„Na mateřský se budeš doma nudit“

Přemýšlela jsem, jak tenhle článek o mateřský nazvat a pak jsem si prolistovala pár seznamů o tématech, kterým jsem se chtěla ve svém sobotním speciálu věnovat a hned mě nadchlo „Na mateřský se budeš doma nudit“. Jo, to je ten správný název. Nevím tedy, jestli bych si ho neměla pošetřit na později, protože je to jak slogan, takový chytlavý, pěkný. A třeba se někdy budu „nudit“ víc. ;-)

Teď ještě před porodem dělám všechno možný, jen se nenudím. V práci mě čekají ještě dodělávky, papíry k mateřský taky nejsou zpracovaný tak, jak bych si představovala. K tomu si musím chystat věci pro gynekoložku – buď jdu na krev, nebo chce, abych něco brala, nebo naopak nechce, abych něco brala a jedla, mám hladit miminko, aby se mi otočilo hlavičkou dolů, pozorovat jeho pohyby… a taky by bylo dobré sbalit si věci do porodnice pro sebe, i pak pro manžela, až pro nás pojede. Kromě toho žiju na statku a manžel má teď spoustu práce v práci, takže hodně krmení, dojení a celkově dalších věcí zařizuju já a je to fakt masakr. Za normálních okolností by to asi byla sranda, ale když jste takhle s velkým břichem, najednou vám to dává všechno víc zabrat. K tomu jsou celkem slušný vedra celý červen, nebo prší a to taky není právě ideální počasí třeba na praní velkých várek prádla. Nejvtipnější to bylo 23. 6. 2025, kdy nejdřív byla ráno bouřka, pak se udělalo příšerné dusno, tak jsem pověsila prádlo vyprané na „hygienu“ ven, pak zapršelo, zasvítilo slunce, znovu zapršelo, no, to už jsem měla v pračce druhou várku prádla. Prostě krásné to bylo!

Moje představy mateřské byly trochu jiné. Upřímně doufám, že se to ještě stihne zastabilizovat, protože teď mám pocit, že toho mám stejně, jako kdybych chodila do práce. Akorát tedy dělám na svém a víc nestíhám. Ne víc jako nic dalšího, ale že mám větší kalup než v práci. Protože si toho nabírám moc, jak by řekl manžel. A má asi pravdu – spousta komunikace s úřady, pojišťovnou, objednávky v porodnici, různé preventivní kontroly, očkování… a samozřejmě moje představy zahrnovaly úplně jiné činnosti:

• sklízení jahod a malin,
• kulinářské vaření a přípravu na šestinedělí,
• psaní blogu: moje milované seriálky od pondělí do neděle a radši i trochu dopředu, kdyby mi porod a mimčo poněkud komplikovali psaní (Jak by se to asi tak mohlo stát?),
• čtení odborných knih o těhotenství, porodu a tak dále,
• čtení beletrie – Sherlock Holmes a malí detektivové a taky poezie (příprava nového seriálu na červenec),
• pletení věcí pro dítě (aby mi z toho dřív nevyrostlo) a pro sebe (takových krásných vzorů, co mám v knihovničce),
• a to ani nemluvím o tom, že bych chtěla šít a plést na stroji.
• Trochu se socializovat – ozvat se přátelům, se kterými jsem se dlouho neviděla.
• Zasadit něco dalšího na zatím prázdný záhonek.
• No a tak dál.

Myslím, že až budu mít dítě, určitě se nemůžu víc „nudit“. Jasně odpadne mi potřeba třídit věci pro dítě podle velikostí, typu a toho všeho možného. – Bude o tom samostatný článek na počátku srpna. Taky už snad budu vědět, na co která věc slouží, ale stejně. Asi budu potřebovat jíst stejně jako teď. Dítě taky bude potřebovat jídlo. Nějaké to praní a žehlení se ještě nejspíš zhorší. Úklid snad zůstane na své míře, protože předpokládám, že malé dítě moc špíny na zemi nebo na skříních nenadělá.

Psací skluz

Zase jsem se trochu zasekla v psaní blogu a nevím kudy kam. Spousta rozepsaných seriálů a myšlenek, o které bych se chtěla podělit a tak málo času na psaní! A to jsem na mateřské a dítě je ještě uvnitř.

Spoustu nápadů mám nejen v hlavě, ale i ve svém Bullet journalu. Už se pomalu prokousávám ke konci úklidu dětských věcí. Vypadá to, že už budu mít skoro vše sbalené i do porodnice, takže je na čase, začít si užívat „dovolenou“. Navíc má teď dovču i manžel, takže bychom mohli něco podniknout. I když otázkou je co, když toho moc nenachodím, zejména stání je extrémní problém.

Večery trávené čtením máme i tak. Momentálně čteme Wednesday, divnou copatou holku z Adamsovic rodiny. Taky se mi tu válí spousta rozečtených knížek včetně Angelika se bouří a ty pletené věci na miminko by taky bylo fajn dokončit včas. ;-)

Teď nám zrovna zlobí internet, takže s publikováním článků to není žádná sranda. No nic, budu psát do šuplíku a zveřejním je, až zase budu online.

