Hornické muzeum se nachází na náměstí H. Kličky 293 v Příbrami VI - Březové Hory. Vzniklo v roce 1886 a rozlohou areálu i počtem expozic je největším hornickým muzeem v České republice. Ale nejprve se podívejme na samotné Březové Hory. První doklady o dolování stříbra v těchto místech pochází ze 14. století. V 16. století probíhala pouze mělká těžba, a tak byl úpadek hornictví do posledních desetiletí osmnáctého století nevyhnutelný.
Tehdy se stal báňským mistrem Jan Antonín Alis pocházející z Kutné Hory, který se postaral o vznik hlubokých, odvodněných a na svou dobu i dobře vybavených dolů. Kromě stříbra se začaly těžit i olověné rudy. V roce 1856 byla založena továrna na drátěná lana pro důlní účely. V roce 1897 byly Březové Hory povýšeny na královské horní město. To znamená, že nemuseli robotovat a platit daně. Díky dotacím se zde těžba stříbra udržela až do roku 1979. Potom část horníků odešla do Mostu a část našla uplatnění v uranových dolech nedaleko Příbrami. S tou byly Březové Hory sloučeny roku 1953, ale obyvatelé tomu prý nejsou rádi a svým způsobem si udržují jistou samostatnost.
K muzeu–dolům jdeme pěšky, z centra Příbrami je to kousek. Asi dva kilometry. Teď mi dovolte pár slov o každém z dolů: Důl Vojtěch byl zaražen roku 1779. Budova je z roku 1870 a v roce 2000 byla rekonstruována. V roce 1875 zde byl zaznamenán rekord, poprvé na světě bylo dosaženo svislé hloubky 1000 metrů. Sestup byl náročný, protože se horníci přehřívali, omdlévali a umírali. Dole je totiž až 40°C teplo. Jáma má rozměr 6 x 3 metry a hloubku 1269,9 metrů. Důlní činnost byla ukončena roku 1981. V hloubce 40,4 metrů je proveden zásyp na zátku a ohlubeň je zakryta betonovými panely.
Důl Anna byl založen roku 1789. Důl je 1449,271 metrů hluboký a má 39 pater a dole je 917 metrů pod hladinou moře. Je to nejhlubší důl v Evropě. V tomto dole pracovalo 440 zaměstnanců, přičemž 360 jich bylo v podzemí. Střídaly se dvě směny a denně vyvezli 220 vozíků rudniny. Při prohlídce dostaneme helmu, ty se nosily až po roce 1930, a jdeme do cáchovny, kde se uschovávalo jídlo a osobní věci. Průvodce nám vykládá o různých svítilničkách a vysvětluje, že lucerničky s otevřeným ohněm měly tu výhodu, že se plamínek zmenšoval tam, kde bylo CO2 (Ještě používá starý název kysličník uhličitý.), takže odtamtud horník mohl odejít, protože se to dozvěděl včas. Chodba má tvar vajíčka a my se 260 metrů svezeme důlním vláčkem. Děsně to drncá a je to vcelku nepohodlné. A taky trochu strašidelné, jak to chrastí. Nedovedeme si představit, že tak mohli jezdit i několik kilometrů. Do dolů se lezlo po žebříku a jen do těch největších hloubek se jezdilo výtahem. Nahoru se dostávalo po fárkumstu, což jsou proti sobě se posunující „žebříky“ – soupravu táhel se stupátky. Správně se mu říkalo stoupací stroj neboli stupadlo.
Rubalo se tak, že do mlátku bušili kladívkem, až do kamene vyťukali kulatou dírku, do ní žitnou slámkou (protože šetřili za doutnáky) foukli střelný prach. Zpočátku se hrozně prášilo, což zanášelo plíce horníkům a brzy umírali. Prach z kamene je totiž horší než uhelný. Později byly lepší vrtačky, které méně prášily, ale způsobovaly znecitlivění prstů na rukou. Lepší jsou dřevěné výztuhy tunelů, protože když se hýbe půda, praští to a dělá hluk, zatímco kovové výztuhy ne, takže s nimi horníci přijdou o varování. Horníci se modlili k svatému Prokopu a i v roce 1957 užívali pozdrav Zdař bůh, i když se ve fabrikách zdravilo Zdar práci. V letech 1880–1890 bylo skoro všechno stříbro a olovo Rakousko–Uherska vytěženo tady na Březových Horách (konkrétně 97,6 %). Šlo o 170 kg zlata, 3 mil. kg stříbra a 300 tisíc kg olova.
