Bobříci... plnění část 1

12. světle hnědý: hladu: Celých 24 hodin nesmíte nic sníst. Můžete pít jen čistou vodu (žádné minerálky, mléko, čaj nebo kafe). Žádná žvýkačka, prostě nic. Hladovění musí trvat přesně 24 hodin, ale začít můžete kdykoliv. Doporučuje se s lovem začínat po vydatném obědě. Po skončení lovu jezte opatrně, zvolna v malých dávkách. Odloveno před a po operaci v březnu 2019: ve čtvrtek jsem měla naposledy oběd a další jídlo bylo až v sobotu ráno, takže mám odloveno s rezervou. A musím přiznat, že jsem měla hlad. Nejhorší bylo, když spolupacientky baštily k obědu knedlíčkovou polévku, kterou miluju. A extra mi vadilo, že jsem nemohla ani pít. Na jídlo jsem se pak neuvěřitelně těšila a bylo mi úplně jedno, co to bude. 

26. bílý: věrnosti: Vydržte jeden rok v nějakém sdružení, oddíle, klubu... Šlo o to zůstat i v těžké válečné době ve sdružení. V Aikidu Karlín jsem od 14. 5. 2018. Bobříka jsem splnila náhodou, protože jsem ve chvíli přihlášení neuvažovala o jeho plnění.

28. Bobřík pohlavní zdrženlivosti: „Nevztáhneš celý týden ruku na nikoho jiného. A samohana se počítá taky!“ Nevidím v tom žádnou velkou užitečnost, ale budiž. 2019 – Žádný problém, vydržela jsem skoro dva měsíce, protože jsem po operaci měla strach kvůli jizvě a tak celkově.

29. Bobřík mikrovln: Týden nesmíte používat mikrovlnku. Tak to mám v pohodě. Splněno v počtu let. A když jsem byla u mikrovlnky (bez ní se to asi nepočítá), stejně jsem si raději jídlo ohřívala na sporáku. Z mikrovlnky mi to nějak nechutná.

30. Přírodní bobřík: „Měsíc bez depilace, holení a vytrhávání. A bobříka vám navíc uzná až váš přítel či přítelkyně. Tedy pokud se vám je podaří přesvědčit, že ta depilační mánie je jenom uměle vyvolaná lobby výrobců žiletek. A pokud se vám podaří zaskórovat i s chlupama.“ Hmm, zajímavý nápad. A asi i dobrý. Klidně by se mohl jmenovat bobřík odvahy. Na tohle téma jsou i na webu zajímavé debaty. Dá se zvládnout, ale není to tak úplně jednoduché. Aby člověk nebudil pohoršení...

31. Offline bobřík: „Sedm dní se nesmíte objevit na žádné sociální síti. Ano, ani na Facebooku, ani na Twitteru, žádné check-iny na Foursquare. Pokud máte potřebu něco sdělovat světu, pište dopisy.“ Zvládám v pohodě. ;-) Většinou spíš mám problém vzpomenout si, že mám Facebook. Na jiné sociální síti ani nejsem. Moje sociální síť je blog a e-mail. ;-)

39. Bobřík věrnosti: „Žádná promiskuita, žádné postelový výtoč. Vydrž jeden měsíc s jednou slečnou, případně chlapcem. Podle gusta.“ No... autor, pro kterého je tohle bobřík, asi nebude vhodný partner.

41. žlutý: Bobřík paměti: Takový už sice máme v základní třináctce, ale použila bych ho užitečněji. Naučte se svoje telefonní číslo a všechna hesla a piny tak, abyste je nikde neměli napsané.

46. hnědý: Bobřík zahradničení: Kupte si semínka něčeho, např. čokoládové máty, bazalky, nebo třeba macešek, zasaďte je a sledujte, jak rostou. Alespoň měsíc vám musí rostlinka vydržet. Zkusila jsem zasadit semínky chilli papriček koncem dubna 2019, ale nevím, jestli vůbec vyrostou. Zdá se, že se tam něco plouží ven, ale takové dýně, ty to zvládly rychle a hned se pořádně vyplazily.

47. tmavě zelený: Bobřík pro dobro kůže: Týden se obejít bez líčení a kosmetiky. Žádný make-up, oční linky, stíny, rtěnka, voňavka, deodorant... nic. Jediné povolené je co nejpřírodnější tuhé mýdlo a šampon. Myslím, že jsem bez problémů zvládla i déle. I v běžnou dobu jsem zvyklá vystačit si se stíny nebo tužkou na oči nebo rtěnkou. A deodorantem samozřejmě.

Minna –Liisa Gabriela Lindgrenová: Babičky: na útěku

Ani už nevím, jak jsem k téhle knize došla, tedy co mě na ní zaujalo. Jestli to byla obálka, nebo mi ji někdo doporučil… Nicméně jsem se ji rozhodla zařadit do plnění Čtenářské výzvy, protože se mi její obálka líbí a inspirovala mě k vytvoření vlastního (pravděpodobně již dříve existujícího) zentanglového vzoru cihlové zdi. Ve čtenářské výzvě jsem ji zařadila pod bod 7, kniha, která vás zaujala svou obálkou. Zároveň jsem si všimla, že kniha má lichý počet stran, což patří pod bod 2.