Ještě jednu malou zmínku o tom, jak už mám věci do porodnice a pro dítě skoro připravené a roztříděné… ozvala se jedna známá, že pro mě má pár věcí. Cítím se s ní velmi bezpečně, protože to sama nadhodila, že mě nechce zavalit a dovolila mi vrátit jí věci, které už mám nebo nevyužiju. Je štíhlejší než já a navíc je léto, takže jsem si nechala jedny nebo dvoje těhotenské džíny a samozřejmě věci pro dítě.

Dárkový koš s potravinami

Že věk není jenom číslo, ale fakticky stárnete, poznáte ve chvíli, kdy ostatní nemají tušení, co vám dát k narozeninám, protože už vlastně nic nepotřebujete, nebo je nutné, abyste si to vybrali sami.

A taky začnete dostávat koše s potravinami.

K tématu stárnutí jsem v březnu napsala článek Do kdy jste mladí? kdybyste se chtěli kouknout. A plánuju ještě další jeden až dva. Možná trochu optimističtější, pokud vám stáří přijde jako špatná věc. 

Iónský sloup v dětském pokoji

Už nás asi trochu znáte, aby vám bylo jasné, že jsme ani potenciální dětský pokoj nemohli nechat prázdný a trochu jsme se v něm kreativně vyřádili. O pokojíku jako takovém jsem psala v článku Žlutý dětský pokoj. 

Iónský sloup

Býval to tzv. parádní pokoj s krásnou výmalbou, kterou bohužel nešlo zachovat, navíc byla dost poškozená. Ale smysl tohoto pokoje mi naprosto unikal. Proč je v domě krásný pokoj, ve kterém není topení? Jako jediný právě tento neměl radiátor. Teď už ho tedy nemá žádný, když topíme podlahovkou, a doufáme, že s ní nebude žádný problém. Přiznám se, že jsem se jí bála a brzdila manžela v rozletu. Přece jen tyhle věci, které se dají opravit jenom tak, že rozbijete podlahu, nejsou nic pro lidi s averzí k riziku.

Dórský sloup už máme v ložnici a nějaké jsou i v obýváku, tak manžel navrhl, že bychom si pro zpestření mohli udělat iónský. Představuju si, jak snadné to proti mě bude naše dítě mít ve škole. Mně se ty sloupy blbě pamatovaly, ale když na ně bude pořád koukat doma, mohlo by to mít zmáklé i bez učení. ;-)

Teda, pokud to nebudeme mít špatně! Teď si o tom čtu a koukám, že člověk není nikdy dost chytrý. Podle Wikipedie má mít patku dole jen iónský sloup a my ji spokojeně máme i u dórského. No nic.

„Iónský sloh je jeden z architektonických stylů starověkého Řecka. Je možno ho doložit už v 6. století př. n. l., ale až o století později se dostává na pevninu evropského Řecka. Pro iónský styl je příznačná zjemnělá vznešenost, odlehčenost, elegantnost, a proto se mu říkalo ženský, na rozdíl od dórského stylu, jenž byl označován za mužský.“ (Zdroj: Wikipedie)

Hlavici sloupu jsme dělali společně. Manžel udělal hrubé rysy, kolem kterým maloval oběma barvami. Nakreslit detaily hlavice bylo na mně. Musím říct, že nároční byli jako šneci/berani zakroucení do obou stran, tak prstíky a ručičky uprostřed mezi nimi. Navíc jsou každý jinak velký. Závěrečné vymalování šedě obarveným vápnem pak bylo myslím opět na manželovi.

Tužkou předkreslená hlavice sloupu

Hned jsem samozřejmě protestovala, že korintský malovat nebudu. To je ten s tou strašně složitou hlavicí.

Víkend s mámou na statku

Jak jsem psala v článku Ne jen seriály/speciály živ je člověk, ráda bych na svůj blog přidala pár dalších článků o tom, co se aktuálně děje, jak se mám a tak. Ale je hrozně těžký najít si čas (a energii na psaní), když:

• je člověk taková koule (těhotenství),
• jsem pomalejší a všechno mi dýl trvá,
• venku je šílený vedro (v osm večer není 27°C venku nic divného, uvnitř kolem 25,5°C),
• ukládám věci pro dítě,
• se snažím doma hospodařit (víc vařit a uklízet, když jsem celé dny doma),
• ještě před pár dny jsem chodila do práce, na výlety a podobně.

Na prodloužený víkend za mnou přijela máma a bylo to boží. Sice jsem teda zapomněla dělat každý den fotky, jak jsem chtěla. Ještě, že jsem vám neslibovala, že si v červenci uděláme fotografický deník jako na Vánoce. Plán to sice byl, ale už jsem se poučila z minulosti, že než něco slíbím, musím mít aspoň část zpracovanou dopředu, protože jinak to zaručeně neklapne.

