsem dost napnutá, jestli mi padne. Snad mi nebude velké. Že by mi mohlo být malé, to nevypadá.
Pustila jsem si pohádku Kdyby byly ryby. Myslela jsem, že je to ujetost, kde má království zdědit kapr, když se princ včas neožení. Ale nebylo to ono. Naopak to byla celkem legrace. Recenzi jsem psala zde.
Rodiče šli na pochod a já tvrdnu doma. Svítí sluníčko a vypadá to, že venku musí být krásně. A já mám rýmu a studený nohy a ruce. A to celé dny piju horký čaj. Už poněkolikáté si říkám, že projdu všechny doručené e-maily, ale nějak se mi nechce. Jsou to odpovědi na rozeslané PF 2019. Udělaly mi radost, ale zároveň z nich na mě dýchá moje dřívější Já. Proč mi připadá, že moje dřívější Já bylo úspěšnější a šťastnější?
Možná proto, že si to dost dobře nepamatuju. A nechce se mi listovat v denících, abych se ujistila, že mě tenkrát sice trápily úplně jiné věci, ale stejně moc (nebo možná i víc) než teď. Proč se člověk pořád něčím trápí?
Pá 28. 12. Nahozen nový (překvapivý) projekt
Celý den koukám na pohádky a pletu Vintersol (viz můj článek zde). Abych si zlepšila náladu, pustila jsem si Nejlepší přítel, Krásná Locika a Anděl Páně 2 (moje recenze najdete zde).
Krásná Locika byla fajn. Bylo to něco trochu jiného než ta animovaná (s chameleonem), kterou mám ráda, ale líbila se mi.
Rádce: „Kdyby člověk jen věděl, proč mlčí. Neříká nic!“
Princ: „Já se nechci ženit!“
Král: „Říká.“
Královna: „Ale co!“
Večer mi přijde smska, že společný silvestr s přáteli se ruší. Prý bychom byli jen čtyři. Možná ani to ne, protože ještě pořád se necítím na to, abych se někde toulala.
Před půlnocí jsem nahodila na jeden zajímavý projekt, ale jsem trochu v rozpacích z toho, že na začátek se pro všechny velikosti má nahazovat stejný počet ok, resp. 57 cm. Co je to za míru? To nemají ani modelky v pase.
So 29. 12. Ovce a paličkování
Protože jsem – navzdory všem dobrým předsevzetím – šla spát zase pozdě, vstávám v deset. Výjimečně si místo zapnutí počítače čtu Glennkill, ovce vyšetřují. Je to super, ale pořád mi myšlenky utíkají někam jinam. Co všechno bych ještě během „prázdnin“ chtěla udělat. Proč nemám trochu realističtější plány? A proč vůbec pořád něco plánuju, když to stejně nakonec dopadne jinak? A možná i líp. Nebo hůř? A není to vlastně jedno, když se stejně velká část plánů zhatí?
K obědu máme pečenou zeleninu (recept zde). Je super, mám ji ráda. Ještě k ní přikousnu nakládané chilli papričky v domnění, že by taky mohly zahánět bacily. Ale pálí nějak víc, než jsem si pamatovala.
Chvilku jsem četla první díl ovcí (recenze již brzy).
 |
| Sedlo svetru Vintersol |
Pustila jsem si pohádku Kdyby byly ryby. Myslela jsem, že je to ujetost, kde má království zdědit kapr, když se princ včas neožení. Ale nebylo to ono. Naopak to byla celkem legrace. Recenzi jsem psala zde.
Rodiče šli na pochod a já tvrdnu doma. Svítí sluníčko a vypadá to, že venku musí být krásně. A já mám rýmu a studený nohy a ruce. A to celé dny piju horký čaj. Už poněkolikáté si říkám, že projdu všechny doručené e-maily, ale nějak se mi nechce. Jsou to odpovědi na rozeslané PF 2019. Udělaly mi radost, ale zároveň z nich na mě dýchá moje dřívější Já. Proč mi připadá, že moje dřívější Já bylo úspěšnější a šťastnější?
Možná proto, že si to dost dobře nepamatuju. A nechce se mi listovat v denících, abych se ujistila, že mě tenkrát sice trápily úplně jiné věci, ale stejně moc (nebo možná i víc) než teď. Proč se člověk pořád něčím trápí?
Pá 28. 12. Nahozen nový (překvapivý) projekt
Celý den koukám na pohádky a pletu Vintersol (viz můj článek zde). Abych si zlepšila náladu, pustila jsem si Nejlepší přítel, Krásná Locika a Anděl Páně 2 (moje recenze najdete zde).
Krásná Locika byla fajn. Bylo to něco trochu jiného než ta animovaná (s chameleonem), kterou mám ráda, ale líbila se mi.
Rádce: „Kdyby člověk jen věděl, proč mlčí. Neříká nic!“
Princ: „Já se nechci ženit!“
Král: „Říká.“
Královna: „Ale co!“
Večer mi přijde smska, že společný silvestr s přáteli se ruší. Prý bychom byli jen čtyři. Možná ani to ne, protože ještě pořád se necítím na to, abych se někde toulala.
Před půlnocí jsem nahodila na jeden zajímavý projekt, ale jsem trochu v rozpacích z toho, že na začátek se pro všechny velikosti má nahazovat stejný počet ok, resp. 57 cm. Co je to za míru? To nemají ani modelky v pase.
