Zpátky doma

Tak jsem se zase na nějakou dobu odmlčela. Důvod je prostý – dovolená v Tatrách. Asi by tedy bylo slušné něco vám o ní povědět. Byla jsem týden ve Vysokých Tatrách. Chodila jsem spát něco před desátou a vstávala obvykle ve tři čtvrtě na šest. Nechutně brzy, řekla bych, ale tam už bylo světlo a teplo, péřová peřina, na kterou nejsem zvyklá, mě mačkala… a tak to nakonec vůbec nebyl problém. A spát se mi taky chtělo, sotva se setmělo. A navíc jsem byla každý den pořádně uťapaná. Ráda bych si tento zvyk nějakou dobu – ideálně alespoň celé léto – udržela, protože den je parádně dlouhý, když vstáváte takhle brzo.

Do hor jezdím skoro každým rokem trochu si protáhnout tělo, aby ze mě nebyla kancelářská krysa. Někdy se to podaří víc a někdy míň, tak porůznu. Letos se to myslím podařilo dokonale. I v posledních dnech jsem byla dost unavená.

A na co jsem se nejvíc těšila domů (samozřejmě kromě přátel)? Na počítač nebo prostě na to psaní… možná bych se klidně vrátila i k psacímu stroji, kdyby nebylo zbytí. Na bambusové pletací jehlice, které jsem si konečně pořídila. Teď, když to píši a víc nad tím přemýšlím, těšila jsem se také na svou postel a peřinu a taky na sprchu.

A co jsem udělala jako první po návratu? Zapnula počítač, uvařila večeři a zkoukla jeden díl svých oblíbených Čarodějek, zapla výběr nejoblíbenějších písniček a pustila se do psaní.