Vlak byl totálně plný lidí. Viděla jsem aspoň jeden tábor – skauti, nebo škola, nevím. Hned za dětma se cpala důchodkyně s manželem a odstrkovala mě. Byla jsem tak ponořená do vlastních problémů, že jsem ji nechala (chudinku pajdavou) a vyrazila jsem dopředu, i když jsou prý bezpečnější zadní vagóny. Ale vpředu bývá aspoň trochu místo. Chyba lávky – v druhém vagónu jsem uvízla v uličce, kam jsem se stejně musela nacpat, protože postup nepokračoval, a lidi se tlačili zepředu dozadu a zezadu dopředu. Jako by to někde jinde bylo lepší. Už zvenku bylo vidět, že je to beznadějné a každý by měl zůstat ve vagónu, do kterého nastoupil. Abych se svým batohem tolik nepřekážela, vlezla jsem do prvního kupé, kde bylo místo. Na chvíli jsem si i sedla, abych počkala, až se situace venku uklidní. Když bylo v uličce místo, vylezla jsem ven a zkontrolovala rezervace. Kupodivu byly jen čtyři. Tak jsem se dotázala spolucestujících a ke svému údivu zjistila, že se můžu posadit a pohodlně strávit celou cestu. Bezva! Příště bych si zase měla pro jistotu vyřídit rezervaci. Ale takhle je zase člověk svobodnější, a když se mu nebudou líbit spolucestující, nebude mu vadit se zvednout a jít jinam.
Jenom škoda, že jsem nepostřehla, kam utíkal po perónu Martin z aikida, protože podle mě jede stejným vlakem jako já. A mohli bychom pokecat. To by byl překvapenej!
Nějak divně mi vrčí notebook. Trochu mě to stresuje. Ještě že ho brzy vyměním za rychlejší – snad i novější – a vše bude ok. Možná je jenom trochu špinavý větráček, ale vzhledem k tomu, že je to HP a o tom se říká, že funguje jako topení, nerada bych, aby se mi uvařil. Doufám, že jsem si vzala nabíječku, jinak ze studia sociologie nic nebude.
Když nad tím tak přemýšlím, nejsem si jistá, jestli jsem se pustila do studia sociální psychologie, nebo sociologie. Jeden známý mi doporučil – místo studia psychologie, které je jenom prezenční, což při práci efektivně nejde stíhat – online kurzy třeba na serveru Coursera. Má to dvě nevýhody: nemám doma internet, tudíž dělat něco online je problém (ale to se změní, když se odstěhuju) a je to v angličtině. To se mi prvně zdálo jako nevýhoda, ale záleží na úhlu pohledu. S angličtinou na tom pořád nejsem kdovíjak dobře, ale chlapíkovi, který vede tento kurz, rozumím docela dobře. Ne sice každé slovo, ale kontext. Navíc je pod videem napsaný text toho, co řekl. Což je boží. A tak jsem se vlastně začala učit dvě věci v jednom – angličtinu i psychologii.
Zatím mám za sebou jen úvodní plky o tom, jak vypadá celý kurz, a co musím splnit, kdybych si chtěla zaplatit za získání certifikátu. A taky mě hned v úvodu při sebeprezentaci docela trapně nachytal. Víc než to, že jsem byla totálně nepozorná, mě zaujaly moje vlastní pocity. Myslela bych, že když mě někdo napálí, budu nejspíš naštvaná, ale ve skutečnosti jsem spíš byla vzrušená z toho, jak snadno to šlo. Že to ani nemuselo být moc důmyslné, a přesto nejspíš dostal spoustu lidí. Trik spočíval pouze v tom, že věděl, jak funguje lidský mozek – věděl, čeho si nebudeme všímat.
Žádné komentáře:
Okomentovat