A co jsme dělali?

Vlastně furt jen práce...

• nakrmit zvířátka, rozuměj kozy,
• podojit kozy a z mléka udělat jogurt, tvaroh nebo kefír (nejnovější experiment – dva dny při pokojové teplotě, no, pokojové, viděli jste výše!)
• pustit kozy na chvilku ven na sluníčko,
• přehnat husy pod ořech, nasypat jim žrádlo a dát vodu (dvakrát denně, protože ji buď vypijou nebo vycachtaj), večer je zase přehnat zpátky,
• dát jídlo a vodu kočkám a psovi,
• posbírat maliny (už to začíná být neúnosné, je jich tolik zralých, že se to skoro nedá stíhat), jostu a zbytečky černého rybízu,
• třídit oblečení pro dítě z darovaných pytlů podle velikosti a někam je uložit,
• to oblečení, co trochu zatuchlo, vyprat, usušit na slunci nebo v sušičce a potom roztřídit a uložit,
• upéct/uvařit jídlo – jestli jste jako bývala moje babička, tak jsme dělaly:
• kuřecí paličky a křídla na citronech a medu s vařeným bramborem (zjistila jsem, že nemám šťouchadlo, abych mohla udělat kaši a mixování se nedoporučuje),
• hráškovou polévku z vývaru, který jsem si připravila předem,
• v plánu je ještě možná (podle času, energie, dalších povinností, manželovy práce, návštěvy tchyně a délky mamčina pobytu):
• kuře na citronech,
• křehké těsto od Florentýny na pizzu,
• letní malinové muffiny,
• rychlá asijská polévka z další části vývaru,
• česnekový chleba,
• vajíčková pomazánka,
• zeleninový salát.

Konstantin Biebl: Na hrobě bubnují padající pomeranče

Výběr textů Daniel Razím. Vydalo nakladatelství Dokořán 1, roku 2013, v edici Mocca: malá, ale silná káva; sv. 39, stran 89. Rozměry 15 cm. Doporučená cena 145 Kč. ISBN 978-80-7363-488-9.

Letos to byla první básnická sbírka, kterou jsem četla, a musím říct, že mě bůhvíjak nenadchla. Verše jsou sice hezké, ale často nerozumím tomu, o čem autor mluví, co tím chce říct, kam tím míří a tak celkově.

Nejzajímavější byl název! :-) Rovnou do deníku jsem si poznamenala: „Moc mě neuchvátilo, ale má zajímavý slovní hříčky,“ např. v básni Pohřeb: 

V kovárně zůstal sirotek,
i šroub může osiřet, když ztratí svou matku.

Léto
Na lavičkách v slunci odpočívá sad,
bílá růže svléká se na klavír
a vrabci umějí v letu se milovat,
sameček pravý kavalír.

Poslechněte, Nuny, slova má, 
velikou lásku jenom smrt vyléčí.
Když jedna ruka na srdci spočívá,
druhá na meči.

Delfín se vynořil v pomněnkách
a někde na moři mizí,
pavouček skryl se vám v lokýnkách 
a přede zlatou přízi.

Ve vašich vlasech zrají pomeranče.
Jsou žhavé a zlaté.
Ve vašich vlasech trhám si pomeranče,
vy se usmíváte.

A vaše láska jde mi k duhu,
jako mléko a zralé ovoce,
mít více zkoušek a méně dluhů,
stal bych se šťastným dokonce.

Miluju Sherlocka Holmese

Rozečtená kniha

Sotva jsem se objevila u rodičů, táta se na mě vytasil s knihou Sherlock Holmes a příležitostní malí detektivové z Baker street: Pád úžasných akrobatů Zalindových od Tracy Mackové a Michaela Citrina. Pohrávala jsem si s myšlenkou, jestli bych ji stihla za víkend přečíst, ale protože jsem měla i dost jiných plánů, nakonec jsem to vzdala a rozhodla se, že si ji půjčím v Praze.

Z anglického originálu Sherlock Holmes and the Baker Street Irregulars: Casebook N^o 1: The Fall of the Amazing Zalindas, vydaného nakladatelstvím Orchard Books (Scholastic Group) v New Yorku roku 2006, přeložila Lucie Matějková. Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, Nádražní 32, 150 00 Praha 5, roku 2009 jako svou 4918. publikaci. Počet stran 248. ISBN 978-80-242-2547-0.

Ale pozor, tím to nekončí, série má ještě další díly:

• Sherlock Holmes a příležitostní malí detektivové z Baker street: Záhada zhmotnělého muže
• Sherlock Holmes a příležitostní malí detektivové z Baker street: Hledá se Watson
• Sherlock Holmes a příležitostní malí detektivové z Baker Street: Poslední střet (***)

A víte, co je největší fór? Že ten poslední jsem už četla!

