Baroko ve světové literatuře

Barokní literatura se projevuje tím, že si hrála s jazykem, společným rysem je určitá květnatost mluvy. Pro Španělsko byl typický góngorismus – používání neologismů, neobvyklých slovních spojení, literatura byla komplikovaná, plná metafor a nejasností. Typickým představitelem je dílo Samoty (Las Soledade) od Luise de Góngora y Argote. 

V Itálii se projevoval marinismu (secentismus) pojmenovaný po Giambattistu Marino, jehož vlastní otec vyhnal pro bouřlivý milostný život. Tematikou jeho básní je převážně smyslná láska ve všech svých podobách. Nejznámější je jeho nesmírně rozsáhlý mytologický epos Adone, mající kolem čtyřiceti pěti tisíc veršů. Tento styl se snaží překvapovat nabubřelými frázemi, epitety, gradacemi atp. Tento únik do říše fantazie se stal velice rychle povrchní a prázdnou rétorikou. Stejně jako góngorismus čerpal z antické mytologie. Ještě v 17. století byl zahájen boj proti tomuto typu literární tvorby. Řadí se k němu například Michelangelo Buonarroti, Giambattista Marino, Miguel de Cervantes, François Rabelais. V obrazech si manýrismus liboval v optických klamech. Někdy je vnímán jako přechodové období mezi renesancí a barokem, od něhož jde ale velice těžko odlišit. (více zde na wikipedii)

Ve Francii se objevila preciózní literatura, pro niž je typická vyumělkovanost a strojenost, namísto k reálnému zobrazení skutečnosti se upnula k zvláštní eleganci literárního stylu. „Parafráze, metafory a přirovnání se staly tak oblíbenými, že se reálné věci přestaly nazývat pravými jmény a i ty nejbanálnější myšlenky se vyjadřovaly neúměrným vzrušením a patosem. Tomuto časem úpadkovému stylu nezasvěcený člověk vůbec nerozuměl.“ Tak mě napadá, že to mohl být celkem zajímavý způsob šifrování. Je to pouhý text, špioni by jej mohli vidět, ale kromě znalců by stejně nikdo nerozuměl. A když se tak na to dívám, hned je mi jasné ještě jiná věc... kdopak se přibližně v 17. století stýkal s preciózkami a byl přítomen francouzské aristokracii, kde se věnovaly duchaplnému plácání o situaci na královském dvořem, lásce, kultem dámy atp. Řečník se snažil být nejobratnější, nejvtipnější a nejoduševnělejší... jasně, Angelika. Jak zajímavé znalosti literatury z ní člověk může získat... Tento typ literatury měl feministický charakter právě proto, že se mu obvykle věnovaly vzdělané ženy, kterých tehdy nebylo mnoho. Ve Francii nejvíce proslula „modrá komnata“ Madame de Rambouillet. V Angelice se jedna z největších preciózek v Marais jmenuje Julie d'Argennes de Rambouillet de Montausier (1607–1671) objevuje se v knize Angelika a král. A co jsem pochopila z francouzské wikipedie, byla nejstarší ze sedmi dětí Jeana de Vivonne, markýze de Pisany (1530–1599), a Catherine de Vivonne, markýzy de Rambouillet (1588–1665), která se salónem literatury začala ve spolupráci s dcerou. K návštěvníkům patřili: François de Malherbe, la duchesse de Longueville, M. de Chaudebonne, Antoine Godeau, Honorat de Bueil, marquis de Racan, Marc-Antoine Girard de Saint-Amant, Georges de Scudéry, Jean Desmarets de Saint-Sorlin, Roger de Bussy-Rabutin, Claude Malleville, François Maynard, Jean Ogier de Gombauld, Pierre Corneille, Angélique Paulet, la comtesse de La Fayette (článek o ní najdete zde, ale není můj), Madame de Sévigné. K typickým básníkům patril Vincent Voiture. Preciózní literatura pěstovala zejména drobnější žánry poezie (sonet, madrigal, romance) nebo naopak rozsáhlé romány.  Tomuto typu umění se věnovaly též Madeleine de Scudéry a Madame de Lafayette, naopak se jim posmíval známý Molière v Les Précieuses ridicules (Směšné preciózky, 1659) a Le Misanthrope ou l'Atrabilaire amoureux (Misantrop aneb Zamilovaný mrzout, 1666), nebo  Jean de La Fontaine v La Fille. Před nimi ještě abbé Cotin (1604–1682).  

Julie d'Argennes se stala v roce 1661 guvernantkou dětí královny Marie Terezie. Paměti doby ji kritizovaly coby milenku Ludvíka XIV. Julie d'Argennes si v roce 1645 vzala markýze Montausier Charlese de Sainte-Maure, s nímž měla v roce 1646 dceru Marie-Julie de Sainte-Maure, kterou si v roce 1664 vzal vévoda d'Uzès, Emmanuel II, comte de Crussol. Jedno z jejich osmi dětí, Julie-Françoise (1669–1742) si vzal v roce 1686 de Louis Antoine de Pardaillan de Gondrin, duc d'Antin (1665–1736), syn madame de Montespan.

Dalším zvláštním druhem byla alamodová poezie, z francouzského à la mode = podle módy, která se projevila zejména v částech Německa sousedících s Francií. Používala především románská slova a galantní obraty, snažila se o co nejjemnější vyjadřování. V české literatuře se projevila ve sbírce písní pro Annu Vitanovskou, jejímž autorem je Václav Jan Rosa (1630–1689), stejně jako u díla Discursus Lypirona. 

