Všem nám bylo jasné, že pojedeme autobusem, neboť pak zaplatíme přibližně šest tisíc za jednoho. Za obětované čtyři dny na cestě ušetříme za každého dalších šest tisíc. Zbytečné peníze nemám, k přátelům letadel se neřadím a dva dny v autobuse určitě přežiju, řekla jsem si. Díky očekávání toho nejhoršího: děsná nuda, bolavej zadek, vedro, hlad a žízeň, jsem si cestu téměř užívala, protože jsem se dostatečně připravila jak věcmi materiálními, tak i nervama. Počítala jsem s tím, že mě tohle všechno potká a navíc se budu nudit. Skutečnost ovšem byla jiná. Přesezená jsem trochu byla, ale seděla jsem s fajn povídavou paní, a tak jsem se vůbec nenudila. Místo toho jsem se dozvěděla spoustu zajímavého a taky si trochu pokecala.
Naše cesta začala už v úterý 7. srpna, kdy jsme se museli dopravit do Brna, abychom mohli brzy ráno ve středu nastoupit do autobusu. Jako dopravní prostředek jsme zvolili vlak. Ve středu vstávám ve tři čtvrtě na pět a moc se mi nechce. Autobus Hellasu, cestovky se kterou jedeme, má vyjíždět v šest dvacet z bývalého autobusového nádraží naproti hotelu Grand. Má zpoždění a s nakládáním zavazadel jsou celkem zbytečné zmatky. Budou nás vysazovat různě, tak si chtějí udělat v bagáži pořádek, aby to pak nemuseli vytahovat někde zezadu, ale to by to musel mít na starosti jen jeden člověk a dobře si to promyslet, takhle se totiž docela nadřou.
Autobus je dvoupatrový. Sedím nahoře úplně vpředu. Zrovna tam jsem moc nechtěla, protože to považuji za nebezpečné místo, ale nakonec je to prima, neboť se celou cestu mohu báječně kochat výhledem. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Makedonii. Večer ve čtvrt na sedm před sebou vidíme vrch u Bělehradu. Nenáviděná položka v křížovkách, neboť si vždycky jen chvilku pamatuji, že se jmenuje Avala. Je to obyčejný kulatý kopec s vysílačem, nic zajímavého.
V autobuse je nás osmdesát jedna a na jedněch hranicích máme drobný problém s tím, že nějaký mladík odevzdal jak pas tak občanku, a oni byli trochu zmatení z toho, že je nás 81 a oni mají o doklad navíc. Tak ho řidič drobně sprdnul. Nervozita řidičů byla více než pochopitelná, neboť se od nich na hranicích očekávalo, že celníkům donesou pivo nebo cigarety. Alespoň tak mi to řekla moje spolucestující. Nejprve jsem jí nevěřila, ale když jsem pak viděla, jak to na srbských i makadonských hranicích opravdu tak bylo, cítila jsem značné pohoršení nejen kvůli tomu, že mi to připadá neetické – je to přece jejich práce – ale taky proto, že nás tam stejně vždy nechali alespoň hodinu čekat.
Ve čtvrtek v pět ráno přesedáme do autobusu k Řekovi, který nás doveze na trajekt. Plujeme jím z Igoumenítsy asi hodinu a půl. Tajně doufám, že pan Debil, který musí mít ke všemu připomínky a nejraději by dirigoval odjezdy z přestávek u benzínek a možná i řídil autobus, nepojede s námi. K mému překvapení se moje přání na posledních chvíli splní, neboť sice bydlíme ve stejném městě ale opravdu hodně daleko od sebe. Před trajektem v Kerkyře nás čeká štíhlá snědá tmavovláska Šárka, která nás rozděluje do dvou autobusů. Za hodinu bychom se měli dostat to Acharavi. Mezi tím nám vykládá o ostrově. Říká se mu smaragd Středomoří, protože je celoročně nádherně zelený, a to i přesto, že tu v létě téměř nikdy neprší. Její nadšení je nakažlivé a ostrov si za těch pár dní zamiluji. Ovšem, nemá na tom podíl jen ona. Z Acharavi pokračujeme do Almyros, těžko říct, co to vlastně je… Já mám pocit, že snad část Acharavi, která je takto pojmenovaná. Podle mapy to ale vypadá, že snad jen hotel poblíž kterého bydlíme a v průběhu našeho pobytu se přejmenuje. Různým druhům ubytování se tu místo apartmánů nebo bungalovů říká studia. My bydlíme ve studiu Liberty v pokoji s číslem jedna.
