Důl císaře Františka neboli Ševčínský důl byl založen roku 1813 a právě tam se jdeme podívat jako do prvního. Je to celkem náročné, protože pořádná prohlídka – okruh A, nebo který jsme si to vlastně vybrali, to by mohli mít trochu lépe vysvětlené – trvá dvě hodiny a to nás průvodkyně na můj vkus až moc popohání, abychom to vůbec stihli. Muzeum bylo založeno roku 1886. Nejprve lezeme na šachetní věž Ševčínského dolu z roku 1879, která by mohla být navržena mezi technické památky UNESCO. Potom jdeme do vedlejší budovy – strojovny, kde se nachází dvoustupňový ležatý kompresor pocházející z Brna. Vyráběl stlačený vzduch a dokázal nasát až dvě stě kubíků vzduchu.
Na elektrickém modýlku nám průvodkyně ukazuje, jak důmyslně měli udělané průduchy s padacím mostkem, aby šel dovnitř vzduch a zároveň tam mohl jezdit vozík. Taky vidíme štufnverk, což je doma vyráběná řekněme ozdůbka sestavená z různých druhů kamenů a kamínků (křemen, slída, stříbro i polodrahokamy…). Připomíná práci v dole, protože se na ni připevňují panáčci s hornickým náčiním. Někdy to bylo hotové umělecké dílo.
Potom jdeme přes ulici do budovy, kde si v rychlosti prohlédneme pár šutříků. Kromě stříbra se v dolech později začal dobývat také galenit, antimonit, sfalerit, jenž je bohatý na zinek, argentit a později uran, ten najdeme v smolně černé rudě, proto se jí říkalo smolka (pozor, taky je to výkal novorozence) nebo také uraninit. Název vznikl z toho, že když tam byla smolka, nebylo tam stříbro, což byla smůla. Jako poděkování za osvobození bylo rozhodnuto, že SSSR od nás bude dostávat uran zdarma. Zajímavý je arzen, který vytváří povrch koule.
A na závěr se jdeme podívat do muzea řemesel, kde mě fascinují korálkové ozdoby. Byli tu ševci, barvíři, perníkáři, bečváři, punčocháři, kloboučníkáři i rozárníci, to byli malé děti, které vyráběli růžence. Žena malovali na sklo, z olova nebo železa dělaly cvočky do bot a to i pro armádu. Vojna tehdy trvala 12 let. Šily rukavice, protože na Dobříši byla rukavičkárna, vyráběly se loutky a hračky, betlémy z lipového dřeva (Chudí si dělali chlebáčky z žitné mouky a klihu a ti vydrželi i sto let.), svíčky, protože každá poutnice jdoucí na Svatou Horu, kam jsme se vypravili v neděli, si chtěla zapálit svíčku, olověné prstýnky (jako podklad se používala břidlice) a zámky. A pak si venku dáme lehký zdravý oběd – tuňáka z konzervy, ředkvičku, little gam salátek a kedlub. A po menším přemýšlení vyrazíme k dolu Vojtěch, od něhož jezdí vláček, ale pěšky je to jen kousíček. Bohužel už je zavřeno a tak se vydáme ještě dál k dolu Anna. (O obou jsem vám tu vyprávěla už včera, doly jsou seřazeny v mém popisu podle doby zakládání, tudíž jejich pořadí neodpovídá době návštěvy.) Akorát jsme se nepodívali do hornické chalupy.
Důl Marie byl založen roku 1822 a celkem měl 33 pater. Jeho hloubka činila 1 165 metrů. K tragické události zde došlo 31. května 1892. Kvůli požáru výdřevy se kouřovými plyny otrávilo 319 horníků, což tehdy byla největší důlní katastrofa. Příčinou byl údajně odhozený žhavý knot z kahanu, který dopadl na dřevo natřené proti plísním. Kouř se šířil do Ševčínského, Mariánského, Vojtěšského i Prokopského dolu. Uchráněn naštěstí zůstal Annenský důl, takže tam mohly být prováděny záchranné práce. „Mnozí z varovaných horníků nevěřili výstrahám a zůstali klidně při práci, namítajíce, že přece skály nehoří! … Ze 161 horníků, kteří sjeli na mariánském důlním oddělení na odpolední směnu, přišlo jich 100 o život.“ Záchranné práce musely být zastaveny, když horníci omdlévali po otravě plyny již při vstupu do klece. „Mrtvoly byly vyváženy až do 9. června, jedna mrtvola pak byla nalezena na vyrovnávací hranici mariánského lezného stroje na 18. patře až 22. září. Z 517 zachráněných lidí bylo báňskými lékaři a vyškolenými jimi mužstvem přivedeno 69 umělým dýcháním opětně k životu, z nichž pouze jeden za 9 dní zemřel za zánět plic, ten se stal tudíž 319. obětí katastrofy.“ „Jako zázrakem zachránil se na 25. patře lamač Soukup, který tam s kamarádem pracoval as 20 m nad překopem, kam se kysličník uhličitý mohl dostati pouze difusí. Pracovali klidně až do 7. hodiny večerní. Když pak oba slézali po práci k překopu, padl kamarád Soukupův, jakmile vstoupil na překop, ihned omámen k zemi, kde ležely již mrtvoly. Soukup se zachránil tím, že se vrátil na své pracoviště, kde upadl v dlouhý, 11 hodin trvající spánek. Druhého dne šťastně vyvázl ševčinským dolem.“ Pořádně pracovat se začalo až v červenci. Horníkům byla po dobu, kdy nemohli pracovat, placena plná mzda. Existuje značné množství děl, která o této tragédii hovoří. Jejich seznam je v dokumentu - http://www.spolek-prokop-pribram.cz/dulnik/Katastrofa1892-6.pdf
Také zemřelo 9 koní. Po hornících zůstalo 285 vdov a 960 sirotků. Protože věděli, že se už odtamtud nedostanou, psali ještě dopisy na rozloučenou. Kromě vyznání lásky k ženě a dětem tam uváděli, co komu dluží a žádali po ženě, aby to zaplatila. Tomáš Garrigue Masaryk udělal sbírku právě pro ty vdovy a sirotky.
Důl Prokop byl založen roku 1832.
Drkolnovský důl. Nic moc zajímavého jsem k němu nenašla.
Cestou zpět jsme šli přes příbramské nádraží a to byla krásná příležitost vyfotit si místní vláček. A taky jsem celý den provokovala, kde je to slibované špatné počasí. ;-) Zprávám se prostě nesmí věřit. Turista si z deště nic nedělá a vyrazí na výlet. Někdy je to zkouška vytrvalosti - obvykle to špatné počasí vzdá dřív než já. ;-))
Předešlé články:
Příbram - vážně blbě položené město! Hornické muzeum Příbram (1/2)
Zdroje k oběma článkům (1 i 2):
vlastní poznámky při prohlídce
mapa Brdy a Rokycansko (34)
http://www.pribram.eu/volny-cas/muzea-a-galerie/hornicke-muzeum.html
http://www.hornictvi.info/cteni/Pribram2/31.htm
http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%AFl_Marie
Žádné komentáře:
Okomentovat