Šestapadesátiletá autorka je novinářkou, kterou proslavila humorná detektivní série Babičky odehrávající se v domově důchodců Podzimní háj. Tato kniha je druhým dílem, předchází jí Babičky: Mrtvý kuchař a následuje Babičky: den zkázy. A teď už ke knize jako takové. Z finského originálu Ehtoolehdon pakolaiset (ano, tak příšerné jsou jména hlavních hrdinek, názvy měst, ulic a zkrátka všechno) vydaného v roce 2014 nakladatelstvím Teos v Helsinkách přeložil Vladimír Piskoř. Redigovala Ema Stašová, korekturu textu udělala Anna Staňková a obálku připravila Kristýna Sladká, vytiskla CENTA, spol. s r. o. Vydalo NAKLADATELSTVÍ XYZ ve společnosti Albatros Media a. s., číslo publikace 23911, Praha 2016. ISBN 978-80-7505-338-1. Stran 323.

Hlavními postavami jsou tři čiperné devadesátileté stařenky: Siiri Kettunenová se svými pocity méněcennosti a láskou k tramvajím, kulaťoučká upovídaná veselá a snad trochu lehkovážná Irma a bývalá učitelka finštiny Anna-Liisa.

Knihu teprve začínám číst, takže o ději tu zatím nic nebude. Ale mohu říct, že vypadá čtivě a zábavně. A je to zase něco výrazně jiného. Autorce se podařilo udělat důchodkyně výstřední, zajímavé, myšlením mladé, a přesto jí čtenář věří, že jsou to přece jenom důchodkyně. Moc pěkné!

Takže pro tentokrát jen pár úryvků:

V novinách bylo zoufale málo ke čtení, tak jako při katdém pondělku v létě. Dokonce i smuteční oznámení byla jen dvě a obě stejně nudná. Chvíli hleděly na tituly oněch dvou zesnulých. Náš milovaný diplomovaný inženýr, dědeček a bratr. Nám předrahý ředitel krajské hygienické stanice.

„To myslí pozůstalí vážně, že tenhle Olavi Edvard byl jejich milovaný diplomovaný inženýr?“ podivila se Irma… (str. 11)

„Ty sis ho koupila?“ zvolala Siiri zděšeně. Jistě, Irma vyhrožovala, že to má v úmyslu, ale Siiri si nedokázala představit, že jednou skutečně nadejde den, kdy Irma bude mít v kabelce vlastní tablet. A teď dokonce přímo na Siirině stole mezi drobky z bábovky. „To muselo stát strašné peníze!“

„Vůbec ne,“ řekla Irma a pohladila placku jako nějakého domácího mazlíčka. Přístroj začal vyluzovat zvuky a potom se na obrazovce objevily rozličné obrázky. Takže ono se to doopravdy probouzelo k životu obyčejným pohlazením, polaskáním. „Teda já ani nemůžu vědět, kolik to stálo, protože jsem to koupila ve Stockmannu na jejich kartu a v tom případě vyjde všechno za hubičku. Bonusy jen prší. Prodavač mě ubezpečoval, že ej to dobrý kup. Solidní, kvalitní výrobek a ještě hezky vypadá, no ne?“ (str. 11–12)

Všichni chápali, že tenhle počátek rekonstrukce, který ze všeho nejvíc připomínal hrůzostrašné bombardování, každého poněkud rozhodil. (str. 23)

Angelika na prázdninách v Makedonii

Pokud je vám bez příspěvků smutno, můžete se podívat na můj blog Angeliky tvorba, tam se bude i nadále každý den zveřejňovat jedna malá zentanglová kresba.

Proč se dělají šroubovací láhve od vína?

Ráno bylo svěží. Ale odpoledne je venku celkem chladno. Trochu jsem se porýpala na zahrádce a zasadila posledních pár papriček. Uvidíme, jestli se ještě chytí.

Umyla jsem velký mrazák, navrhla pět zentanglových vzorů (jako fakt navrhla, ne jen odněkud obkreslila!) a s vypětím všech sil si načala víno. Řekla bych, že láhve s kovovým šroubovacím uzávěrem začali dělat kvůli ženám, které mají chuť, ale nemají pořádnou vývrtku. Korkový špunt už byl skoro venku, když se uvolnila násada od šroubovací části připomínající vrták, a bylo po srandě. Následovalo jenom potupné páčení, vykrucování a vykývávání už skoro vylezlého špuntu.

Nebo možná dělají ty šroubovací láhve kvůli maníkům, kteří se teď baví tím, že ji svým kopem rozšroubují. Jako vypadá to pěkně, ale co z toho? Kdyby uměli uplést ponožky, přišlo by mi to užitečnější.

P. S.: Ty vzory najdete na mém blogu o tvorbě v článku Pět mých zentanglových vzorů.

Každý den něco nového

Když už jsem prošvihla Prázdninový deník s tipy na kreslení paní Cardové, napadlo mě, že bych si mohla vytvořit něco vlastního. Ale nechci si kupovat speciální sešit, kam budu každý den psát nějaké poznámky, či kreslit zentanglové obrázky. Už takhle kreslím zentanglové čtverečky denně a chci u toho zůstat. A deník píšu do počítače, protože z něj zároveň vytvářím články na blog. Sem tam si píšu poznámky do nějakého bločku, to teď využiju v Makedonii, kam si na dovolenou – turistika po horách – samozřejmě notebook neberu – není na to čas, ani chuť. A někdy ani kde nabíjet!