Mlíko, tvaroh a jogurt pro těhulku

Jak už jsem párkrát zmínila, jsem teď totálně vysazená na mléčné produkty. No, ono se to vlastně s dostatkem produktů dost zúžilo na jogurty. Naše domácí jogurty jsou výrazně řidší, když se rozmíchají, ale když ho začnu pít rovnou ze skleničky, po vypití syrovátky mi zbývá hustý jogurt skoro jako nějaký řecký. Myslím, že tak by se i dělal, nechal by se vykapat, stejně jako tvaroh. Zpočátku jsem k němu baštila kvanta marmelády, ale teď jsem si nějak zvykla na samotný jogurt. A byť jsou v něm jen tři lžíce sušeného kravského mléka, tak musím říct, že bych vůbec nepoznala, že je kozí. Žádná podezřelá vůně nebo smrad. Ale je taky možný, že už jsem dost zvyklá. Nicméně stále trvám na tom, že ani naše čerstvé kozí mlíko po vychladnutí není cítit kozama.

Tvaroh se nám teď daří dělat takový tuhý, co trochu skřípe mezi zuby. Je fajn, ale jsem teď ulítlá spíš na ten jogurt. Výhodou tvarohu je, že má spoustu bílkovin a zasytí k večeři. Jednou jsem si jako prasárnu k obědu dala tvaroh s jahodama a zbytkem šlehačky. Ta bohužel nebyla domácí, protože posbírat dostatek smetany z kozího mléka se jeví jako nereálné, i když bych to někdy ráda vyzkoušela.

Většinou dělá naše mléčné produkty manžel, protože bývá doma víc než já. Ale už jsem se tomu taky trošku věnovala, takže s vámi můžu sdílet jak recept, tak nějaké ty zkušenosti. Hlavní asi je, že s těhotenským břichem (a věřím, že stejné je to i s pivním pupkem) se špatně dojí. Najednou i koza jindy vnímaná jako klidná se jeví jako rozdováděná. Být v podřepu mi kupodivu nevadí, zato se mi velmi rychle unaví ruce, což mě jednak obtěžuje, a jednak ponižuje, že mám tak špatnou kondici. Taky vnímám výrazněji rozdíl mezi dojením Melindy, která je sice mladá a jde snadno, ale má velké struky, které se mi dost špatně drží, a Lízy, která má malé cecíky, které se dojí úplně božsky proti Melindě.

O mlíku a svých nových chutích jsem psala v článcích:

• Těhotenské téma: chutě na kyselé a sladké
• Můj manžel mlékař

A recept na momentálně připravovaný jogurt v troubě najdete zde.

Zamyšlení nad vztahy a vlastní hodnotou

Chtěla jsem se pustit do psaní některého ze svých prázdninových či jiných seriálů, ale všimla jsem si, že k některému z mých článků, konkrétně ke Žlutému dětskému pokoji přibyl komentář. Zvědavě jsem ho otevřela, abych zjistila, že je to nějaký trapný spam. Zvědavě jsem si ho přečetla, protože byl dlouhý. A úplně mimo. Ještě že mám nastavené to moderování komentářů.

Učitelka na střední říkala, že jsem hloubavá a přemýšlivá. No, nemůžu si pomoct, ale už jsem asi i trochu stará. Od určitého věku nestojím o to, chodit pět let s chlapem, který si mě ještě nevzal za manželku. Taky si úplně neumím představit, že by mi po pěti letech vztahu jen tak řekl, že se mnou končí a já měsíce proplakala. Ano, teď s manželem a v těhotenství by to bylo jiné, ale že bych za ním posílala nejlepší kamarádku, aby to mezi námi srovnala? Copak to může v nějakém vesmíru fungovat? To je asi spíš o nás dvou, možná by něco mohl zjistit jeho nejlepší kamarád nebo matka, nebo někdo z jeho okolí, ale moji přátelé těžko. A taky si neumím představit, jak bych byla po měsících pláče šťastná, že se o mluvil a vrátil poté, co na něj někdo seslal kouzlo. Jestli někoho takhle chorobně milujete a tak málo si vážíte sebe, potřebujete spíš pomoc terapeuta-psychologa než kouzelníka. ;-)

Přeju hezký den, fungující vztahy a odvahu komunikovat o problémech.

Spam snadno nalezený v mnoha komentářích na netu:

Zdravím, nevím, kdo by tohle mohl potřebovat, ale jsem si jistá, že někdo najde pomoc jako já, a to díky pomoci Dr. Ajayiho. Mám přítele, se kterým chodím už 5 let. Jednoho rána se probudil a řekl mi, že vztah skončil. Měsíce jsem plakala. Byla jsem tak zmatená a zlomená srdcem. Poslala jsem svou sestru a nejlepší kamarádku Janu, aby za mě prosily, ale on trval na tom, že vztah skončil a že už mě má dost. Až do jednoho velmi šťastného dne, kdy jsem se dozvěděla o Dr. Ajayim, jsem si přečetla nějaké reference na jeho stránkách, a tak jsem se rozhodla to zkusit. Kontaktovala jsem ho a on mi řekl, co je třeba udělat, aby mohl seslat kouzlo. Nejdřív jsem přemýšlela, jestli to mám udělat, ale nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím. Udělala jsem, co mi řekl Dr. Ajayi, kouzelník, a pak, necelých 7 dní ode dne, se ke mně jednoho večera domů objevil můj přítel, který mě bezdůvodně opustil, a prosil mě, abych se vrátila, dokonce přišel i se svým bratrem a prosil o odpuštění. Po tolika bolestech, které jsem přežila, se můj přítel vrátil. Jsem tak šťastná, a to vše díky Dr. Ajayimu. Můžete se na něj obrátit s jakoukoli kouzelnou prací. Věřím, že vám pomůže vyřešit vaše problémy ve VZTAHU.