V Anglii krátce kraloval euphuismus [jufuizmus]. Přišel s ním alžbětinský prozaik a dramatik J. Lyly (1554–1606) v knize Euphues or the Anatomy of Wit (v roce 1578). Dílo je napsáno ve formě pojednání a dopisů a lze je považovat za předchůdce románu. Pokračováním je Euphues and His England (1580, Eufues a jeho Anglie). Obě díla se vyznačují „vytříbeným, formálně dokonalým a mnohdy až přehnaně elegantním preciózním stylem, slovními hříčkami, složitými souvětími i rétorickými figurami. Tento ornamentální rétorický styl se podle jména hlavního hrdiny obou próz (eupheus znamená řecky půvabný, vtipný) nazývá eufuismus (nezaměňovat s eufemismem, což je přikrášlující pojmenování špatné nebo nepříjemné skutečnosti).“ Zákl. výrazovými prostředky byla stejná délka vět, syntaktický paralelismus a stejné zvukové vyznění vět. Dějový prvek nebyl ještě plně rozvinut, vypravování zpomalovaly statické popisy vybrané konverzace a dvořanského chování.

Z nejznámějších barokních autorů a jejich děl lze jmenovat následující:

Pedro Calderón de la Barca Henao y Riaño (1600–1681), který napsal přes 200 her, např. Život je sen, Dcera vzduchu, Dáma skřítek, Je hůře, než bylo, Zápletky náhody, Falešný astrolog, Moje dáma nade všecko, Dům s dvojím vchodem, Tři odplaty v jedné. Děj jeho her je přísně logicky strukturovaný, soustřeďuje se na jedinou postavu a její vnitřní konflikty. Tematicky se velká část tvorby orientuje na náboženskou nebo nábožensko-filosofickou problematiku, ve které se odráží pesimistické názory rozkladu dvořanstva a církevní aristokracie. Jeho díla překládal Tyl, Nezval či Vrchlický.

John Milton (1608–1674) během tří let od své svatby s šestnáctiletou Mary Powellovou, která mu o měsíc později utekla, píše  sérii pamfletů zabývajících se etickou stránkou rozvodu (The Doctrine and Discipline of Divorce), ve kterých napadá britský zákon týkající se manželství, přebraný v nezměněné podobě ze středověkého katolicismu. Mary se k němu vrací v roce 1645. Kvůli své slepotě Ztracený ráj a Ráj znovu nabytý pouze diktoval. Musel si tudíž pamatovat obrovské části svých básní nazpaměť, což zaslouží obdiv - jiní by si tak rozsáhlé dílo rozvrhovali na papír. Epická báseň Ztracený ráj byla katolickou církví zařazena na Index zakázaných knih v roce 1732, kde zůstala až do konce 19. století. V době národního obrození ho u nás překládal Jungmann.

Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (1621–1676) je dle Prokopa legendárním vypravěčem, jedním z nejlepších ve světové literatuře. Je autorem pikareskních románů*) a novel (tzv. simpliciád). Grimmelshausen pocházel z řemeslnické rodiny. Ve čtrnácti letech byl při přepadení svého bydliště vyvraždění rodiny odvlečen hesenskými žoldáky. V letech 1636 až 1640 žil v Soestu a Lippstadtu jako voják a zúčastnil se bojů třicetileté války. Ačkoliv neměl školy ani vzdělání stal se vojenským písařem a roku 1646 se vykoupil z vojenské služby. Jeho nejvýznamnějším dílem je román Dobrodružný Simplicius Simplicissimus, který se mimo jiné stal předlohou operety Simplicius Johanna Strausse mladšího.

Poznámky pod čarou:

*) Hlavní hrdina pikareskního románu je picaro, což přeloženo ze španělštiny znamená šibal, taškář, šejdíř, pobuda, zkrátka obvykle se jedná o zápornou postavu, nějakého intrikána či podvodníka, který pochází z nižších sociálních vrstev. Obsah románu je zcela soustředěn na postavu hlavního hrdiny, děj je založen na popisu jeho skutků a často i putování. Je protipólem oslavné literatury o rytířích a světcích. Pikareskní prvky mohou obsahovat i jiné literární žánry. „Příkladem tohoto žánru může být španělský anonymní román Lazarillo z Tormesu, Cervantesův Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha nebo ze současnosti román Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel.“ (zdroj wikipedie, viz níže)

Zdroje:

skripta Vladimíra Prokopa

https://cs.wikipedia.org/wiki/Luis_de_G%C3%B3ngora_y_Argote

https://cs.wikipedia.org/wiki/Marinismus

http://angelique.cz/postavy.php?postava=876

https://fr.wikipedia.org/wiki/Catherine_de_Vivonne,_marquise_de_Rambouillet

https://fr.wikipedia.org/wiki/Jean_de_Vivonne

https://fr.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A9ciosit%C3%A9

https://fr.wikipedia.org/wiki/Marie-Julie_de_Sainte-Maure

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alamodov%C3%A1_poezie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pedro_Calder%C3%B3n_de_la_Barca
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pedro_Calder%C3%B3n_de_la_Barca
https://cs.wikipedia.org/wiki/John_Milton
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hans_Jakob_Christoffel_von_Grimmelshausen https://cs.wikipedia.org/wiki/Rom%C3%A1n#Pikareskn.C3.AD_rom.C3.A1n

https://leporelo.info/euphuismus
http://encyklopedie.vseved.cz/euphuismus
https://cs.wikipedia.org/wiki/John_Lyly
https://leporelo.info/preciozni-literatura