Nápad skvělý, jenže jsem si s tím začala hrát až včera: 5. července. A bůh ví, co jsem dělala do té doby. Poznámky v deníku jsou jako obvykle lajdácké a spíš v odrážkách (vždycky je píšu v domnění, že se k nim třeba druhý den vrátím a pak po měsíci samozřejmě nevím, k čemu se vztahovaly). Pro dnešek je to jednoduché – pokusila jsem se vytvořit citronový olej – oškrábaná kúra z bio citrónů zalitá slunečnicovým olejem – a užila jsem si shiatsu masáž, kdy jsem figurovala jako pokusný objekt, na kterém kamarád trénoval. Sem tam to bylo znát, ale většinou to bylo super.

Včerejšek 4. 7. je taky jasný – tři hodiny jsem na pohotovosti čekala poprvé. A pevně věřím, že i naposled. Nedovedu si představit, jak to vydrží někdo s bolestmi, nebo komu je hodně špatně zrovna v tu chvíli. 

Dneska, 6. července začíná Tour de Fleece! Takže po delší době opět vytáhnu kolovrátek a pustím se do předení.

Ne 7. 7. Dneska jsem navrhla pár vlastních zentanglových vzorů. Vlastně jich bylo rovnou pět, to je myslím dobrý výkon. Připadalo mi, že inspirace je všude kolem. Překvapilo mě, když jsem zjistila, že na povlečení mám celou dobu vzor Ahh. 

Po 8. 7. Rozhodla jsem se, že si rozšířím obzory a zkusím poslouchat hudbu, kterou běžně neposlouchám. Třeba Čechomory. Vydrželo mi to přesně jeden a půl písničky. Asi jsem měla Proměnu, která mě děsně nudí, přepnout, protože takhle jsem svou nespokojenost vyřešila přepnutím na složku Hárleje. ;-) 

Třídenní víkend

Třídenní víkend, paráda, těšila jsem se, kolik toho udělám. Když už nikam nejedu na rozdíl od loňska, mohla bych aspoň něco pokutit doma. A že by toho bylo. Dalo by se šít (konečně), nebo aspoň pokročit v té knížce o šití, psát deník a blog. Příst – zítra začíná Tour de Fleece (jé, ono se mi to rýmuje!), číst knížky do své výzvy a tak. 

Ale realita byla trochu jiná. Přítel měl vysoký horečky a nedařilo se nám je srazit ani Paralenem 500 (prý nejnižší) ani Brufenem 400. Maximálně jsme se dostali z 39,5°C o stupeň níž. Tak mě napadá, že jsem mohla vyzkoušet, jestli u nemocného funguje ten slibovaný účinek Touarega, který by prý měl taky snížit teplotu až o stupeň, ale myslím, že ho aktuálně doma nemám. Jenom v práci.

Každopádně to bylo dost na budku, protože rýma a kašel už víceméně odezněly, takže těžko říct, co by to mohlo být. Shodli jsme se, že když to do odpoledne nebude lepší, vyrazíme na pohotovost. Sanitku jsme volat nechtěli, pokud to nebude nezbytně nutné, ale když jsem ho včera viděla kolabovat, moc mi k zavolání nechybělo. Možná by to i bylo lepší.

Jet autobusem do nemocnice nebyl žádný med, ale jakž takž se to dalo. Houpalo to, drncalo, sem tam nějaká objížďka. Naštěstí mu nebylo zrovna nijak špatně, jenom měl tu teplotu. A zrovna i trochu nižší. V nemocnici se to ještě zlepšilo. Během tří hodin čekání v docela chladné místnosti už se cítil skoro zdravý.

Pobavilo mě, když vyvolávali nějakou paní a ona nepřišla ani na třetí zavolání a slečna naproti, která už se svým mužem taky čekala tři hodiny jako my, zahlásila celkem nahlas na celou čekárnu: „Asi už umřela z toho čekání!“

Je fakt, že už jsem toho měla taky dost. I mě, zdravou, bolela záda a byla jsem slušně unavená – asi tam byl hluk, který jsem si neuvědomovala. A to jsem se nenudila, protože jsem si vzala pletení Mariny, a protože jsem se přepočítala, tak jsem řadu, kde se odděluje tělo od rukávů, pletla dvakrát, neboť jsem ji předtím musela nejprve vypárat (a to skoro celou).

Přítel trpělivě seděl a čekal, až na nás přijde řada. Na poslední chvíli mě taky napadlo, že na něj třeba zapomněli, protože hned u vstupu se zaplatí poplatek (90 Kč) a nahlásí na recepci, co člověku je a oni ho pak přidělí k některé ordinaci. Všimla jsem si v podstatě jen dvojky a trojky (jednička snad byla jen výstupní) a nějakého odlehlejšího sálu, kam se chodilo s úrazy, tam to šlo hezky ráz na ráz. Jenže tam asi taky není moc co řešit. Není potřeba odebírat moč, krev, dělat testy či rentgen, aby se zjistilo, co nešťastníkovi chybí.

