O této knize jsem psala už 1. června (článek najdete zde). Teď by se hodilo doplnit celkový dojem. I když to není tak jednoduché, protože z ní mám rozporuplné pocity. Je vážně dobrá – ta autorka – když vás dokáže takhle vtáhnout do děje. S Dorou, vědkyní, se dá celkem snadno ztotožnit. A většinou i pochopit její jednání. Kniha nabízí spoustu zajímavých příběhů umně propletených. Některé nahlíženy z více stran, což je dělá ještě zajímavějšími a ukazuje, že realita má víc odstínů než jen černou a bílou. Třeba takový Švanc, jaký byl ve skutečnosti jeho život? Jak ho vnímala sestra? A jak on sám? Měl se dobře, protože si to uměl zařídit, nebo byl v podstatě celý svůj život nešťastný?
To by byla ta dobrá stránka, teď k tomu, co se mi nelíbilo – jednoznačně závěr. Nemám ráda v podstatě otevřené konce, které ve čtenáři vyvolají spoustu otázek. Proč vyprávět příběh, když ho nedopovím? Proč poňoukat k otázkám, které nezodpovím? Třeba jako ta zmínka o tom podivném Lenčině chování na otázku, co udělala se svým udavačským strýcem. „Lenka se jen posmutněle usmála a pokrčila rameny. V tom gestu bylo něco tak soucitného, až to Doru zarazilo.“ (str. 436) A víc se nedozvíte. Zarazilo ji to a dál? Vypátrala něco? Donášel třeba její strýc přímo na Surmenu? Nebo to byl dokonce sám Švanc? (To asi těžko, když ten je po smrti.) A takhle je tam toho ke konci víc. Zaniklo bohování? Co vnoučata Irmy? A co to Švancovo ztracené dítě? Kdo to byl? Kam zmizel? Dozvěděla se Janigena o svých rodičích? Udělala to ona? A jak to bylo s Fuksenou? Kdo to byl? A proč? A s Dorou? A co bude dál s Jakoubkem? Proč to udělal? Co si myslel jejich otec? A proč to udělal? Nejdřív to první a pak i to druhé? A co Surmena? Byla blázen? Byla naopak při vědomí?
Takže v celkovém zhodnocení jsem dala jen tři hvězdičky, protože na konci jsem byla z četby spíš frustrovaná (až se mi skoro zdálo zbytečné ji číst), i když v průběhu se mi líbila ta schopnost vyprávět.
***
Teď je na čase uvést pár údajů jako vždycky. Odpovědnou redaktorkou je Irena Danielová, kniha je vysázena písmem Tabac a Tabac Mono, vytištěno v CPI Moravia Books, s. r. o., Pohořelice, vydal Host – vydavatelství, s. r. o., Brno roku 2012 jako svou 635. publikaci. Vydání první. Počet stran 455. ISBN 978-80-7294-528-3. Kniha vyšla pod záštitou primátora města Brna Romana Onderky a její vydání podpořilo statutární město Brno.
***
Při plnění Čtenářské výzvy jsem knihu zařadila pod bod deset. Jedná o bod knihu od současné české autorky. Co se týče děje, je sestaven z několika různě se prolínajících příběhů či setkání s nejrůznějšími postavami. Asi v polovině knihy mi to nedalo a začala jsem si psát rodokmen Žížkovských bohyní. Hned na úvod je asi potřeba zmínit, budeme-li brát román částečně jako literaturu faktu, že se nejedná o bohyně jako ve starém Řecku či jinde, které by byly uctívány. Spíše by se dalo říct, že šlo o léčitelky a kořenářky, které pomáhaly s boží pomocí (byly silně věřící a myslely si, že jejich prostřednictvím pomáhá Pán Bůh). Až na jednu dvě výjimky byly všechny hodné a pouze pomáhaly, nebylo možno je žádat o uškození někomu dalšímu, ale k tomu se ještě dostanu.
