Před týdnem jsem vás v článku Měsíc pozorování myšlenek nabádala k tomu, ať si denně vyzkoušíte pětiminutovou meditaci. Tedy pokud se tak dá nazvat to, že sedíte a sledujete (se zavřenýma očima), co se vám honí hlavou.
Pro mě to bylo celkem těžké – i když se jednalo o pouhých pět minut – protože mě frustrovalo, že si nemohu poznamenat to, co mě napadne, a připadalo mi nevhodné se na to soustředit a udržovat to v mysli po celou dobu, než zazvoní budík a budu moci otevřít oči. Pak bych totiž nesledovala svoje myšlenky, to, co se mi honí hlavou, ale pouze se soustředila na tu jednu jedinou, i když možná i to by mělo smysl.
Ze zvědavosti jsem si začala psát meditační deník. Jenom tak na obyčejný bílý papír, který pak vložím do svého deníkového šanonu (úžasná věc – proč jsem takhle nepsala deníky dříve?) jako další mírně samostatné knihy (třeba Knihu ocenění – o té opět za týden). Kurzívou jsou uvedeny doslovné citace.
1. den, 1. března 2017
Nekonečných pět minut bylo nakonec dvanáct! Neměla jsem nastavenej budík a bála se, že otevřu oči dřív. Utěšovala jsem se, že se příjemně vyhřívám na sluníčku, nic se mi neděje, tak pěkně seď!
Hlavou se mi honily myšlenky na tisíc věcí – od prostudování nové kuchařky na RAW jídlo (= syrové), kterou jsem včera neprostudovala, ačkoli jsem to měla v úmyslu, přes věci pracovní – ... – až po pletení a přemýšlení, co mám právě nahozeno na jehlicích číslo tři, které bych ráda využila k pletení šátku Ble. Je na nich Stephenův podzimní KAL Buildings Blocks Shawl, (viz např. článek Stephenův Mystery KAL – poklad za 20 Kč i s fotkou) který mě moc nebaví, protože je dost rutinní a nekonečný.
... Myslela jsem i na to, že bych mohla denně cíleně přemýšlet nad disertací, ale jednak nevím, jestli je to dovoleno – myšlenky by se měly sledovat, ne ovládat, a jednak mi to nešlo, protože mě nic nenapadalo. A samozřejmě jsem byla frustrovaná, že si u toho nemohu psát a měla obavy, že zapomenu to, co mě napadne.
Naopak se osvědčilo narovnat si tělo, vypnout prsa, stáhnout dozadu ramena, uvolnit obličejové svaly... Představovat si = vizualizovat, jak mi slunce vyhlazuje obličej --> nikdy nebudu mít žádné vrásky, a zpevňují se mi svaly kolem páteře. Jak je mi krásně teploučko.
Naproti tomu snaha počítat do šedesáti za každou minutu skončila zoufalstvím u třicítky! Zdálo se to nekonečné!!! Ještě jsem si tak dovedla představit, že bych stejným způsobem počítala pletená oka. To by mi pak šlo „meditování“ mnohem lépe. A někdy se u toho myšlenky taky dost volně prohánějí. A pak jsem si vzpomněla na Dickensovo dílo, o kterém jsem četla v Holmesově učednici. Ženská tam plete a nějak to souvisí s vraždama. Chci si to přečíst. Google napovídá, že se jedná o Příběh dvou měst s paní Defarge. Doma zkontroluju a napíšu si do seznamu knih k přečtení. Dokonce to bude patřit i do Literárního vzdělávání.
Žádné komentáře:
Okomentovat