Výsledek byl celkem překvapivý, i když přítelova maminka celou dobu prorokovala, že by to mohl být nějaký zánět (nosohltanu). Teď v parném létě – zápal plic. Z čeho? Nevíme. Doporučení: předepsaná antibiotika Augmentin 1 g (amoxicillinum/acidum clavulanicum) třikrát denně (v návodu píší, že se to má jíst po jídle), případnou horečku snižovat paralenem (tím, který jsme zkoušeli a nezabíral?!!!) a proti kašli, který se začínal opět trochu projevovat, i když v podstatě bez pořádného vykašlávání ACC 600 (To mi, ve slabší verzi, vždycky vnucuje pro změnu moje mamka, protože tvrdí, že mi to pomáhá. Asi má pravdu.).

A pak zase cesta domů – se zastávkou v lékárně – jupí jou. Udělat něco lehkého k večeři (ještě, že jsem si vzala aspoň sváču, když ne oběd, jinak bych tam padla: pro příště moudrá rada – před návštěvou pohotovosti se pořádně najezte, není to na chvilku!!!) a pustit se do čtení.

Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové (článek 2)

O této knize jsem psala už 1. června (článek najdete zde). Teď by se hodilo doplnit celkový dojem. I když to není tak jednoduché, protože z ní mám rozporuplné pocity. Je vážně dobrá – ta autorka – když vás dokáže takhle vtáhnout do děje. S Dorou, vědkyní, se dá celkem snadno ztotožnit. A většinou i pochopit její jednání. Kniha nabízí spoustu zajímavých příběhů umně propletených. Některé nahlíženy z více stran, což je dělá ještě zajímavějšími a ukazuje, že realita má víc odstínů než jen černou a bílou. Třeba takový Švanc, jaký byl ve skutečnosti jeho život? Jak ho vnímala sestra? A jak on sám? Měl se dobře, protože si to uměl zařídit, nebo byl v podstatě celý svůj život nešťastný?

To by byla ta dobrá stránka, teď k tomu, co se mi nelíbilo – jednoznačně závěr. Nemám ráda v podstatě otevřené konce, které ve čtenáři vyvolají spoustu otázek. Proč vyprávět příběh, když ho nedopovím? Proč poňoukat k otázkám, které nezodpovím? Třeba jako ta zmínka o tom podivném Lenčině chování na otázku, co udělala se svým udavačským strýcem. „Lenka se jen posmutněle usmála a pokrčila rameny. V tom gestu bylo něco tak soucitného, až to Doru zarazilo.“ (str. 436) A víc se nedozvíte. Zarazilo ji to a dál? Vypátrala něco? Donášel třeba její strýc přímo na Surmenu? Nebo to byl dokonce sám Švanc? (To asi těžko, když ten je po smrti.) A takhle je tam toho ke konci víc. Zaniklo bohování? Co vnoučata Irmy? A co to Švancovo ztracené dítě? Kdo to byl? Kam zmizel? Dozvěděla se Janigena o svých rodičích? Udělala to ona? A jak to bylo s Fuksenou? Kdo to byl? A proč? A s Dorou? A co bude dál s Jakoubkem? Proč to udělal? Co si myslel jejich otec? A proč to udělal? Nejdřív to první a pak i to druhé? A co Surmena? Byla blázen? Byla naopak při vědomí? 

Takže v celkovém zhodnocení jsem dala jen tři hvězdičky, protože na konci jsem byla z četby spíš frustrovaná (až se mi skoro zdálo zbytečné ji číst), i když v průběhu se mi líbila ta schopnost vyprávět.

***

Teď je na čase uvést pár údajů jako vždycky. Odpovědnou redaktorkou je Irena Danielová, kniha je vysázena písmem Tabac a Tabac Mono, vytištěno v CPI Moravia Books, s. r. o., Pohořelice, vydal Host – vydavatelství, s. r. o., Brno roku 2012 jako svou 635. publikaci. Vydání první. Počet stran 455. ISBN 978-80-7294-528-3. Kniha vyšla pod záštitou primátora města Brna Romana Onderky a její vydání podpořilo statutární město Brno.

***

Při plnění Čtenářské výzvy jsem knihu zařadila pod bod deset. Jedná o bod knihu od současné české autorky. Co se týče děje, je sestaven z několika různě se prolínajících příběhů či setkání s nejrůznějšími postavami. Asi v polovině knihy mi to nedalo a začala jsem si psát rodokmen Žížkovských bohyní. Hned na úvod je asi potřeba zmínit, budeme-li brát román částečně jako literaturu faktu, že se nejedná o bohyně jako ve starém Řecku či jinde, které by byly uctívány. Spíše by se dalo říct, že šlo o léčitelky a kořenářky, které pomáhaly s boží pomocí (byly silně věřící a myslely si, že jejich prostřednictvím pomáhá Pán Bůh). Až na jednu dvě výjimky byly všechny hodné a pouze pomáhaly, nebylo možno je žádat o uškození někomu dalšímu, ale k tomu se ještě dostanu.