Jehněčí sekaná a další kulinářské experimenty

V rámci vyprazdňování mrazáku – abych nebyla jak tchyně, která má v mrazáku kozu, ale radši si/nám koupí vepřové a pak běduje, že má plný mrazák a nic se jí tam nevejde a to má mrazák jako kráva – jsem začala vařit a péct z kozího a jehněčího. Kozí maso je naše z loňských kůzlat a jehněčí máme od známého, se kterým jsme vyměnili jednu kozu za jehně (velké, podzimní a celkem tučné). 

Už jsem dvakrát dělala žebra podle Jamieho Olivera a trochu jsem bojovala s tím, jak krátce je peče. Ochucené je má dobře, ale já to potřebuju péct výrazně déle. Nevím proč. Po pár méně úspěšných pokusech jsem zjistila (AI poradilo), že nejlepší je nízká teplota a péct dlouho, případně dokonce zakryté. Takže minule už jsem měla masíčko krásně měkoučké. 

Tentokrát jsem si vybrala plec a rozhodla se pro sekanou. To je moje oblíbená kozí klasika. Jelikož už jsem se naučila, že se domácí maso na rozdíl od kupovaného musí odblaňovat, počítala jsem s tím, že mi příprava zabere výrazně víc času. Ukázalo se, že tenhle kousek jehněčího neměl tolik blan, co žebra nebo minulá porce kozy, ale stejně jsem strávila přes hodinu krájením masa před tím, než ho budu moct prohnat mlýnkem na maso. Vycházela jsem z receptu od Florentýny (zde), protože se mi osvědčil. A Flo říká, že je dobré nakrájet maso po směru vláken na třícentimetrové proužky a ty pak překrájet po centimetru. Odhadli jsme, že jsem použila čtyři kila masa, takže to chvilku zabralo, když jsem to musela odkrájet od kosti a taky trochu odblanit. Vyplynulo z toho hned několik ponaučení:

• začít dělat s velkým časovým předstihem + počítat s úměrným nárůstem času při zvětšení množství masa,
• mít doma opravdu ostrý nůž (musela jsem jich vyzkoušet pět, než jsem našla to, co jsem chtěla),
• dát příště míň vajec, protože takhle je taková dost dietní a vajíčková, ale stejně mi chutná,
• dát víc majoránky, až nebudu těhotná a nebudu se bát, jestli ji smím nebo ne, taky trochu víc pepře, než jsem dala (vůbec v receptu nebyl) a nějak líp odhadnout množství soli, které také není v receptu specifikováno. 

Ale jinak to fungovalo báječně! Sekaná se mi krásně upekla, malinko se drobí, ale víceméně hezky drží tvar a to jsem do ní dala jen tři rohlíky, ačkoliv mám výrazně víc masa. V tomhle směru bych se obávala, že by to taky mohlo být příliš velké množství rohlíků. Ale abych vás nemystifikovala, přidala jsem i trochu vepřového, které jsme dostali od známého jako zbytek z výroby pršutu.

V instrukcích bylo semlít maso dvakrát na největší dírky, i tak je velice jemné, skoro až moc

Asi v polovině pečení, snažím se podlévat výpekem, ale moc ho není a nemůžu se k němu dostat

Od sousedky jsme dostali špenát, který jsme přikusovali ke studeným večeřím jen tak zasyrova, ale zjistila jsem, že je pro mě příliš hořký, a tak jsem si z něj udělala polévku, kterou jsem ozdobila větvičkou koriandru (dala bych ho tam víc, ale zase nevím, jestli ho můžu). Opět jsem využila recept od Florentýny (zde), která v něm dělá zelenou polévku ze všech možných jarních bylinek na Zelený čtvrtek. Špenátu to docela prospělo, nebyl tak hořký. A moc vitamínů jsem snad nezničila, když jsem se ho snažila spíš blanšírovat, než vařit.

Špenátová polévka

A předtím jsem ještě udělala svou milovanou rajskou polévku. Než jsem poznala tuhle, sotva jsem rajskou polévku jedla. Ale tohle je něco úchvatného. Chutí mi připomíná rajskou omáčku nebo ještě líp lečo!

