Po kopcích, 3. den

So 29. října 2016
Předešlé vyprávění najdete v článcích: 

• Mladá Boleslav, 1. den 1. část 
• Mladá Boleslav, 1. den 2. část
• Jedlová, 2. den

V sobotu vyrážíme po kopcích. To pro mě znamená malý horor – moc dobře si pamatuju z loňska, jak se často chodilo vším možným jenom ne cestou a jak se z několika málo vrcholků stalo bláznovství, protože někteří jedinci prostě chtěli vylézt na všechny kopce v okolí Kytlic. A že jich tam je!

Naše velká skupina – mysleli jsme si, že půjdeme všichni (jako celá grupa) – nakonec čítá zase jenom zlaté jádro: naši miniskupinka, Ivana, Pepa, Prokop a to je asi vše. Nejprve jdeme kus po silnici a pak na vrch Bouřný (702 m). Je to hlavně kvůli Prokopovi, který chodívá na kopec tam u nich a ten se jmenuje Bouřňák. Výstup je kupodivu naprosto v pohodě, takže jsem lehce uklidněná. Třeba už se od minule poučili a žádné cestou–necestou nebude. Výhled si fotíme všichni.

Drobnou odbočku si uděláme k Sirnému prameni. Kromě toho, že jeho průzračná voda je opravdu krásná, je na něm zajímavé to, že v něm není síra.

Pramen byl znám již v devatenáctém století. Název je lidového původu a vznikl z mylného předpokladu, že žlutavé zabarvení pramene způsobuje síra. Na počátku 20. století byl odhalen skutečný původce charakteristické žluté barvy usazenin pramene. Žlutavé chuchvalce pokrývající dno pramene jsou vytvářeny koloniemi bakterií druhu Leptothrix echracea, což je druh vláknité bakterie vyskytující se ve vodách s nízkým obsahem kyslíku a vysokým obsahem železa.

Vyvěrající vody pramene obsahují železo ve dvoumocné podobě. Jeho následnou oxidací dochází k tvorbě oxihydroxidu železitého, který se vysráží na gelovém obalu bakterií a zabarví jej do charakteristické žluto-okrové barvy.

Když byl v roce 2010 pramen znečištěn přívalovým deštěm, trvalo po vyčištění bakteriím pouhé tři týdny, než svou kolonii obnovily.

Jako další lezeme na Luž (793 m). Vrchol si tedy moc nepamatuji, zato chata byla nezapomenutelná, ale v tom špatném slova smyslu. Samotná obsluha mě moc nenadchla, pražské ceny (česnečka za 40 Kč, Elixír Luž = něco jako boršč nebo gulášovka za 45 Kč) a k tomu jsme polévky dostali studené. A to pozor, nemusím ji mít horkou jako Ivana a stěžuju si jen málokdy. Chuťově to byla obyčejná bufetová polívka, nad kterou bych se za pětadvacet korun nepohoršovala, ale takto jsem tedy spokojená nebyla. Ani turistickou vizitku už neměli.

Při prohlížení fotek se musím smát – mohla bych je tu klidně zveřejnit a přitom by mi nebylo vidět do tváře. Fotograf si totiž nezkontroloval, že nemám vlasy přes obličej a na Luži šíleně foukalo, takže jsme tam udělali jen pár snímečků a rychle zase mazali dolů.

Ještě pro upřesnění snad musím zmínit, že přímo na vrcholku kopce stávala chata, ale ta, v níž jsme byli nyní, je dost pod kopcem a v závětří.

Na Pěnkavčí vrch (792 m) nás Ivana hnala cestou-necestou přes mladé buky. Byl to hroznej opruz a někteří jsme remcali. Zvlášť, když jsme zjistili, že Petr zná lepší cestu, která není ani o moc delší a vede z druhé strany kopce. Pokud se nepletu, je to opět kopec bez značky. Úplně jsem se tam viděla s vyvrknutým kotníkem. Přece jen v botaskách není tak stabilní. Na druhou stranu pohory se mi vláčet nechtělo, protože to měla být krátká vycházka. Což myslím i celkem byla.

Na Pětikostelní kámen (689 m) se už šlo spíš z kopce, takže jsme byli ukolíbání tím, že nás už nečeká žádný dramatický výstup. Výhled byl krásný, jenom pěti kostelů jsme se dopočítat nemohli. Někdo tvrdil, že některý už nestojí, jiní zase, že není počasí, abychom je mohli vidět, a vlastně nikdo pořádně nevěděl, kde je hledat. A tak jsme šli dál. Na to, že v podstatě nepršelo, bylo pořádný bahýnko. V jednu chvíli to Pepovi uklouzlo, šup a už ležel i s hůlkama v kaluži v rigolu. Překvapilo mě, že místo jakýchkoliv nadávek řekl jen: „Tak už nejsem čistej.“ Zvedl se a šel dál. Já byla ještě trochu otřesená, protože ten pád vypadal vážně hrozivě a navíc mě málem napíchl na hůlky.
Když jsme došli k autu – usoudili jsme, že bude pohodlnější se 5 kilometrů svézt, než šlapat po silnici – Pepík zjistil, že nemá brýle. Všimla jsem si, že je měl na hlavě tak, jak se nosit nemají, totiž na čele, protože tím se jim prý roztahují nožičky a potom pořádně nedrží. Říkala mi to tak kamarádka, že to má jako radu od optika, a tak to už taky raději nedělám. V autě nebyly, ani nikde poblíž, a tak se pro ně musel vrátit. Místo, kde upadl, se dalo hezky poznat podle trsu muchomůrek, které jsem těsně před tím obdivovala. On možná taky. Naštěstí je našel, vrátil se do půl hodiny a mohli jsme jet. Ale z toho všeho čekání jsem byla pořádně zmrzlá, takže jsem si musela udělat pseudosvařáček (bez koření).

Protože dnešek byl posledním večerem, kdy jsme mohli vyrazit do hospody, neváhali jsme a vydali se k Helene. Jedná se o pension s minipivovarem, jehož pivo mi opravdu chutná. Vloni nám ho ukázal Pepa a nám se to hned zalíbilo. Jistě, obsluha má své mouchy – trochu to vypadá, že o návštěvníky nestojí, jako třeba dnes, kdy nám řekli, že mají místo jen pro tři a já přitom objevila volnou židličku a měli jsme asi dvě hodiny čas, než by přišli ti, kdo měli rezervovanou tu další, kterou jsme potřebovali. Jenže když mám volit mezi dobrou obsluhou a dobrým pivem, primární potřeby z Maslowovy pyramidy mají navrch. Jak se kdo šklebí, mi může být fuk a navíc my s nimi žádné zvláštní problémy neměli. A to koleno… Letos jsme si ho dali zase s tím, že já sním jenom to libové. Nakonec jsem se o něj musela rozdělit, protože bylo libové úplně celé. Jasně, nebylo právě nejlevnější (150 Kč, jestli se dobře pamatuju), ale byla to lahůdka. A pan vrchní mi hezky vysvětlil, proč mají na pivních táccích vytištěno datum 18. 12. 2016. Logicky jsem usuzovala, že to se bude konat nějaká zajímavá akce. Taky vám to dává smysl?

Ale ono to bylo pro znehodnocení kvůli sběratelům, kteří jim je brali. Tácek si u nich můžete koupit za deset korun. Nebudu tu dumat nad tím, zda je to hodně nebo málo, jenom mi připadá hloupé, že jsem to neviděla nikde veřejně napsané. Asi se člověk musí zeptat.

Zdroje:
vlastní poznámky a fotografie,
naučné cedule