Dora, hlavní hrdinka, kterou víceméně sledujeme od dětství, se stala vědkyní se zaměřením na tradice a folklór a zkoumá fenomén Žítkovských bohyní. Kdysi o tom naspala diplomovou práci, ale ta nebyla tak docela pravdivá, protože to muselo odpovídat představám komunismu. Nyní ale zpracovává studii, v níž chce zmapovat celý rod od Kateřiny Shánělky, která byla jako čarodějnice upálená na hranici, přes Kateřinu divokou, Perchaňu a její sestru Marii Juračku, která se dobře provdala až na Hanou (úrodný kraj proti Hrozenkovu, Bedové a pod.). O její vnučce Zuzce Polášce tu dál nic poznamenaného nemám, takže jen zmíním, že Mariinou dcerou byla Kateřina a ta měla dvě dcery: Dorku Gabrhelovou (viz následující odstavec) a Marinu Gorčíkovou, která měla dceru Annu Struhárku (zvanou Chupatá). Ta byla porodní bábou a zemřela rok po válce. Její dcerou byla Irma Gabrhelová, která údajně odlákala od rodiny svého muže Jana. V knize se s ní setkáváme coby starší paní, která věští Doře minulost i budoucnost. Dva Irmini synové zemřeli při autonehodě a dcery jí i její švagrové Kateřině utekly za lepším, protože se za bohování styděly.

Celý příběh se ale více odvíjí kolem druhé dcery Kateřiny a to Dorky Gabrhelové, resp. její dcery Anky Gabrhelové, která měla snad třináct dětí a údajně se nikdy nezmýlila ve věštbách. Jednou z jejích dcer byla Anna Pagáčena, kterou obtěžoval vlastní otec, a tak utekla z domu. Vzala si jakéhosi Juru a snad spolu byli šťastni. Bohužel zemřela, když byla její dcerka Marie Pagáčová (později zvaná Fuksena) ještě malá. Prý to bylo na žal, že všichni synové jsou ve válce a muž po smrti. Příležitosti se chopila Mahdalka a vzala ji k sobě, aby ji vyučila bohyní, když sama nemohla mít děti (dceru).

Druhou, pro nás zajímavější, dcerou Anky Gabrhelové byla Justýna Ruchárka. Ta měla kromě chlapců tři dcery. Tu první bohužel s vlastním otcem. Donutili ji dát dítě pryč, po svatbě si vzala holčičku, které tou dobou bylo šest let, zpátky, ale pak byla pořád těhotná a neměla na dítě čas. A tak chudinka holčička Josefína Marie (* 20. 9. 1893) spravovala celou domácnost a bohužel se doslechla, že matka chce vychovat bohyně z jejích sester. Před tím, než asi v sedmnácti letech utekla, je proklela, aby nemohly mít děti, jejich smrt byla ošklivá a plná utrpení a život plný smutku a neštěstí a nepůsobily nikomu radost. Jak později zmínila Irma, sice se to naplnilo, ale tak trochu by se to dalo považovat za sebenaplňující proroctví, protože když tomu všichni včetně nich věřili a celé dny je nikdo nepouštěl z domu v obavě o jejich život a tak, těžko to mohlo dopadnout jinak, než že neměli děti a ani šťastný život. tedy, jak se to vezme. Ale o nich opět až v dalších odstavcích. Josefína Surmenová, se přesně v těch sedmnácti šikovně vdala za mladého vdovce Mahdala, o němž se šuškalo, že je podezřelé, že je vdovcem a věřilo se, že si to Josifčena, jak se jí říkalo, zařídila černou magií. Přestěhovala se do Potočné, kde s ním měla jednoho syna. Říkalo se o ní, že je bosorka, protože se věřilo, že umí uhranout (porobit), přivolat smrt atd. V roce 1927, jak později našla v archivech Dora, na ni manželka Izidora Mľkveho podala udání, že ho sprovodila ze světa, ale brzy (trochu podezřele) zemřela i ona. Josefína Mahdalová zemřela v osmdesátých letech dvacátého století. To už byla její adoptovaná dcera Marie Pagáčová, zv. Fuksena, nějakou dobu po smrti. Neví se, kdo ji ubil jako psa v lese, ale bylo to krátce poté, co se nechala Němcem Ferdinandem Soukupem (s pseudonymem Friedrich Ferdinand Norfolk) přivést do jiného stavu a 24. 9. 1944 byly křtiny jejich holčičky, na které on ani nedorazil. O Fuksenu jako takovou příliš velký zájem neměl, zkoumal zvyky bohyní a jejich árijský původ, zemřel po třech letech vězení. Ale předtím aspoň bohyně jakž takž chránil. Zmizelou holčičku měla na svědomí Surmena, která ji unesla a ukryla snad proto, aby jejich rodu už nemohla Mahdalka škodit, protože ji měli jako rukojmí. Když ale holčička utekla, stala se všechna ta neštěstí v jejich rodině počínající smrtí Ireny. Snacha Marie Mahdalová neuměla bohovat.