Dora, hlavní hrdinka, kterou víceméně sledujeme od dětství, se stala vědkyní se zaměřením na tradice a folklór a zkoumá fenomén Žítkovských bohyní. Kdysi o tom naspala diplomovou práci, ale ta nebyla tak docela pravdivá, protože to muselo odpovídat představám komunismu. Nyní ale zpracovává studii, v níž chce zmapovat celý rod od Kateřiny Shánělky, která byla jako čarodějnice upálená na hranici, přes Kateřinu divokou, Perchaňu a její sestru Marii Juračku, která se dobře provdala až na Hanou (úrodný kraj proti Hrozenkovu, Bedové a pod.). O její vnučce Zuzce Polášce tu dál nic poznamenaného nemám, takže jen zmíním, že Mariinou dcerou byla Kateřina a ta měla dvě dcery: Dorku Gabrhelovou (viz následující odstavec) a Marinu Gorčíkovou, která měla dceru Annu Struhárku (zvanou Chupatá). Ta byla porodní bábou a zemřela rok po válce. Její dcerou byla Irma Gabrhelová, která údajně odlákala od rodiny svého muže Jana. V knize se s ní setkáváme coby starší paní, která věští Doře minulost i budoucnost. Dva Irmini synové zemřeli při autonehodě a dcery jí i její švagrové Kateřině utekly za lepším, protože se za bohování styděly.
Celý příběh se ale více odvíjí kolem druhé dcery Kateřiny a to Dorky Gabrhelové, resp. její dcery Anky Gabrhelové, která měla snad třináct dětí a údajně se nikdy nezmýlila ve věštbách. Jednou z jejích dcer byla Anna Pagáčena, kterou obtěžoval vlastní otec, a tak utekla z domu. Vzala si jakéhosi Juru a snad spolu byli šťastni. Bohužel zemřela, když byla její dcerka Marie Pagáčová (později zvaná Fuksena) ještě malá. Prý to bylo na žal, že všichni synové jsou ve válce a muž po smrti. Příležitosti se chopila Mahdalka a vzala ji k sobě, aby ji vyučila bohyní, když sama nemohla mít děti (dceru).
Druhou, pro nás zajímavější, dcerou Anky Gabrhelové byla Justýna Ruchárka. Ta měla kromě chlapců tři dcery. Tu první bohužel s vlastním otcem. Donutili ji dát dítě pryč, po svatbě si vzala holčičku, které tou dobou bylo šest let, zpátky, ale pak byla pořád těhotná a neměla na dítě čas. A tak chudinka holčička Josefína Marie (* 20. 9. 1893) spravovala celou domácnost a bohužel se doslechla, že matka chce vychovat bohyně z jejích sester. Před tím, než asi v sedmnácti letech utekla, je proklela, aby nemohly mít děti, jejich smrt byla ošklivá a plná utrpení a život plný smutku a neštěstí a nepůsobily nikomu radost. Jak později zmínila Irma, sice se to naplnilo, ale tak trochu by se to dalo považovat za sebenaplňující proroctví, protože když tomu všichni včetně nich věřili a celé dny je nikdo nepouštěl z domu v obavě o jejich život a tak, těžko to mohlo dopadnout jinak, než že neměli děti a ani šťastný život. tedy, jak se to vezme. Ale o nich opět až v dalších odstavcích. Josefína Surmenová, se přesně v těch sedmnácti šikovně vdala za mladého vdovce Mahdala, o němž se šuškalo, že je podezřelé, že je vdovcem a věřilo se, že si to Josifčena, jak se jí říkalo, zařídila černou magií. Přestěhovala se do Potočné, kde s ním měla jednoho syna. Říkalo se o ní, že je bosorka, protože se věřilo, že umí uhranout (porobit), přivolat smrt atd. V roce 1927, jak později našla v archivech Dora, na ni manželka Izidora Mľkveho podala udání, že ho sprovodila ze světa, ale brzy (trochu podezřele) zemřela i ona. Josefína Mahdalová zemřela v osmdesátých letech dvacátého století. To už byla její adoptovaná dcera Marie Pagáčová, zv. Fuksena, nějakou dobu po smrti. Neví se, kdo ji ubil jako psa v lese, ale bylo to krátce poté, co se nechala Němcem Ferdinandem Soukupem (s pseudonymem Friedrich Ferdinand Norfolk) přivést do jiného stavu a 24. 9. 1944 byly křtiny jejich holčičky, na které on ani nedorazil. O Fuksenu jako takovou příliš velký zájem neměl, zkoumal zvyky bohyní a jejich árijský původ, zemřel po třech letech vězení. Ale předtím aspoň bohyně jakž takž chránil. Zmizelou holčičku měla na svědomí Surmena, která ji unesla a ukryla snad proto, aby jejich rodu už nemohla Mahdalka škodit, protože ji měli jako rukojmí. Když ale holčička utekla, stala se všechna ta neštěstí v jejich rodině počínající smrtí Ireny. Snacha Marie Mahdalová neuměla bohovat.
