Hvězdičky

Krásné žluté hvězdičky

Chumelí! Paráda. Miluju sníh. Vždycky mi dělá dobrou náladu (nebo aspoň lepší). Hlavně když padá. Vlastně podobně na mě působí i déšť. Málokdy mě deprimuje svou šedostí a tím, že není vidět do dálky. Výhledy mám taky ráda. 

Okna už mám vyzdobená papírovými hvězdičkami. Vlastně jsou úplně všude. A může za to Helča! Ve čtvrtek na pletení v Café jedna donesla velkou zelenou igelitku plnou krásných vlastnoručně vyráběných hvězdiček z papíru. Ale jakých! 

Jsou prý úplně jednoduché. Ano, technicky ano, ale kdo by se s nimi chtěl dělat?! A navíc s takovým množstvím! Nejdřív musíte z novin nebo jiného papíru umotat tenké, krásné papírové ruličky (ano, už to mě moc nebaví, ale už jsem si to vyzkoušela, kdysi). Pak z nich musíte poslepovat spoustu trojúhelníčků (sudý počet) a pak dáváte vždy dva přes sebe. Myslím, že se takhle kreslí Davidova hvězda. Vlastně je ještě předtím musíte obarvit, třeba na bílo, žluto nebo zlato (ty se nám líbily nejvíc). A pak už jenom vždycky dva trojúhelníčky svážete k sobě třpytivou nití. Helča se svým citem pro barvy spojila bílé trojúhelníčky stříbrnou nití (ona je to spíš fólie jako alobal nebo třepení na vánoční stromeček), zlaté zlatou a žluté takovou měňavou zlato-růžovo-zelenou. Ty poslední jmenované sice šly nejmíň na odbyt, ale při bližším pohledu nebo v kombinaci dvě žluté, bílá a zase dvě žluté vypadají naprosto božsky!

Hvězdičky v akci (v okně)

S kamarádkou jsme byli nařčeni, že jsme hamouni. Co na to říct, než se pousmát. Jedna hvězdička je problém, to spíš překáží, než že by s ní šlo něco hezky elegantně ozdobit, zato když máte třeba pět červených, můžete je dát na vánoční stromek a bude to vypadat skvěle. Nebo pověsit na záclony (nebo vánoční kaktus v práci, jako jsem to udělala já). Což mi připomíná, že červené šly taky na dračku. Byly boží. A červená se k Vánocům skvěle hodí. A fialová taky. To by mohl být tip na příští rok. Ale zrovna letos by to nebyl úplně dobrý nápad, protože mi dvě „posedlounky“ jsme se zrovna oblékly do fialové a na fotkách by nebyly hvězdičky vidět. Zkoušela jsem si je pověsit na uši. To taky vypadalo dobře. 

Vůbec jsem si nedělala hlavu s tím, že jsem si vzala trochu víc hvězdiček, asi deset, zbylo jich tam pro každého dost, možná i ve stejném počtu. A že si někdo rejpne, že jsem hamoun? Co si tak vzpomínám, bývají to často lidi, kteří jsou ještě větší hamouni. Kdysi nám s kamarádkou takhle jeden tlustý pán říkal, že toho sníme jako malý cirkus. Byly jsme ještě malé a trochu z toho zmatené, a tak jsme se styděly, ačkoliv jsme nejedly nijak víc než ostatní, a trochu se bály jíst dál. A pak nám někdo řekl, že on toho sní jako velký cirkus a že se asi bál, že na něj nezbyde. Měla jsem z toho nějakou dobu trošku trauma, ale teď bych řekla, že už to mám za sebou, vím, že jím normálně, i když to vzhledem k výšce a šířce vypadá, že to je hodně (gramáž je běžná pro normálního člověka), a když mi někdo nabídne, že si mohu něco vzít, jako hvězdičky, vezmu si, kolik se mi líbí, s tím, že nechám stejně i pro ostatní. A jestli s tím má někdo problém, je to problém čistě jeho.