Irena Idesová byla sestrou Josefíny Mahdalové stejně jako Terezie Surmenová (* 24. 7. 1910). Obě tedy byly prokleté a každá se s tím vypořádala po svém. Irena se zřekla bohování a mluvila jen se svými anděly. Nenáviděla matku za to, že se o ni tolik bojí. Celkově byla tak samotářská, že pořádně o žádného chlapa nezavadila. A taky kdo by ji chtěl, blázna a prokletou? Nevadilo to jen Matyáši Idesovi, alkoholikovi, který měl dluhy a myslel, že se jich zbaví, když si nabrnkne dceru bohyně. Že si určitě bohyně při bohování vydělala spoustu peněz a on to podědí. Jenže podědili jenom starou chalupu. A když mu porodila Doru (30. 10. 1958), tak to ještě šlo, ale Jakoubek (16. 2. 1961) se narodil postižený a vypadal jako zrůdička. Ještě jsem nezmínila, že první dvě děti potratila. Manžel ji bil, ale ona ho milovala a věřila, že si to zaslouží. Vzhlížela k němu, než ji zabil sekerou. To je úvodní scéna knihy – dosti odporná hlavně popisem stejně zabité kočky a jejích koťat. Později v průběhu knihy, když se dostal z vězení, spáchal sebevraždu. To je třeba jedna z věcí, která mi vadí. Není tam vysvětleno ani proč zabil svou ženu – co si tím pomohl? Nebo to bylo v hádce? A proč potom zabil sebe? Že s ním děti – které ho stejně nezajímaly – nechtěly mít nic společného?

Třetí sestrou (druhou prokletou) byla Surmena, která se proti kletbě snažila chránit, a lidé ji měli rádi, protože bohovala pro jejich dobro. Kdysi porodila mrtvé dítě, které snad měla s Ruchárem (= otcem?), a pohřbili je bez křtu. Když zemřela Irena, vzala si Jakoubka a Doru, která jí dělala andzjela (vodila k ní zákazníky). Jenže pak jednou Dora zabila bílého hádka, kterého odněkud sebral Jakoubek. Prý takový had žije ve zdi každého stavení a vidět ho, natož pak zabít, znamená potíže a smrt pro tu rodinu. A taky že jo. Jakoubka dali do ústavu, Doru na internát a Surmenu do blázince, kde do ní cpali různé léky, podrobovali ji elektroléčbě, až ji buď úplně zlomili, nebo se nakonec opravdu zbláznila. A Doře lhali, že jí je lépe a má nějakou vážnou duševní poruchu.  

Nějak mi nikam nezapadá Baglárka – asi nebyla bohyní, jen obyčejnou ženskou ze vsi, a bohyně Žofie Krasňáková (Krasňačka zvaná Polka). Zato Heinrich Schvannze později přejmenovaný na Jindřicha Švance (20. 7. 1913 až 7. 2. 1986) má v knize spoustu udání na bohyně (jenže je tehdy ještě chránil Norfolk). Snad jeho nenávist způsobilo to, že mu utekla žena i s dítětem, když ho zatkli pro krádež na základě Surmeniny věštby. Jeho sestra Ingeborg Pitínová se naproti tomu měla celkem dobře se svým manželem Ludvíkem, s nímž se měli velmi rádi.

„Někdy v té době si začala psát deník. Nebylo se na koho obrátit a to nekonečné prázdno a samota byly tak tíživé, že už je v sobě nemohla unést. Papír byl ideální. Vstřebal všechnu její bolest, neomrzelo ho věčné opakování neměnných žalů. Cítila k němu lásku až fyzickou. Proto ji tolik sebralo, když jí ho vzali.“ (str. 170)

„– Mlč! Lidi už umřeli na mnohem míň než na víru v řeči. Jestliže něčemu věříš a věří tomu i lidi kolem tebe, směřuješ k tomu, ať chceš nebo ne. A na to by Mahdalka nemusela mít ani žádnou zvláštní sílu, aby to svým prokletím dokázala. Lidská víra, víra v cokoliv, ale silná a neotřesitelná víra je strašlivě mocná, uvědom si to!“ (str. 367)

Iva Procházková: Červenec má oslí uši (***-****)

O víkendu mě napadlo, že už jsem zase dlouho nic nečetla. Trochu jsem se bála něco začít, protože se to poslední dobou vždycky zvrtlo a já strávila celý víkend čtením a v pondělí jsem šla do práce unavená a s pocitem, že mi oba volné dny proklouzly mezi prsty. A přitom bych chtěla udělat ještě tolik dalších věcí – prostudovat si knihu o šití, psát blog (a deník), kreslit ty svoje zentanglové čtverečky (na Angeliky tvorbě mám projekt, že celý červen kreslím každý den jeden a zatím se mi to zdárně daří. Dokonce se mi i daří každý den jeden zveřejňovat.)

A tak jsem pro jistotu sáhla po drobnější knize, která ale stejně patří do Čtenářské výzvy. V databázi usnadňující výběr knih jsem našla několik inspirací pro bod 6, Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc. Asi by to bylo zajímavější (a možná i zábavnější), kdyby to člověk musel vyhledávat googlením nebo jinak, ale to bych jich pak rozhodně nestihla přečíst všech dvacet. Název Červenec má oslí uši se mi líbil a říkala jsem si, že by to mohla být legrace. 

Teď, když to čtu, mám pocit, že už jsem ji buď někdy na základce četla, nebo slyšela obsah. Možná jsme ji četli i v rámci čtení nahlas ve škole – děsně potupná záležitost, zajímalo by mě, jestli se to ještě dělá. 

