Nezáleží na tom, jak moc mě znáte nebo neznáte, pokud nejste na mém blogu poprvé, musím vám být jasné, že já a meditace rozhodně nejdeme dohromady. Přátelé či známí mě popisují jako hyperaktivní (aniž by znali přesný význam toho slova), divoženku, živel a podobně. Prostě stále spousta energie, usměvavá, neposedná... Na druhou stranu umím být i trpělivá, o to nejde, ale jen tak sedět a dokola blekotat „Óóóóóóóómmm,“ to opravdu není pro mě. Ale meditace není jenom o tom...
Definitivně mě ke zkoušení meditovat přivedl Pavel Moric. Jak překvapivé, když stále chodím na jeho přednášky, koukám na denní tréninky a tak dále. O přínosech motivace dnes už nikdo nepochybuje. Kromě duševního zdraví, by měla být schopná „vylaďovat“ i krevní tlak a další věci, se kterými si moderní medicína moc neví rady = dostanete prášky a ty budete brát do smrti, ale o tom tu teď psát nechci. Zatím chci psát jenom o své zkušenosti...
Byl to pátý denní trénink. Poznamenala jsem si na pět minut denně se zastavte. Seďte rovně, se zavřenýma očima. Můžete mít nutkavý pocity, myšlenky. Přínos? Pět minut budete pánem svého těla. Stanete se pozorovatelem své mysli a budete objevovat, co všechno vyrábí, co všechno vám v té hlavě pořád kecá... To mi připomíná, jak nám někdo na jedné přednášce, možná to byl Karel Červený, říkal, že máme v hlavě Huga. To je ten prevít, co vám říká všechny ty hnusné věci o tom, že něco nedokážete, že jste oškliví, že na to nemáte, že (bla bla bla)... a že ho máte zahnat pozitivníma myšlenkama, ale k tomu zase jindy. (Nějak nevím, jestli tyhle články patří ještě sem, nebo už na Angeliku čarodějku – jsou to metody a nápady, které by mohly pomoci, ale na druhou stranu nejsou nijak obtížně měřitelné, myslím... Uvidíme časem.)
Denně se vám v hlavě vyklube údajně čtyřicet až šedesát tisíc myšlenek – zajímal by mě zdroj, odkud všichni to číslo berou – ale zatím tomu klidně věřme, protože podstatné není číslo, nýbrž to, že si většiny svých myšlenek doopravdy neuvědomujeme. Něco nám proletí hlavou v podstatě pokaždé, když se na někoho podíváme. Ale nejsou to myšlenky vycházející z pozorování typu: ta dáma v červených šatech má klobouk, ale rovnou hodnotící soudy: ten klobouk je ale ošklivě křiklavě červený, ta má určitě nějakou vadu, že tak šmajdá, proboha, od kdy se nosí takhle nemoderní klobouky, nebo jé ten je krásný, to by mi ten můj nikdy nekoupil... Kdysi jsem se zkoušela jenom dívat a nehodnotit a nebylo to nic lehkého, hned člověk říká: hezké, ošklivé, voňavé, páchnoucí... a už to jede.
Netradičnost této meditace spočívá v tom, že pozorujete svoje myšlenky, obvykle je totiž vypuzujete z hlavy a snažíte se v ní mít prázdno. Než vám povím, na co jsem myslela, a jaké to bylo, můžete si to zatím zkusit sami. Máte na to týden... Tak ať to jde. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat