Tak takhle se jmenuje jedna z manipulačních pověr, to je zvyk, znak charakteristického chování či reagování na určité situace, člověk ji má zakořeněnou už od dětství. Uznávám, že v téhle větě je spousta pravdy. Nikdy jsem si to příliš neuvědomovala, ale mám značné sklony k perfekcionismu. Když něco dělám, chci to dělat pořádně. Přesně jak nám to do hlavy vtloukají prarodiče, rodiče, učitelé a všichni kolem. Ale občas to člověk přehání a snaží se být víc než jen dobrý a dělat vše víc než jen pořádně, což ho někdy trochu brzdí a způsobuje, že je často sám se sebou nespokojený.
Člověk se snaží nejen perfektně vykonávat svou práci, ale také perfektně vypadat, perfektně se chovat, mít perfektní byt, v něm perfektní pořádek… Jaká síla nás neustále nutí být perfektní a dokonalí? Vždyť neustále slýcháme, že NIKDO není dokonalý. Tak proč se stále snažím dokonalosti co nejvíc přiblížit?
2 komentáře:
Já myslím, že na tom není vůbec nic špatného, ba naopak:-) měli bychom na sobě pracovat abychom ze sebe měli dobrý pocit a byli sme spokojení. Pokud je ale výsledkem usilovného snažení o vlastní zdokonalení únava a špatná nálada, myslím že to za to nestojí..navíc, pro každého z nás určitě existuje skupina lidí, která si naše chybičky moc oblíbila a bez nich bychom už pro ně nebyli tak "dokonalí";-)
Když jsem to psala, taky mě právě napadlo, že se třeba někomu líbí to, co sama považuji za chyby. Ale jak to má člověk poznat?
Okomentovat