Někdy ustoupit o píď může znamenat, že už nemusíte na ničem dalším trvat. A jindy je to opravdu blbost.
Článek „Společensky odpovědné olympijské hry?“ od Petra Mareše mě přivedl k myšlence, že někdy prostě člověk musí být tvrdohlavý a neústupný. Trvat na svém a za každou cenu. Obvykle to není přijímáno právě kladně. Je k tomu mnoho důvodů.
Tvrdohlavost může být projevem neschopnosti uznat chybu, nebo změnit názor. Obhajobou vlastního ega… vlastně je dost pravděpodobné, že to bude negativní vlastnost.
Tvrdohlavost je o nechuti změnit názor, o tom, že na něčem trváte. Potíž je v tom, že byste měli vědět, zda trváte na něčem dobrém právě proto, že to je dobré, nebo trváte na něčem (dobrém či špatném), protože na tom chcete trvat, nechcete ztratit tvář, vypadat přístupně a podobně.
Už jsem měla vlastní dilema s trváním na svém. Nejspíš ho někdy měl i každý rodič, možná úplně každý. Co když někomu s něčím vyhrožujete a pak se to najednou stane. Máte svou výhružku splnit. Tehdy vám dojde, že jste ji udělali příliš tvrdou. Ale co teď? Ustoupíte a pak už si z vás ostatní mohou dělat fackovacího panáka. Nebo neustoupíte a budete trvat na nesmyslně velkém trestu? Aby bylo vidět, že vaše slovo platí?
Myslím, že nejlepší by bylo nějak elegantně ustoupit, tak aby bylo vidět, že jste si vědomi zbytečně příliš tvrdého trestu. Ale těžko říct, zda to nedopadne jako v prvním případě. Co se ale týče olympijských her a snahy udělat je odpovědnými, udržitelnými a ekologickými… myslím, že v tomhle by se ustoupit nemělo, stejně jako by rodič neměl říct dítěti, jak jsem jednou viděla, že když se bude válet po zemi v čekárně u lékaře, dostane na zadek a pak ho asi desetkrát z té země zvednout a vůbec mu nenaplácat.
Článek „Společensky odpovědné olympijské hry?“ od Petra Mareše mě přivedl k myšlence, že někdy prostě člověk musí být tvrdohlavý a neústupný. Trvat na svém a za každou cenu. Obvykle to není přijímáno právě kladně. Je k tomu mnoho důvodů.
Tvrdohlavost může být projevem neschopnosti uznat chybu, nebo změnit názor. Obhajobou vlastního ega… vlastně je dost pravděpodobné, že to bude negativní vlastnost.
Tvrdohlavost je o nechuti změnit názor, o tom, že na něčem trváte. Potíž je v tom, že byste měli vědět, zda trváte na něčem dobrém právě proto, že to je dobré, nebo trváte na něčem (dobrém či špatném), protože na tom chcete trvat, nechcete ztratit tvář, vypadat přístupně a podobně.
Už jsem měla vlastní dilema s trváním na svém. Nejspíš ho někdy měl i každý rodič, možná úplně každý. Co když někomu s něčím vyhrožujete a pak se to najednou stane. Máte svou výhružku splnit. Tehdy vám dojde, že jste ji udělali příliš tvrdou. Ale co teď? Ustoupíte a pak už si z vás ostatní mohou dělat fackovacího panáka. Nebo neustoupíte a budete trvat na nesmyslně velkém trestu? Aby bylo vidět, že vaše slovo platí?
Myslím, že nejlepší by bylo nějak elegantně ustoupit, tak aby bylo vidět, že jste si vědomi zbytečně příliš tvrdého trestu. Ale těžko říct, zda to nedopadne jako v prvním případě. Co se ale týče olympijských her a snahy udělat je odpovědnými, udržitelnými a ekologickými… myslím, že v tomhle by se ustoupit nemělo, stejně jako by rodič neměl říct dítěti, jak jsem jednou viděla, že když se bude válet po zemi v čekárně u lékaře, dostane na zadek a pak ho asi desetkrát z té země zvednout a vůbec mu nenaplácat.
Žádné komentáře:
Okomentovat