Jednou z otravných věcí na těhotenství byla (kromě oteklých nohou, o kterých jsem psala 26. 7. 2025) večerní nevolnost po jídle (hlavně v prvním trimestru) a prdění. Nechci přehánět, takže nebudu tvrdit, že jsem nikdy nic horšího nezažila, ale patřím k ženám, co neprdí. Vážně.
Za normálních okolností – na které už si bohužel skoro nevzpomínám, stejně jako na dobu „před břichem“ – se mi něco takového stalo jednou až třikrát měsíčně. Nijak zvlášť jsem si toho nevšímala, takže jsem nemusela dumat nad tím, jak to mají ostatní lidi. Myslela jsem si, že takhle to má prostě každý.
V jednu dobu se pak frekvence zvýšila klidně na jednou až třikrát za dopoledne, nebo za hodinu? Těžko říct, byla jsem z toho tak zoufalá, že jsem se i kvůli tomu hrozně moc těšila na mateřskou. Ne, že bych v práci nezvládala, nebo mě kolegové či klienti štvali, ale ten neustálý strach, že vám to „uteče“ mezi lidma. Nejhorší totiž bylo, že to ve valné většině případů nešlo ovládat. Stačilo se vysmrkat, zakašlat, zasmát se, nebo se jen zvednout ze židle.
Sice mě trochu uklidnilo, že to tak mají i ostatní těhotné, jenže co je vám to platné, když nepracujete na těhotenském oddělení a mezi ostatníma lidma je vám to nehorázně trapné.
Obdobně skličující bylo i krkání. S tím už tuplem nemám žádné zkušenosti. Neumím si krknou na povel, ani když je mi těžko a ulevilo by se mi. Vzpomínám si, jak jsme kdysi s kamarádkou trhaly rekord, kdo vypije víc vody. Nevím už, jestli to bylo na ex. Každopádně to byl blbý nápad, protože šlo o minerálku. A ačkoliv jsme se dostaly tak možná za půllitru (nebo snad k jednomu každá?), ležely jsme pak a bolela nás bříška, dokud se nám nepodařilo odkrknout si ty bublinky.
Přibližně v prvním trimestru (možná začátkem druhého) mi bylo velmi často špatně po večeři a potřebovala jsem si říhnout. Jenže jak to udělat, když vám to nejde a neumíte to? A druhá věc – bylo to tak strašně strašně strašně nechutné. Nechápu, jak to může dělat někdo schválně. Mluvila jsem o tom s klukama a ti říkali, že to je něco jiného. Když to dělají záměrně, je to jen nějaký vzduch, zvuk, prostě takové o ničem. Já v tom vždy cítila ještě večeři a bála se, jestli se nepoblinkám.
Jestli bude nějaké příště, bylo by dobré se s tím naučit pracovat, nebo vyzkoušet, jestli mi přece jen nepomáhá krátká procházka po večeři. Mám totiž takovou hypotézu, že jo, ale měla jsem málo prostoru k testování – jednak byla zima a jednak se to nedělo úplně pravidelně.
Žádné komentáře:
Okomentovat