Křest ručně psané knihy (2)

 „Jsme na tebe tak hrdý a pyšný, jako bychom kousek napsaly samy,“ tak zněla jedna z gratulací spisovatelce Evě Kodýmové, o které jsem vám říkala již včera. Nazývám ji spisovatelkou, ačkoliv jí vyšla teprve jedna kniha. Důvod je prostý – pro mě je spisovatelem ten, kdo píše, nikoliv ten, kdo publikuje. A ona píše už od 5. třídy základní školy. 

Ilustrace z pera autorky

Vždycky měla ráda koně, Francii, víno, historii a taky knihy a četbu. Málem jsem vám zapomněla říci, že v současné době pracuje v knihovně ve Světlé nad Sázavou. 

V dětství pro ni bylo velkým snem mít psací stroj. To se jí splnilo díky tomu, že šla na obchodní akademii. Dříve byl psací stroj pro studenty těchto škol nutností. Buď jej museli mít doma, nebo bylo třeba chodit psát do učeben domácí úkoly po vyučování. 

K jejím oblíbeným dílům patřila Šíleně smutná princezna, Mušketýři a Zkrocení zlé ženy od Shakespeara – díky němu má hlavní hrdinka v Divokém leknínu jméno Blanka. Původní dílo měla napsáno ručně hned v několika sešitech s pevnýma deskama. Když měla stroj, přepsala si celý román na papíry, z nichž později vznikly dvě kouzelné knihy. A aby toho nebylo málo, sama je ilustrovala. Nad krásou obrázků i možností prolistovat si originály psané na stroji se rozplývali snad všichni návštěvníci křtu. Copak tohle se vám někdy poštěstí?!

Do dalšího přepisování se pustila, když si do domácnosti pořídili počítač. V roce 2005 zkusila svůj román vydat. Oslovila dvě nakladatelství, ale neúspěšně. Dál na něm pracovala a v roce 2011 to zkusila znovu. Dva roky se to táhlo. Původně měl román vyjít v roce 2013, ale byly jakési potíže s tím, že kniha je delší než se předpokládalo, takže musela být navýšena i její cena.

Ostatní zaměstnanci knihovny z toho byli poněkud přepadlí, protože neměli ani tušení, jaký poklad se v jejich kolegyni skrývá. Až když měla hrdá autorka knihu v rukou, přinesla jim ji ukázat. Neumím si představit, jak se pak cítili. Já bych tomu snad ani nemohla uvěřit. Ještě k tomu, když je to vydané pod pseudonymem. Myslela bych si, že si ze mě dělá legraci. Autorka sama přiznala, že tomu snad ještě ani nevěří, že se její životní sen - vydat knihu - stal skutečností.

Začátek příběhu je v 18. století ve Francii v Burgundsku, ale milovníkům domoviny autorka prozradila, že by kniha měla mít pokračování, které se bude odehrávat v Čechách.  

Ilustrace z původní na stroji psané knihy

Kmotrami knihy se staly Ivana Měkotová a Markéta Prášková, další dvě spisovatelky ze Světlé nad Sázavou. Dílem paní Měkotové je pohádka Babička Pepička z roku 2012, kterou jsem četla a celkem se mi líbila. Divoký leknín už si stihla přečíst. A jak sama přiznala – na třikrát. Po několika prvních stranách ji příběh tak uchvátil, že četla až do půl páté do rána. Řekla bych, že to je opravdu hodně pozitivní názor čtenáře. Snad nic lepšího si ani nelze přát!

Paní Prášková napsala čtyřdílný cyklus Klobouky z Agarveny a stejně jako u předcházející autorky, jde opět o dílo pro děti. Přiznala, že napsat knihu není jednoduché, že činnost spisovatele je dlouhodobá záležitost a někdy je to úmorná práce. A dost osamělá. Ale psaní člověka vnitřně obohacuje a umožňuje mu prožívat ještě jeden život vedle toho reálného.

A co jsem minule jenom tak nakousla, na závěr – před kulturním vstupem, jímž bylo loutkové vystoupení Emy Kopecké – nám autorka prozradila, že ji určitě hodně ovlivnila Angelika. A také se přiznala k lásce k umění devatenáctého století a staršímu. Nejmladší ilustrace v jejích na stroji psaných knihách pochází z roku 1988 a v tomto článku si můžete dvě prohlédnout.

P. S.1: O knize a autorce si můžete něco dalšího (nebo jinak) přečíst tady.

P. S.2: Tentokrát jsem dumala nad tím, jestli je správně mít knihu v rukách, nebo rukou. Při hledání mě potěšilo, že to neřeším sama. A ukázalo se, že obojí je správně. Super. :-) Aspoň se nemůžu splést.