Na Šťastném blogu mě zaujala „Hra na odmítnutí“. Mohla by být vhodným doplněním Pollyaninny hry. Myslím, že to je super nápad, protože z odmítnutí mám strach a to docela velkej.
I když je pravda, že jak v jaké oblasti. Co vím, tak chlapi se dost bojí odmítnutí ze strany žen nebo třeba oslovování cizích lidí. To mi šlo prý už v dětství. No nevím, ale teď je to pro mě snadné, a tak jednoduché, že ani nevím, jak to dělám. (O tom třeba někdy příště.)
Strach z odmítnutí mám třeba u žádostí. Nerada po někom něco chci. Spíš se snažím být samostatná. Po nikom nic nechtít a neobtěžovat. Mnohdy je to spíš ke škodě. Třeba když se snažím udělat něco sama bez konzultací a pomoci, i když by mi to výrazně pomohlo. Ať už jde o disertačku, tvorbu z korálků nebo různé trápení se starostmi.
A teď už k té odmítací hře. „Pravidla jsou jednoduchá: v běžném životě žádáte lidi o různé neobvyklé věci. Za každé „ne“ máte bod. Když vám vyhoví, nezískáváte nic, ale dostanete to, co jste chtěli. Samozřejmě ti lidé by neměli být vaši podřízení nebo děti, ale výhradně osoby, které vás s klidem a beze všeho můžou poslat do háje. Není to nádhera? Odmítnutí tím ztrácí velký kus své strašidelnosti. Najednou to není důvod, abych se cítila mizerně, je to jeden bod ve hře!“ Nežádám lidi o nic nedůležitého, ale s větším klidem se snažím požádat o naprosto normální věci. I když jsem se párkrát ptala, jestli mi třeba dají slevu, když jsem si toho vybrala tolik. Jako množstevní. ;-) A někdy fakt jo. A já mám radost, i když je to třeba dvacka.
Ještě než jsem se dočetla o téhle hře, zkusila jsem se na základě předsevzetí – když něco chceš, řekni si o to - zeptat kamaráda, jestli by na mě chvilku nepočkal před knihovnou, když máme stejnou cestu domů a já bych pak nemusela pěšky, protože jsme byli autem. Trvalo mi to jen pár minut a pak jsme si mohli ještě asi další půlhodinu povídat, to bylo báječné.
I když je pravda, že jak v jaké oblasti. Co vím, tak chlapi se dost bojí odmítnutí ze strany žen nebo třeba oslovování cizích lidí. To mi šlo prý už v dětství. No nevím, ale teď je to pro mě snadné, a tak jednoduché, že ani nevím, jak to dělám. (O tom třeba někdy příště.)
Strach z odmítnutí mám třeba u žádostí. Nerada po někom něco chci. Spíš se snažím být samostatná. Po nikom nic nechtít a neobtěžovat. Mnohdy je to spíš ke škodě. Třeba když se snažím udělat něco sama bez konzultací a pomoci, i když by mi to výrazně pomohlo. Ať už jde o disertačku, tvorbu z korálků nebo různé trápení se starostmi.
A teď už k té odmítací hře. „Pravidla jsou jednoduchá: v běžném životě žádáte lidi o různé neobvyklé věci. Za každé „ne“ máte bod. Když vám vyhoví, nezískáváte nic, ale dostanete to, co jste chtěli. Samozřejmě ti lidé by neměli být vaši podřízení nebo děti, ale výhradně osoby, které vás s klidem a beze všeho můžou poslat do háje. Není to nádhera? Odmítnutí tím ztrácí velký kus své strašidelnosti. Najednou to není důvod, abych se cítila mizerně, je to jeden bod ve hře!“ Nežádám lidi o nic nedůležitého, ale s větším klidem se snažím požádat o naprosto normální věci. I když jsem se párkrát ptala, jestli mi třeba dají slevu, když jsem si toho vybrala tolik. Jako množstevní. ;-) A někdy fakt jo. A já mám radost, i když je to třeba dvacka.
Ještě než jsem se dočetla o téhle hře, zkusila jsem se na základě předsevzetí – když něco chceš, řekni si o to - zeptat kamaráda, jestli by na mě chvilku nepočkal před knihovnou, když máme stejnou cestu domů a já bych pak nemusela pěšky, protože jsme byli autem. Trvalo mi to jen pár minut a pak jsme si mohli ještě asi další půlhodinu povídat, to bylo báječné.
Žádné komentáře:
Okomentovat