Někdo září někdo v září

Vymalované stránky sedmiletého deníku

Pamatujete si na tuhle hlášku? Myslím, že se to říkalo u maturity, kdy ten, kdo ji neudělal v řádném červnovém termínu, mohl jít v září na opravu. Jestli si to dobře pamatuju, týkalo se to u nás jen jednoho kluka. A možná ani to ne, protože Johny propadl o ročník níž. Nebo ne? Už je to trochu dávno. Úplně bych měla chuť prolistovat si deník z maturitního ročníku a možná vám sem z něj něco opsat. To jsem si totiž psala speciální školní deník. Ale k tomu se třeba někdy dostanu „až bude čas“. O tomhle mýtu (že jednou budete mít víc času) jsem kdysi psala zde.

Teď jsem vám každopádně chtěla ukázat vymalovanou a dosud nepopsanou dvoustránku z mého papírového deníku, o němž vám více řeknu druhý čtvrtek v říjnu (9. 10. 2025), protože to krásně spadá do nepravidelného seriálu o něčem novém. Ale abyste už teď nepřišli zkrátka, můžu vám říct, že u nás bylo dnes krásně teplo. Vím to, protože jsem byla krmit zvířátka, když je manžel nemocný. Ale jinak jsem se venku moc nezdržela, protože jsem taky musela krmit naše lidské mládě. A samozřejmě taky přebalovat. Za jiných okolností bych jela k rodičům a vyrazila se podívat na Svatováclavskou pouť a stejně jako v posledních několika letech, bych se hrozně divila, jak je to blbé mít kolotočáře v parku místo na náměstí. Park má být místem klidu a odpočinku, zatímco celé moje dětství žilo náměstí ruchem poutě a strašně daleko se z něj všemi směry táhly stánky s vietnamským oblečením (tehdy tak kvalitním že mi vydrželo v pořádku celá desetiletí) a samozřejmě i sladké suky, perníková srdce a další věci. Konec konců článek o pouti jsem napsala už vloni, akorát jsem ho zapomněla zveřejnit, tak vám ho postnu v pondělí. Jestli mi půjde internet!