Smažím cibulku a česnek jako základ

Rajčata zapečená s olivákem a kořením majív polévce mnohem lepší chuť 

Červenec plný poezie

Přemýšlela jsem, jaké téma si zvolit na prázdniny a nakonec jsem si řekla, že by bylo super, trochu se rozvíjet v poezii. Je to takové kulturní, ne?

A tak se každou červencovou neděli můžete těšit na novou knihu poezie, kterou jsem přečetla. Zkusím k ní vždy vypracovat kratičkou recenzi, říct, co se mi líbilo, nelíbilo a tak. Těšit se můžete třeba na následující knihy:

• Konstantin Biebl: Na hrobě bubnují padající pomeranče
• Jiří Žáček: Vy mně taky! Aforismy, parodie, epigramy, humoresky
• Hans Sachs: Blázni v lázni

Třetí trimestr je tu nějak brzy

Lidské těhotenství mi připadá jako hrozně dlouhá doba. 9 měsíců! Vždyť to jsou tři čtvrtiny roku. A tři čtvrtě už v hlavě zaokrouhluju na celý. Otěhotníte jeden rok a než se dítě vyklube, už jste zase o rok starší! Děsivá představa. 

Navíc první trimestr o tom moc nechcete mluvit. Jasně, máte radost, že jste v jiném stavu (pokud vám zrovna není špatně), ale je to tak nejisté, že se vlastně ještě ani nechcete radovat. Snažím se nebýt pověrčivá, ale rezolutně jsem byla proti kupování jakýchkoliv věcí pro dítě. Už nevím, jaká je pravděpodobnost, že to nedopadne, ale vím, že je to překvapivě hodně. Snad každé páté těhotenství? A nemáte to jak ovlivnit. Jasně, nedělat blbosti a nepřepínat se, ale to je tak všechno. Příroda se sama rozhodne, jestli to stojí za to pokračovat ve vývoji, nebo zlikvidovat.

V druhém trimestru si tak nějak začnete uvědomovat, že už je to jako fakt. Že se kulatíte – jo, to vás předtím nenapadlo, že nebudete moct dál nosit svoje běžné oblečení až do porodu? A víte že ne? Vůbec jsem nad ničím takovým nepřemýšlela. Bylo dost jiných starostí kolem. Co se smí jíst? Co se smí dělat? Co by bylo vhodné (jíst, dělat = sportovat) a jak to stihnout k normální práci, když jste unavenější, rekonstruujete a vracíte se do nového domečku a je potřeba všechno uklidit, vybalit a začít shánět pro mimi. Vážně potřebuje tak strašně moc věcí? A do toho máte doporučení a úkoly od gynekoložky. Svět v práci se taky nezastavil. A vaše blogerské a malovací plány taky nechcete opustit.

Ale když máte štěstí jako já, uteče to jako voda a v klidu si proplouváte světem kolem sebe o deset kilo těžší a o melounek širší. Ale nic moc vám nechybí, jen se občas rozzlobíte, že nemůžete jíst nad stolem, nedosáhnete do dřezu na vodovodní baterii a nemůžete vyndávat nádobí ze spodního patra myčky. 

A najednou si plánujete odchod na mateřskou. Říkáte si, že je trochu divný, že už vás čekají jenom tři týdny v práci. A trochu vás děsí, co bude potom. Nebudete se doma nudit? Nebudete frustrovaná? Nebudete se cítit bezprizorní jako tenkrát na pracáku? A nebo to bude zemský ráj na pohled – venku zvířata, doma ještě chladno místo veder, vyrazíte sem tam na výlet do přírody, protože procházky jsou fajn… vlastně – je vhodné, aby těhotná žena šla na celodenní výlet, pomalým tempem samozřejmě. Zeptáte se AI a zjistíte, že ani moc ne. Bylo by lepší chodit na dvacetiminutové procházky častěji během dne. Mezitím si sednout, mít dostatek pití lehkého jídla (už to trochu hůř tráví – paradoxně já mám v těhotenství asi nejlepší trávení za celý život, když nepočítám pár setkání s nepřátelskou okurkou, po které mi bylo večer těžko), pohodlné oblečení a obuv. A když se ptám, od kdy by měl člověk dělat spíš kratší výlety, dozvím se nějaký 36. týden a cosi o třetím trimestru. Oukej, tak od kdy že je třetí trimestr, když těhotenství počítáme na 40 týdnů a přitom porod může být ještě později (klidně i o další dva týdny)? Aha, tak já už jsem ve třetím trimestru. Ten výlet tedy zvážím. A možná bych konečně měla dočíst ty knížky od MUDr. Pařízka, ať si o porodu nečtu až po něm!

