pondělí 30. září 2013

středa 25. září 2013

Albánie, kráska se špatnou pověstí

Reakce na to, že jedu na dovolenou do Albánie byly dvojího typu, nic mezi. Jedni se děsili, jak je to nebezpečné, a druzí tiše záviděli a těšili se na vyprávění z cest. Já se řadila spíš k těm prvním. Vůbec jsem neměla tušení, co mám od takového místa čekat. Ze zeměpisu ze základky jsem si nepamatovala nic. Nebyl to můj oblíbený předmět. Vlastně spíš patřil k těm, které jsem nikdy neměla ráda. Myslím, že to tak trochu byla vina učitele, který nás nutil umět zpaměti všechny ty údaje: Albánie 28 784 km2 (jako Morava), 2,8 milionů obyvatel v roce 2011, hustota obyvatel 97,4 na km2, hlavní město Tirana. Přece když vím počet obyvatel a rozlohu, nemusím se aspoň učit hustotu, ta se dá spočítat, ale z hlavy dost těžko, že?

Honza Vlasák, autor cestopisu V Albánii nejsou lvi, celkem trefně prohlásil: „zkazky o nebezpečnosti jsou prý výplody lidí, kteří tam nikdy nebyli a snaží se vypadat zajímavě.“ Tak tohle si po své návštěvě myslím také. Albánie mi připadala snad ještě o něco vyspělejší než Lozenc v Bulharsku, kde jsem byla přibližně před pěti lety. Trochu tomu ale neodpovídá jeho další poznámka o tom, že mezi lidmi je údajně 630 tisíc AK–47, tedy kalašnikovů, což znamená, že to je jeden na každého čtvrtého obyvatele. A také zmiňuje, že tu v roce 2001 zmizeli tři studenti. Ale pokud ví, nic podobného se už od té doby neopakovalo. Navíc zmizeli v oblasti s dosud neprozkoumanými jeskyněmi, takže kdoví, co se tehdy vlastně stalo.

pondělí 23. září 2013

Zajímavosti k přečtení

Zase jsem řešila nějaké věci a hledala na internetu všechno možné. I díky facebooku jsem narazila na pár zajímavých článků. Třeba vás něco zaujme. Referáty se mi dělat nechce. ;-)

Nejnebezpečnější drogou naší doby je cukr. Nezbývá než souhlasit. Máte ho ve všem a snadno se na něj zvyká. Aspoň na sobě pozoruju, že když ho nějakou dobu nemám téměř vůbec, žije se mi bez něj docela dobře. - Nemít doma sladkosti je nejlepší způsob, jak se přestat cpát. :-) Možná i jediný. - Zato, jakmile dostanu čokoládku, s chutí se do ní pustím. Nejdřív nezdravě u filmu. A ještě ji koušu místo cucání. A brzy si koupím další, nebo nějaké bonbónky... a už to je.

Někdy není tak snadné vnímat realitu objektivně. Co je to vlastně realita?