Ještě se jdeme podívat na obrovský parní stroj vyrobený 1903. Tento stroj fungoval šedesát let bez poruchy. Obecně prý byly parní stroje náramně spolehlivé. Obsluhovali ho dva strojníci: jeden obcházel dokola a do skleněných nádobek doléval olej a druhý ho řídil. Zaujal mě pedál mrtvého muže, který se nachází i v lokomotivě vlaků. Je tam proto, že když zaměstnanec usne nebo se mu udělá nevolno, přestane stát na tomto pedálu a stroj se sám zastaví. Ve Švýcarsku se mu říká Schnellgang. Ohromná lana se vyměňovala každý 5. nebo 6. rok podle toho, jak rychle se opotřebovávala. Zajímavostí je, že měla kónický tvar, tzn. že se směrem dolů zužovala, aby nesla co nejmenší váhu. I tak to lano vážilo 6 tun, takže tvořilo největší zátěž pro stroj. Na výrobu brzd se používal topol, protože má tak zajímavé dřevo, že se k tomuto účelu přímo hodí.
Tehdy se stal báňským mistrem Jan Antonín Alis pocházející z Kutné Hory, který se postaral o vznik hlubokých, odvodněných a na svou dobu i dobře vybavených dolů. Kromě stříbra se začaly těžit i olověné rudy. V roce 1856 byla založena továrna na drátěná lana pro důlní účely. V roce 1897 byly Březové Hory povýšeny na královské horní město. To znamená, že nemuseli robotovat a platit daně. Díky dotacím se zde těžba stříbra udržela až do roku 1979. Potom část horníků odešla do Mostu a část našla uplatnění v uranových dolech nedaleko Příbrami. S tou byly Březové Hory sloučeny roku 1953, ale obyvatelé tomu prý nejsou rádi a svým způsobem si udržují jistou samostatnost.
K muzeu–dolům jdeme pěšky, z centra Příbrami je to kousek. Asi dva kilometry. Teď mi dovolte pár slov o každém z dolů: Důl Vojtěch byl zaražen roku 1779. Budova je z roku 1870 a v roce 2000 byla rekonstruována. V roce 1875 zde byl zaznamenán rekord, poprvé na světě bylo dosaženo svislé hloubky 1000 metrů. Sestup byl náročný, protože se horníci přehřívali, omdlévali a umírali. Dole je totiž až 40°C teplo. Jáma má rozměr 6 x 3 metry a hloubku 1269,9 metrů. Důlní činnost byla ukončena roku 1981. V hloubce 40,4 metrů je proveden zásyp na zátku a ohlubeň je zakryta betonovými panely.Důl Anna byl založen roku 1789. Důl je 1449,271 metrů hluboký a má 39 pater a dole je 917 metrů pod hladinou moře. Je to nejhlubší důl v Evropě. V tomto dole pracovalo 440 zaměstnanců, přičemž 360 jich bylo v podzemí. Střídaly se dvě směny a denně vyvezli 220 vozíků rudniny. Při prohlídce dostaneme helmu, ty se nosily až po roce 1930, a jdeme do cáchovny, kde se uschovávalo jídlo a osobní věci. Průvodce nám vykládá o různých svítilničkách a vysvětluje, že lucerničky s otevřeným ohněm měly tu výhodu, že se plamínek zmenšoval tam, kde bylo CO2 (Ještě používá starý název kysličník uhličitý.), takže odtamtud horník mohl odejít, protože se to dozvěděl včas. Chodba má tvar vajíčka a my se 260 metrů svezeme důlním vláčkem. Děsně to drncá a je to vcelku nepohodlné. A taky trochu strašidelné, jak to chrastí. Nedovedeme si představit, že tak mohli jezdit i několik kilometrů. Do dolů se lezlo po žebříku a jen do těch největších hloubek se jezdilo výtahem. Nahoru se dostávalo po fárkumstu, což jsou proti sobě se posunující „žebříky“ – soupravu táhel se stupátky. Správně se mu říkalo stoupací stroj neboli stupadlo.
Rubalo se tak, že do mlátku bušili kladívkem, až do kamene vyťukali kulatou dírku, do ní žitnou slámkou (protože šetřili za doutnáky) foukli střelný prach. Zpočátku se hrozně prášilo, což zanášelo plíce horníkům a brzy umírali. Prach z kamene je totiž horší než uhelný. Později byly lepší vrtačky, které méně prášily, ale způsobovaly znecitlivění prstů na rukou. Lepší jsou dřevěné výztuhy tunelů, protože když se hýbe půda, praští to a dělá hluk, zatímco kovové výztuhy ne, takže s nimi horníci přijdou o varování. Horníci se modlili k svatému Prokopu a i v roce 1957 užívali pozdrav Zdař bůh, i když se ve fabrikách zdravilo Zdar práci. V letech 1880–1890 bylo skoro všechno stříbro a olovo Rakousko–Uherska vytěženo tady na Březových Horách (konkrétně 97,6 %). Šlo o 170 kg zlata, 3 mil. kg stříbra a 300 tisíc kg olova.
Předešlé články:
Žádné komentáře:
Okomentovat