Žlutý dětský pokoj

Nejprve jsme nalepili malířskou lepenku kolem celého pokoje ve stejné výšce. A pak nad ní manžel vymaloval část u stropu takovou cihlovou barvou. Mělo to tak nějak připomínat západ slunce nebo ranní červánky nad zlátnoucím obilím. Řekla bych, že to tak celkem je. I když s tou žlutou jsme se ještě dost vyřádili, aby začala vypadat jakž takž normálně. Na rozdíl od obýváku nám to totiž pekelně flekatělo. Možná to bylo tím, že jsme doma měli přílišné teplo a barva hrozně rychle schla. Měli jsme nově zavedené podlahové topení a neměli jsme ještě ovladače, takže to nijak nešlo vypnout nebo zmírnit. Dala se jenom otevřít okna.

Když jsme začínali malovat žlutou, měli jsme s barvou 7 cm od vrchu kýble památkářského vápna. Po první vrstvě nám klesla hladina na 11 cm.

Rozdíl mezi suchou a mokrou barvou je dost markantní

Teď už je to suché, ale flekaté

Do pokoje jsme už dali jednu starou skříň s policemi a naplnili ji dětským oblečením, plenkami a pár věcmi pro mě. Druhou jsme teprve umyli a umístili ke stěně. Když bude čas a příležitost, ještě ji navoskujeme. Ta je bohužel bez polic, takže možnosti jejího využití ještě budeme diskutovat. Přibyde k ní ještě malá „sestřička“. 

O víkendu jsme ze stodoly a špejcharu přinesli (tedy manžel se sousedem) další policovou skříňku, tentokrát nižší, a ještě přesně nevíme, kam ji umístíme, protože se nám v místnosti celkem plete bílý pracovní stůl, na kterém jsem v časech rekonstrukce malovala nebo vloni šila zelené šaty. A taky gauč, aby u nás mohla přespat nějaká ta návštěva. Popřípadě aby se na něm dalo sedět/ležet a sledovat dítě v postýlce. Ta se prý nemá nosit nebo pořizovat před porodem. To jsme nějak nevěděli, takže to neřešíme. Už je doma.

Zahrádkaření se nám letos moc nedaří

Venku je pořádný teplíčko (počítač tvrdí, že 29°C). Ráno jsem si necelou hodinku četla na sluníčku, ale odpolední slunění jsem vzdala, asi bych se spíš usmažila a to už je půl páté!

Podobně jsme pro letošek zrušili záhonek s česnekem :-(, protože se tak strašně zaplevelil, že se to nedalo. Měla na něm být, resp. byla i moje mrkev a cibule sečka. Tak zase neuvidím, jak vypadá a jestli roste. Ale asi se podobně věci dějí i jiným lidem. Každopádně jsme z toho smutní, těšili jsme se na domácí česnek jako před lety. Můžete se mnou zavzpomínat nad tímhle článkem (tady).

Ani na „záhonek pod fíkem“ není čas kvůli dobíhající rekonstrukci, dá-li se tomu tak ještě říkat (restaurování dveří, zařizování botníku, nošení starého nábytku, jeho případné broušení, mytí, voskování...) a přípravě na příchod nového člena rodiny. A tak mě dost překvapilo, když jsem se asi před týdnem odhodlala pustit do prostříhávání maliní a zjistila, že už mám zralou značnou část jahod. Tak jsem je dneska vyrazila sklízet. Teda nic moc plazit se pod fíkem s obrovským těhotenským břichem, ale mám jahůdky na mlsání. Jupí!

Jahodová sklizeň

Posun tím správným směrem

Před časem jsem v článku Hybatel všeho uváděla, jak mě dítě posunulo k větší odvaze a to ještě ani není na světě! 

O odvaze by mi měl na blogu vyjít samostatný článek na podzim. Odhaduju to tak na září.

Vlastně to i hezky ilustruje to, jak můžete brát věci optimisticky nebo pesimisticky. Všichni tak nějak tušíme, že s dítětem je život „obtížnější“ = musíte přemýšlet o dalších věcech, které je potřeba vyřešit a zařídit, než se do něčeho pustíte, třeba odjet sami na dovolenou, nebo co všechno sbalit, když ho chcete vzít s sebou. Takže když čekáte dítě, můžete se: 

• buď hroutit z toho, že vám pak končí svobodný život 
• nebo se těšit na to, jak to bude úžasně skvělý být mámou a starat se o maličkýho tvorečka, kterej sice snad bude roztomilej jako kůzlátka, ale možná bude taky tak řvát, dělat problémy, vymýšlet blbosti atp. – zkrátka to moc nejsem já, 
• a nebo se můžete pokusit zařídit si důležité věci (preventivky, dentální hygienu, oční, kontrolu mateřských znamínek) předem. A ještě si to užívat, že jste se k tomu konečně dokopali.

V minulém článku Jak se mi rozrůstá sobotní speciál s články o dítěti a věcmi kolem jsem psala o tom, jak se mi úspěšně rozrůstá seriál se sobotními články o těhotenství, úvahách, dítěti a dalších možnostech. A taky jsem tam zmínila, že by některé články šly „aktualizovat“. Tohle je právě taková malá aktualizace toho Hybatele. Přemýšlím totiž, co všechno se posunulo tím správným směrem.

