Doma na mě na stole mrkala kniha Hoši od Bobří řeky. Nejdřív jsem do ní jen tak zvědavě nakoukla. Zprvu jsem byla trochu znechucná. Nelíbil se mi ten sloh. Taková propaganda... asi jako když se vám podivný floutek snaží prodat vysavač za šedesát tisíc s tím, že vysaje i prach, který ještě nevznikl. Bylo to takové divné nedůvěryhodné čtení. Ale když jsem přečetla asi dvě stránky, zjistila jsem, že mě to začalo zajímat. A že už to není takové chlubivé a protivné. Večer jsem ji tedy začala číst od začátku a ne z prostedka. Potěšilo by mě, kdyby mě autor stále neoslovoval jako hocha, ale jinak mě to zaujalo. I když bych asi nebyla nadšená, kdyby si moje dítě chtělo hrát s jakýmsi tajemným mladým mužem, který tak trochu machruje, jaké všelijaké zažil dobrodružství a nechává si říkat Rikitan, místo aby řekl svoje pravé jméno.
Zaujalo mě, když mluvil o dobrodružství. To je takové magické slovo. Asi jako sex, že se musíte otočit a poslouchat, co že se dělo. Ptal se, jaká dobrodružství zažili nebo by chtěli zažít. Začala jsem přemýšlet nad tím, jaké dobrodružství jsem zažila já. A jaké bych ještě chtěla zažít.
Přivedlo mě to k zajímavému poznání. I když se nám něco předem moc nelíbí, nebo ani v průběhu nejsme nadšení, pokud to můžeme označit za dobrodružství, které vidím hlavně v překonání sebe sama, cítíme se šťastní. Nebo máte jiný názor?
2 komentáře:
Jů, tady někdo přičichl k "Foglarovkám":-))) Kdysi jako dítě jsem přečetla skoro všechny a dostávala je ke všem možným příležitostem. Pamatuji si, že pokaždé když jsem byla nemocná, tak jsem si je natahala do postele a četla si oblíbené pasáže:-)
Zatím jenom zkouším. :-) Však jsem si na tebe taky hned vzpomněla.
Okomentovat