So 29. 12. Ovce a paličkování
Protože jsem – navzdory všem dobrým předsevzetím – šla spát zase pozdě, vstávám v deset. Výjimečně si místo zapnutí počítače čtu Glennkill, ovce vyšetřují. Je to super, ale pořád mi myšlenky utíkají někam jinam. Co všechno bych ještě během „prázdnin“ chtěla udělat. Proč nemám trochu realističtější plány? A proč vůbec pořád něco plánuju, když to stejně nakonec dopadne jinak? A možná i líp. Nebo hůř? A není to vlastně jedno, když se stejně velká část plánů zhatí?
K obědu máme pečenou zeleninu (recept zde). Je super, mám ji ráda. Ještě k ní přikousnu nakládané chilli papričky v domnění, že by taky mohly zahánět bacily. Ale pálí nějak víc, než jsem si pamatovala.
Odpoledne zase chvíli čtu a pak neodolám a donesu si paličkování. No jo, fakt. Po tolika letech! Možná za to může včerejší sledování pohádky Anděl páně 2, kde vrchní krejčí (mistr Polívka) říkal, že další den mají přijít švadlenky včas, že budou paličkovat. Nevím, jestli toho dřív lidi uměli víc. Každopádně paličkování je nejsložitější ruční práce, co znám. Ne nutně nejzdlouhavější, to je podle mě vyšívání, ale stejně... Naučit se paličkovat není jen tak. I když to zase není nepřekonatelné. Aspoň myslím.
Taky mi před pár dny na PF 2019 odpověděla moje tehdejší lektorka. Trochu se mi stýská a možná jsem příliš rychle vypila sklenku vína (raději bych sladší, s tím bych se na jazyku víc mazlila). Na herduli i paličky koukám trochu vyděšeně. Kdy že jsem je naposledy měla v ruce?
Dodávám si odvahy slovy: „To se nezapomíná.“ Ale jistá si tím nejsem. Jak jen to bylo? Srovnat paličky vedle sebe do stejné výšky... Plátno a prostina, jasně, názvy mám pořád v hlavě. Plátno vypadá jako tkané, ale většinou je hezčí to druhé. Nebo se to nejmenuje prostina?
Dodávám si odvahy slovy: „To se nezapomíná.“ Ale jistá si tím nejsem. Jak jen to bylo? Srovnat paličky vedle sebe do stejné výšky... Plátno a prostina, jasně, názvy mám pořád v hlavě. Plátno vypadá jako tkané, ale většinou je hezčí to druhé. Nebo se to nejmenuje prostina?
No, hlavní je vzpomenout si, jak se to dělalo. ... Aha. Jedna ze dvou paliček se poslala vpravo, předtím se ale musely překřížit ty svislé. ... Vzpomněla jsem si a je to překrásné! Jenom to dlouho trvá, člověk se nad tím hrbí, vyžaduje to dostatek světla a taky se u toho musí sedět doma.
Kočka vymyslela, že se jí bude krásně spát v mojí tašce na paličkování. Večer jsem koukala na Harryho Pottera a Ohnivý pohár, televize kupodivu šla. A pak ještě na O Popelce trochu jinak (na youtube zde). Bylo to super. Opravdu trochu jiná Popelka, spíš hodnější než ta klasická, tedy ne ona, ale macecha a sestry.
Ne 30. 12. Četba Glennkill – ovce vyšetřují
Dneska jsem nedělala nic zajímavého, než že jsem dočítala rozečtenou knihu. Děsně mě totiž zajímalo, jak to skončí. Ovečky George Glenna zajímá, kdo jim zabil pastýře. Mamka mi hned hlásí: „Vrahem je zahradník.“ S úsměvem odpovídám: „Leda pastýř. Ale ten to být nemůže, protože je obětí.“
Připadá mi, že se na mě lepí smůla. Tolik zrušených akcí během Vánoc. A ta rýma a kašel. Ne a ne se jich zbavit. A přitom skoro nikdy nebývám nemocná. A dneska zase blbla televize, když jsem se chtěla dívat na Krále zlodějů. Zrovna na něj. Taková skvělá pohádka. A ani ty ušatý koně nemůžu najít na Googlu v obrázcích (z Popelky 2015).
Občas si trochu hraju s kočkou. Už včera jsem si všimla, že je nějaká hodnější. Dřív to byla taková potvůrka kousavá a škrábavá, která nás s radostí lovila. Když jsme si s ní nechtěli hrát, stoupla si na zadní a skočila po nás. A zahryzla se třeba do kotníku. Nebo klidně do ruky. Myslela si, že jsme tu od toho, abychom si s ní hráli. Na co jinýho by lidi byli?
Vlastně jsem ráno trochu paličkovala. A když jsem se do toho začala dostávat, došla mi nit. Dvakrát jsem ji neúspěšně hledala po všech možných krabicích. Až na třetí pokus jsem byla úspěšná. Dokonce jsem si vzpomněla, jak ji správně namotat kolem paličky. A taky jsem si vzpomněla, jak mě tohle namotávání vždycky nebavilo. A kolik zabralo času.
Žádné komentáře:
Okomentovat