Naše cesta začala už v úterý 7. srpna, kdy jsme se museli dopravit do Brna, abychom mohli brzy ráno ve středu nastoupit do autobusu. Jako dopravní prostředek jsme zvolili vlak. Ve středu vstávám ve tři čtvrtě na pět a moc se mi nechce. Autobus Hellasu, cestovky se kterou jedeme, má vyjíždět v šest dvacet z bývalého autobusového nádraží naproti hotelu Grand. Má zpoždění a s nakládáním zavazadel jsou celkem zbytečné zmatky. Budou nás vysazovat různě, tak si chtějí udělat v bagáži pořádek, aby to pak nemuseli vytahovat někde zezadu, ale to by to musel mít na starosti jen jeden člověk a dobře si to promyslet, takhle se totiž docela nadřou.
Autobus je dvoupatrový. Sedím nahoře úplně vpředu. Zrovna tam jsem moc nechtěla, protože to považuji za nebezpečné místo, ale nakonec je to prima, neboť se celou cestu mohu báječně kochat výhledem. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Makedonii. Večer ve čtvrt na sedm před sebou vidíme vrch u Bělehradu. Nenáviděná položka v křížovkách, neboť si vždycky jen chvilku pamatuji, že se jmenuje Avala. Je to obyčejný kulatý kopec s vysílačem, nic zajímavého.
V autobuse je nás osmdesát jedna a na jedněch hranicích máme drobný problém s tím, že nějaký mladík odevzdal jak pas tak občanku, a oni byli trochu zmatení z toho, že je nás 81 a oni mají o doklad navíc. Tak ho řidič drobně sprdnul. Nervozita řidičů byla více než pochopitelná, neboť se od nich na hranicích očekávalo, že celníkům donesou pivo nebo cigarety. Alespoň tak mi to řekla moje spolucestující. Nejprve jsem jí nevěřila, ale když jsem pak viděla, jak to na srbských i makadonských hranicích opravdu tak bylo, cítila jsem značné pohoršení nejen kvůli tomu, že mi to připadá neetické – je to přece jejich práce – ale taky proto, že nás tam stejně vždy nechali alespoň hodinu čekat.
Ve čtvrtek v pět ráno přesedáme do autobusu k Řekovi, který nás doveze na trajekt. Plujeme jím z Igoumenítsy asi hodinu a půl. Tajně doufám, že pan Debil, který musí mít ke všemu připomínky a nejraději by dirigoval odjezdy z přestávek u benzínek a možná i řídil autobus, nepojede s námi. K mému překvapení se moje přání na posledních chvíli splní, neboť sice bydlíme ve stejném městě ale opravdu hodně daleko od sebe. Před trajektem v Kerkyře nás čeká štíhlá snědá tmavovláska Šárka, která nás rozděluje do dvou autobusů. Za hodinu bychom se měli dostat to Acharavi. Mezi tím nám vykládá o ostrově. Říká se mu smaragd Středomoří, protože je celoročně nádherně zelený, a to i přesto, že tu v létě téměř nikdy neprší. Její nadšení je nakažlivé a ostrov si za těch pár dní zamiluji. Ovšem, nemá na tom podíl jen ona. Z Acharavi pokračujeme do Almyros, těžko říct, co to vlastně je… Já mám pocit, že snad část Acharavi, která je takto pojmenovaná. Podle mapy to ale vypadá, že snad jen hotel poblíž kterého bydlíme a v průběhu našeho pobytu se přejmenuje. Různým druhům ubytování se tu místo apartmánů nebo bungalovů říká studia. My bydlíme ve studiu Liberty v pokoji s číslem jedna.
Žádné komentáře:
Okomentovat