• Všechny lékařské prohlídky: 
• objednala jsem se na oční (konečně po spoustě let, vyjde to tedy až po narození dítěte, ale co už),
• dvakrát jsem v uplynulém roce byla na dentální hygieně a taky jednou na preventivce (obvykle sice k zubaři chodím každý rok, ale vždy s nějakým konkrétním problémem),
• gynekoložka a obvoďák jsou v tom asi zahrnutý.
• Dalo by se říct, že jsem začala jíst zdravěji. Zejména v prvním trimestru jsem se vyhýbala sladkému, protože jsem měla obavy z těhotenské cukrovky. A přitom horších výsledků se obvykle dosahuje až později, ale to jsem nevěděla. Teď se to taky snažím odbourat, ale moc mi to nejde. Naopak se mi daří vyhýbat se soli, protože zhoršuje otoky nohou a o to tedy nestojím.
• Snažím se být víc v klidu a nenervovat se s prací, pozdním příchodem k lékaři (protože autobus se někde zasekl, nejel a podobně), a taky s tím, že se zadýchávám do kopce nebo schodů. Určitě mi trochu pomáhají hormony, ale ne vždy se mi daří být flegmatická. I když je to asi lepší než dřív.
• Také se učím říkat si o pomoc, když to potřebuju. Nebo divnýho chlapa na zastávce požádat, jestli by mohl jít kouřit kousek dál. Požádat o místo k sezení.
• Myslím, že v plánování a organizování jsem dobrá i normálně, ale tohle to posouvá na další level. Když jste extra zodpovědní (nebo přehnaně úzkostliví, rozhodněte sami;-)), je potřeba myslet na všechna očkování, preventivky, screeningy, výběr pediatra, jména, pořízení oblečení, postýlky a dalších věcí pro mrně v nějakém rozumném časovém předstihu, kdy je žena ještě schopná chodit (místo se valit) a tak nějak rozumně přemýšlet (občas svůj mozek podezřívám, že vytěsňuje i věci, které by nemusel).
• Snáz se mi uklízí věci po rekonstrukci. Vlastně mě i tak nějak baví rovnat oblečení do skříní a sledovat, jak se nám domeček plní vším možným. Dobře, uznávám, teď ke konci je to už spíš trochu děsivé, protože není nafukovací, jak se u nás vždy říkalo. (Používáte ten výraz taky?) Začínám mít pocit, že naše dítě má větší šatník než já. Možná dokonce i když zahrnu věci, které mi nepadly ještě před těhotenstvím! Teď je jasný, že mám jen pár kousků. Ale nebojte, zase tak moc mi nehrabe, aby ze mě byl minimalista. To je pro mě pořád sprostý slovo. ;-))
• Myslím, že i manžel se snaží posunout všechny věci vpřed rychleji a dynamičtěji, než kdybych nebyla v jiném stavu. Jsem ráda, že si uvědomuje, že některé věci už teď dělat nemůžu a taky by se mohlo stát, že na spoustu dalších potom nebudu stačit. Kupříkladu není vhodné dávat mi věci vysoko nebo nízko. Vždycky mám ohromnou radost, když se domů nastěhuje nová (stará) skříň a já ji můžu obsadit vytříděnými věcmi. Stejně tak dovoz posledních věcí od tchyně je příjemným zpestřením večerů. Třeba teď už tu konečně máme věci do lékárničky. Ne, že bych je potřebovala! Jednak jsem naštěstí zdravá, a jednak z toho stejně nic nesmím. Možná tak vzít si teploměr. :-)
• Ale jedná se taky o mentální posun – budu o tom pak psát v článku/cích o odvaze v září. Jde o to, že jsem si na některé věci troufla právě proto, že už mi „zbývá málo času“. Správně by to tak měl mít člověk asi celý život, ale to se snáz říká a píše, než dělá. Třeba na ten zmiňovaný slučák ze základky bych šla ráda, stejně jako byl skvělý podzimní slučák ze střední, ale nikdy by mě nenapadlo ho organizovat. Proč já? Takový ty sebevědomí tahouni byli ve třídě jiní. Takoví ty úspěšní, bohatí, co se mají čím chlubit. Já jsem prostě tak nějak normální, obyčejná. Nemám žádné fantastické zprávy, které bych všem musela ukázat. Ani nic k předvádění. Kdybych kandidovala na prezidentku, udělala bych speciální meeting, ale já se jenom chystám jít na mateřskou, což už má stejně většina mých spolužáků za sebou. Nemám žádný zvláštní prachy, haciendu, dokonce nejspíš dělám práci pod svou úroveň – vzhledem k množství titulů. A nikdy jsem ani nezkoušela podnikat. Jenže tak nějak to o tom vůbec není.
• Stejně jako účast na výstavě obrazů, nebo Hobby výstavě s mými pletenými a šitými kousky nemusí znamenat, že mám krásnější šaty než Blanka Matragi. U spousty věcí jde prostě o to to zkusit, pobavit se a užít si to. Bez ohledu na výsledek.