Pár detailů ke knize: ilustroval ji Václav Pokorný, graficky upravil Luboš Šedivý. Vydal jako svou 8488. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, a. s., v Praze roku 1995. Odpovědná redaktorka Ilona Staňková. Výtvarná redaktorka Milada Čvančarová. Technická redaktorka Martina Adlová. Ze sazby písma Times vytiskly Tiskárny Vimperk, a. s. vydání 13-732-95 14/55. Doporučená cena 98 Kč. Pro čtenáře od 10 let. ISBN 80-00-00183-7.

Musím říct, že se mi příběhy o zlobivém oslíkovi líbí. Zní to celkem uvěřitelně a autorčin sloh je příjemný. Kniha je čtivá a hezky ilustrovaná – nejvíc se mi samozřejmě líbí právě ten oslík Ámos, kterého podědil desetiletý kluk Dušan po dědečkovi, který zemřel. Do Skovanic u Berouna přijela na prázdniny z Prahy jedenáctiletá Johanka a té se oslík také líbí, ale kluk už míň. Problém spočívá v tom, že Dušanova maminka doma osla nechce. Sami o sobě nemají dost peněz a navíc jí osel ožral květinovou zahrádku. Děti tedy řeší, komu osla darovat, aby ho neudřeli na stavbě a nebili ho, nebo aby z něj neudělali guláš.

Srandovní jsou některé věci/situace, které dřív zjevně byly běžné, zatímco dnes nepřipadají v úvahu – třeba svézt jedenáctiletou holku na motorce bez přilby. Například: „Neboj,“ uklidní strýce. „To nic není. Svezeš mě?“

Už se hrne k motorce. Jízda se strýcem je legrace a dobrodružství. Má na stroji namontované různé zlepšováky. Klakson, který místo troubení kokrhá, světýlko s nápisem STŮJ rozsvěcující se při sešlápnutí brzdového pedálu, knoflíky na ukazování směru. Když zmáčkne červený knoflík, vymrští se od řídítek červená ruka s roztaženými prsty a ukazuje doprava. Při zmáčknutí zeleného knoflíku ukáže zelená ruka doleva. (No, s tím by měli asi na technické dost velký problém!)

„Moment!“ krotí strýc Johančinu netrpělivost. „Nejdřív vysyp, co bylo na vysvědčení!“

„Jako vždycky. Trojka ze zpěvu.“ (To už se snad nedává!)

„Jenom?“ Strýc má bystré oči, okamžitě si všimne jejího zaváhání. „Jenom jedna trojka? Jinak jedničky?“

„Dvojka z češtiny,“ zabručí Johanka neochotně. „Tu nepočítám.“

„Ale? Smím vědět proč?“ 

„Dostala jsem ji hlavně kvůli škrabopisu. Dneska stejně kdekdo píše na stroji. Nebo na počítači!“ (Podle mě je pořád stejně trapný, když lidi neumí psát hezky rukou.)

„Všechno se na počítači napsat nedá.“ 

„Jakto, že ne?“

„Vem si třeba vyznání lásky. To by na počítači nevypadalo dobře.“

Johanka ho sjede pohledem. 

„Copak holky píšou zamilovaný dopisy? To přece dělají kluci! My jenom čekáme, až nějakej dostaneme a pak ho musíme rychle roztrhat.“

Strýc udiveně svraští čelo, helma mu sklouzne do očí. (Tak to asi nemá správnou velikost, že?“)

„A není vám to líto?“

„To musíš jenom jako,“ vysvětluje Johanka. „Na dva, nejvýš na čtyři kousky. Doma je zase slepíš.“

„To je ovšem jiná,“ kývne strýc s pochopením. Nasadí si ochranné brýle a ukáže Johance, aby si sedla. (str 15–16) 

Děti už se dnes myslím nebijí vařečkou. A nejspíš by nikdo jedenáctileté holce neprodal cigarety.

Pobavila mě historka z druhého setkání s Dušanem: „Jseš z Prahy, co?“ zeptá se.

„Proč?“

„To se pozná.“

„Jo? A podle čeho, ty chytrej?“

„Pražská netýkavka.“

„Pch!“ utrousí Johanka. A okamžitě přejde do útoku. Třebaže se zrovna chtěla začít vyptávat na Ámose. „S burany se nebavím!“ 

„Pražandy jsou vopice,“ odpoví chlapec. Zatváří se zkušeně. „Já už jich viděl.“ (str. 26)

Celkem mě překvapuje, jak jsou dospělí v knize nemožní – buď neschopný trouba (Johančin tatínek), nebo nervní vzteklounky: Dušanova máma a Johančina teta, třeba příklad, když uvidí na zahradě osla:

„Co je to? Kde se to tu vzalo? Kudy to sem přišlo?“ zalyká se teta hněvem a úžasem, zapomínajíc, že kromě středního má čeština ještě další dva rody. (To asi menším, třeba těm desetiletým dětem nebude připadat tak vtipný jako mně.)

„To je Ámos,“ řekne Johanka. Už vidí i Tamaru. Zvědavě vykukuje za tetinými zády. 

„Ámos? Jakej Ámos?“

„Přece osel. Říkala jsem ti o něm. Včera jsem ti vyprávěla, že zastavil autobus. Jenže jsi mi nevěřila.“

„Jak se dostal k nám na dvůr?“

„Nevím,“ zalže Johanka. A mrkne ke dveřím kuchyně. Teta se podezíravě otočí. 

„Dušane!“ 

„No, je můj. A co má být?“

Stojí tam s rukama v kapsách a teniskou okopává dřevěný práh.

