Každodenní šeď

šátek Powerlicious Hap

Už asi měsíc se chystám napsat článek o každodennosti. V Japonsku to prý frčí (nebo už možná zase ne), ale připadalo mi to jako zajímavé téma. Co se děje v mém běžném každodenním životě. Jak vypadá můj typický den?

Zkoušeli jste se někdy nad něčím podobným zamýšlet? Měli jste pocit, že jsou všechny vaše dny trapně stejné a život vám protéká mezi prsty? To se celkem snadno stane, když jste extrémně zavalení prací (a domů se chodíte jen najíst a vyspat), ale možná to tak je i v důchodu a na mateřské, pokud se zrovna netopíte každý den v novém problému.

Na tyhle nepříjemné pocity mě napadají dvě řešení: hledat stále něco nového, čímž jak víte, se dlouhodobě zajímám. O některých z těch věcí se můžete dočíst v mém průběžně psaném čtvrtečním seriálu. Samozřejmě to člověk může pojmout jako velkolepé obohacování, kdy navštěvuje různá divadla, kulturní akce, kroužky a podobně, ale dle mojí oblíbené knihy Tipy, triky a techniky pro trénink mozku (Snowdon Parlette) bohatě stačí, když použijete nové koření, nebo okořeníte jídlo jiným pro vás méně obvyklým kořením (Co třeba dát skořici na maso? Ve světě je to běžná věc. Nebo do jahodové marmelády přidat květy bezu – chutnalo to fantasticky, zkoušela jsem.), nebo jít do práce jinou cestou, udělat si culík nahoře místo dole, nebo uplést ve vlasech jiný cop (baví mě ten rybí, ale nudně si obvykle pletu jen ten klasický). 

Tři odstíny šedi

O tématu novosti a novinek bych mohla psát pořád, ale to není záměrem tohoto článku, tak se pojďme podívat na druhou možnost: analyzovat svůj život. Jen se podívejte jak a kde žijete. Co všechno se opakuje (a toužíte to zachovat) a co by se mohlo změnit. Jsou všechny vaše dny doopravdy stejné? Nebo jen věnujete málo pozornosti detailům?

Když cestou do práce zírám jen do svého pletení a nezvednu od něj oči (tak jako ostatní čumí do mobilů ;-)), těžko si můžu povšimnout, že venku kvetou stromy a příroda se už konečně probouzí, i když je pořád celkem chladno. Ženu-li se do kanclu, abych si už už mohla „pípnout“ přehlédnu kvetoucí magnólii s její opojnou vůní, kterou miluju. A tak dál. A tak dál. 

Zkrátka, když jsem si začala všímat, jak vypadá můj všední život, zjistila jsem, že málokteré dny jsou opravdu všední. A zrovna v těch prvních několika jsem zažila bonusová vzrušení, například jsem na Hradčanské potkala známou pletařku, kterou jsem už od Covidu neviděla. A v metru po eskalátorech běželi nejméně dva policajti s vytaženýma zbraněma kolem lidí a volali: „S dovolením. S dovolením.“ A já si připadala jako v nějaké kovbojce a vůbec mi to nebylo příjemné.

Ale abych skončila pozitivně, chtěla jsem vám na přiložených fotografiích ještě ukázat, jak může být i šedivá zajímavá.