Irena Idesová byla sestrou Josefíny Mahdalové stejně jako Terezie Surmenová (* 24. 7. 1910). Obě tedy byly prokleté a každá se s tím vypořádala po svém. Irena se zřekla bohování a mluvila jen se svými anděly. Nenáviděla matku za to, že se o ni tolik bojí. Celkově byla tak samotářská, že pořádně o žádného chlapa nezavadila. A taky kdo by ji chtěl, blázna a prokletou? Nevadilo to jen Matyáši Idesovi, alkoholikovi, který měl dluhy a myslel, že se jich zbaví, když si nabrnkne dceru bohyně. Že si určitě bohyně při bohování vydělala spoustu peněz a on to podědí. Jenže podědili jenom starou chalupu. A když mu porodila Doru (30. 10. 1958), tak to ještě šlo, ale Jakoubek (16. 2. 1961) se narodil postižený a vypadal jako zrůdička. Ještě jsem nezmínila, že první dvě děti potratila. Manžel ji bil, ale ona ho milovala a věřila, že si to zaslouží. Vzhlížela k němu, než ji zabil sekerou. To je úvodní scéna knihy – dosti odporná hlavně popisem stejně zabité kočky a jejích koťat. Později v průběhu knihy, když se dostal z vězení, spáchal sebevraždu. To je třeba jedna z věcí, která mi vadí. Není tam vysvětleno ani proč zabil svou ženu – co si tím pomohl? Nebo to bylo v hádce? A proč potom zabil sebe? Že s ním děti – které ho stejně nezajímaly – nechtěly mít nic společného?
Třetí sestrou (druhou prokletou) byla Surmena, která se proti kletbě snažila chránit, a lidé ji měli rádi, protože bohovala pro jejich dobro. Kdysi porodila mrtvé dítě, které snad měla s Ruchárem (= otcem?), a pohřbili je bez křtu. Když zemřela Irena, vzala si Jakoubka a Doru, která jí dělala andzjela (vodila k ní zákazníky). Jenže pak jednou Dora zabila bílého hádka, kterého odněkud sebral Jakoubek. Prý takový had žije ve zdi každého stavení a vidět ho, natož pak zabít, znamená potíže a smrt pro tu rodinu. A taky že jo. Jakoubka dali do ústavu, Doru na internát a Surmenu do blázince, kde do ní cpali různé léky, podrobovali ji elektroléčbě, až ji buď úplně zlomili, nebo se nakonec opravdu zbláznila. A Doře lhali, že jí je lépe a má nějakou vážnou duševní poruchu.
Nějak mi nikam nezapadá Baglárka – asi nebyla bohyní, jen obyčejnou ženskou ze vsi, a bohyně Žofie Krasňáková (Krasňačka zvaná Polka). Zato Heinrich Schvannze později přejmenovaný na Jindřicha Švance (20. 7. 1913 až 7. 2. 1986) má v knize spoustu udání na bohyně (jenže je tehdy ještě chránil Norfolk). Snad jeho nenávist způsobilo to, že mu utekla žena i s dítětem, když ho zatkli pro krádež na základě Surmeniny věštby. Jeho sestra Ingeborg Pitínová se naproti tomu měla celkem dobře se svým manželem Ludvíkem, s nímž se měli velmi rádi.
„Někdy v té době si začala psát deník. Nebylo se na koho obrátit a to nekonečné prázdno a samota byly tak tíživé, že už je v sobě nemohla unést. Papír byl ideální. Vstřebal všechnu její bolest, neomrzelo ho věčné opakování neměnných žalů. Cítila k němu lásku až fyzickou. Proto ji tolik sebralo, když jí ho vzali.“ (str. 170)
„– Mlč! Lidi už umřeli na mnohem míň než na víru v řeči. Jestliže něčemu věříš a věří tomu i lidi kolem tebe, směřuješ k tomu, ať chceš nebo ne. A na to by Mahdalka nemusela mít ani žádnou zvláštní sílu, aby to svým prokletím dokázala. Lidská víra, víra v cokoliv, ale silná a neotřesitelná víra je strašlivě mocná, uvědom si to!“ (str. 367)
Žádné komentáře:
Okomentovat