„Hm!“ tetě se zašpičatí brada. „To je tedy krása!“

Dušan vztáhne lichotku na osla. Přistoupí k němu a poplácá ho po hřbetě. 

„Že jo? Už je mu dvacet, ale nevypadá na to. A jakou má chuť k jídlu! To byste měla vidět! Žere úplně všechno. Trávu, kytky, noviny…“

Teta už neposlouchá. Najednou má naspěch. Vykročí ke šňůře a chvatně začne sundávat navlhlé prádlo. Koutkem oka přitom sleduje Ámose, jestli nedostal zálusk na její cíchy a prostěradla.

„Prádlo ne,“ uklidňuje ji chlapec. Pak se zarazí. „Vlastně… ještě jsem to nezkusil.“ (str. 40–41) 

Dušanovi se na vteřinu zastaví srdce. A je to tu. Zná maminku. Ví, co pro ni znamenají lidské řeči. Když od nich utekl tatínek (Dušan si je jistý, že utkl, třebaže to maminka nikdy otevřeně nepřiznala), tvrdili sousedům, že je na cestách. Znělo to docela pravděpodobně. Jezdil s cirkusem, někdy se neukázal půl roku i víc, na jeho nepřítomnosti nebylo nic mimořádného. Dnes, po třech letech, ví samozřejmě celá vesnice, jak se věci mají. Přesto maminka dál tvrdošíjně trvá na svém, jako kdyby neměla o tatínkově návratu nejmenších pochyb. 

… 

Kdyby ji před necelou minutou neslyšel kňučet jako psa, myslel by, že je v nejlepším rozmaru. A o to jí právě šlo. Nikdy a před nikým nedat najevo své skutečné pocity. Ukazovala lidem vyrovnanou, usměvavou tvář a velmi jí záleželo na tom, co si o ní její okolí myslí. (str. 43)

Pohodí hlavou, jako kdyby chtěl všechen ten rámus od sebe odehnat. Ženský, pomyslí si s převahou. Všecky ječí pro nic za nic! (str. 45)

„Myslíš, že Dušan bude po tátovi?“

„Proč? Uvažuješ o něm jako o případném ženichovi?“ zasmál se strýc. Jeho vtipkování je pobuřující. Pokaždé nějak zázračně uhodne, kudy se ubírají Johančiny myšlenky.

„Ty máš nápady!“ (str. 79)

„Cotije, cotije!“ opičíse Dušan. „Proč myslíš, že nám zastavil tady?“

„Abychom mohli nenápadně…“

„Protože nechtěl jet až k naší brance!“ vyletí z Dušana hořce. „Protože jsem ti lhal! Nevrátí se domů ani v září, ani nikdy jindy! Nebydlí s námi, chápeš? Už tři roky!“

Johanka mlčí. Neví, jak na jeho sdělení reagovat. Dívá se stranou a z rozpaků si tře špičku studeného nosu.

„Říkal, že tady nemůže žít! Že není penzista, aby pořád jenom spravoval plot! A v továrně ho taky dělat nebaví!“

„Na tom přece není nic nenormálního,“ namítne Johanka. „Můj táta by se nejspíš zbláznil, kdyby nemohl dělat, co ho baví.“ 

„Jenže v tom je rozdíl. Tvůj táta neutekl!“

„Protože nemusel,“ odpoví Johanka prostě. Dušan se zastaví a v úžasu na ni zírá.

„Myslíš, že jinak by zdrhl taky?“

„Co já vím? V dospělých se nevyznáš. A přemlouvat je nemá cenu. Stejně si vždycky dělají, co chtějí!“ (str. 141–142)

Děti jsou pěkný potvory. Musím se smát, když čtu závěr knihy – jak se vrátily z „výletu“, aby někde udali Ámose. 

Vmžiku se za ním vynoří několik dalších obličejů. Hajný Vopat vypadá přísně, Dušanova maminka uplakaně, Johančin strýc klidně jako vždy. Pak se v okně objeví ještě jedna hlava a Johanka honem zavře oči. Má dojem, že na ni jdou mdloby. Vzápětí se však vzchopí. Nejlepší obrana je útok, vytane jí na mysli osvědčená poučka.

„Teda tati!“ vykřikne rozhořčeně. „My tě hledáme, a ty jseš tady!“

„Cože?“ Otec se dotkne brýlí, zcela zbytečně si je narovná na nose. Za silnými skly je vidět jeho nechápavý pohled. „Jakto, že mě hledáte? Vy jste byli v Praze?“

Johanka cítí, že má dobře připravenou půdu. Dokazují to otcovy nervózní pohyby i nejistý hlas. Neví, jestli něco nepokazil. Vtom Dušan udělá Johance nečekanou čáru přes rozpočet.

„Mami!“ volá a belhavě utíká k hájovně. „O Ámose už se nestarej, vzal si ho táta! Jezdí teď s Glóbusem, všechno je v pořádku, domů se nevrátí a já jsem asi po něm!“

To jsem zvědavá, jak daleko s touhle pravdou dojdem, pomyslí si Johanka pochybovačně. Pak pohodí hlavou a statečně se rozběhne za Dušanem. Vstříc hájovně, vstříc dospělým. (str. 142–143)