Angeliky vánoční deník (2018), 2. část

Po 10. 12. Nenápadná ignorace

Soustředěně jsem se snažila nedívat na někoho, o kom jsem byla přesvědčená, že na mě zírá. Ukázalo se, že to není ani zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Zvlášť, když jsem se snažila, aby to vypadalo přirozeně, že se jedním směrem vůbec nedívám. Dotyčný si sice všiml, kam jsem se dívala, ale už mu nedošlo, že jsem se snažila ignorovat jeho. Uff. 

Těžko říct, k jakému dni bych to měla zařadit, ale dnes jsem šla spát ve dvě ráno, tedy v neděli jsem šla spát v pondělí. Mohla za to detektivka, kterou jsem původně nechtěla číst večer, abych se nebála a pak jsem pro změnu nemohla přestat číst, dokud nezjistím, kdo je vrah.

V hospodě jsem si dnes dala vodu. Snad poprvé.

Út 11. 12. Pletení v Pointě – nové rukavičky, klubíky na La Traviatu

Dneska se konalo naše tradiční každoměsíční pletení v Pointě na Hradčanské. Začala jsem plést nové rukavičky (Pika gloves od Kristina Tyla) z nového klubíčka od Rowanu, protože jsem zjistila, že jsem zapomněla návod na ty, které mám rozdělané a je dost nepříjemné sedět na pletení bez pletení. Takže budu mít luxusní rukavičky bez prstů. Mmm, už se na ně těším.

A taky jsem si konečně vyzvedla klubíčka na svetřík La Traviata od Martina Storeye. Teď jen vybrat, kterou kombinaci chci: víc šedivou nebo fialovou?

St 12. 12. Sólo angličtina, chumelí, první dárek

Na hodinu angličtiny jsem dorazila se zpožděním, snad čtvrt hodiny, a ve dveřích potkala učitelku, která právě odcházela, protože nikdo jiný nepřišel. Byla jsem z toho trochu zmatená, a když jsem si to promyslela, dodala jsem si odvahy a řekla, že bych klidně zůstala. že si můžeme povídat. 

Bylo vidět, že to se mnou umí. Hned se zeptala na téma, které jsem nahodila – co jsem teď dočetla. Tedy povídání jenom s lektorkou bylo trochu děsivé a zároveň uklidňující zároveň. Za chvilku přišly další dvě studentky. Tak jsme si chvilku povídaly ve čtyřech a pak dělaly i trochu gramatiky. Bylo to fajn. 

V Praze chumelilo! Jupí!!!

Dostala jsem první dárek k Vánocům. Udělal mi ohromnou radost. Vůbec jsem ho nečekala. Když jsem šla z angličtiny, potkala jsem na chodbě kolegyni, která mi řekla, že mi na dveřích nechala zavěšený dárek, protože si přečetla cedulku, že jsem pryč a nechtělo se jí na mě čekat. Poděkovala jsem a nedočkavě se šla podívat. Už jsem zmiňovala, že miluju dárečky?

V dárkové tašce jsem zahlédla oválné víčko plechovky. Hned mě napadlo, že by to mohl být čaj a... možná takový ten v dóze, která hraje. Mám jednu takovou už pár let od Basiluru doma. Mamka říká, že to je praštěný, ale já to miluju! Hraje krásnou vánoční písničku. A ne jako všechny ty děsné uřvané dětské hračky, hraje jako orchestrion. Vytáhla jsem to a poznamenala, že to není hrací skříňka. Když jsem se ale lépe podívala dolů, zjistila jsem, že stačí částí plechovky otočit a opravdu bude hrát. Jupí. Je tam melodie Rolniček.

Čt 13. 12. Pletení v Pointě podruhé, SWAP

Ráno jsem vyrazila na Vysočinu. Všude po krajině se rozprostírala bílá mlha. A pak jsem uviděla i sníh. Bylo ho dost a bylo to nádherné. Když jedete vlakem. Rozplývala jsem se nad tou nádherou. Miluju zachumelené jehličnaté lesy.

Koupila jsem si svoje první šaty značky Desigual. Jejich design se mi už léta líbí. Jsou nádherné: zelené a růžové (a mají korálky).

Čtvrteční setkání se mělo konat v Café jedna, ale tam byla nějaká rezervace a tak se holky, než jsem dorazila, přesunuly do Pointy. Tím líp, mám to tam radši, je to útulnější. Dle domluvy jsme udělaly dárkovou výměnu. Každý donesl do neprůhledného papíru zabalenou (já balila až na místě) síťovku nebo rukavice (byly jen jedny nebo dvoje) a pak se dárky předávaly. Na moji síťovku se můžete podívat zde a na rukavičky tady.

Pá 14. 12. Trénink s Pavlem Munzarem

Rozesmutnil mě zrušený víkendový seminář se zahraničním lektorem – jak Francouzi stávkují, tak se mistr aikida nedostal na letiště. Aspoň že byly standardní hodiny. Poprvé jsem zažila trénink s Pavlem Munzarem, prezidentem Česká Federace Aikidó. 

Na vánočním večírku se líbil můj šátek s rolničkama. Občas se někdo otáčel, co se to za ním hýbe podezřelého. Kupodivu jsem po dvou hodinách cvičení ani moc neměla hlad. Ale dršťkovou polévku můžu vždy. Moc mi chutnala. Pak jsem si zobla ještě kousek sýra s ořechy nebo čím a vlastně jsem ani nijak dál nejedla. Divné, když tak nad tím přemýšlím. Zato svařeného vína jsem vypila nejmíň tři malé hrnečky (tak decáky). To byla ňamka. 

So 15. 12. Návštěva v nemocnici na JIP

Drobná skupinka fanoušků vyrazila za svým oblíbeným hercem (kaskadérem) do Vinohradské nemocnice. Po menších peripetiích jsme se sešli skoro všichni a ti, kteří museli někam odběhnout, protože plánovanou návštěvu na jednu hodinu jsme museli přesunout na třetí, dorazili později. 

Výborně jsme se pobavili tak trochu na Martinův účet, když druhý Martin řekl, že chápe, že nás první Martin přivezl z nemocnice do hospody a zaplatil za nás za všechny pití, ale že už nechápe, proč nás taky neodvezl zpátky a my musíme jet tramvají! Podařil se mu tak vážný výraz, že jsem si chvíli myslela, že to snad říká vážně. 

Téhle novinky – chození do nemocnice za známými – bych se s chutí vzdala. Byla bych výrazně radši, kdyby nikomu nic nebylo. Ale když už se stane, jsem ráda, že jsme mohli přijít!

Ne 16. 12. Hena

Obarvila jsem si vlasy měděnou henou a čekala, jak to bude vypadat. Rozhodla jsem se vyzkoušet nakreslit zentanglové okraje stránek. Něco jako hlavičkový papír, když to vložím do Wordu. Začala jsem, ale ještě nemám hotovo. Uvidíme, jak to bude vypadat.

Na adventním věnci jsem zapálila třetí svíčku. A pro jistotu (a větší bezpečnost, přece jen je to na parapetu) jsem dala tu druhou, která vypadala, že by mohla vytékat, do skleničky po jiné svíčce, kterou jsem právě dopálila. Tuhle zimu je to snad teprve počtvrté, co pálím svíčky. A přitom to mám tak ráda. (A mám doma dvoukilovku ze včelího vosku. Nebo je to jen kilovka a já přeháním?)