Před nedávnem jsem udělala docela těžkou zkoušku... vlastně to bylo tento týden v pondělí... ale už mi to přijde jako celá věčnost. Měla jsem obhájit teze své závěrečné práce, pro ty, co se tím nezabývají, to znamená, že jsem měla vysvětlit, o čem chci svou práci psát, jaké použiji metody (a techniky) zkoumání a co budu vlastně zkoumat, kde získám data a jaký to celé bude mít přínos. Jo, taky jakou použiju literaturu a takový detaily. No, nadřela jsem se s tím docela dost, ale šéfík (ne můj vedoucí ale ten, kdo to přijímal přes mail) stále nějak nebyl spokojen. I když jsem se to pokusila doladit podle jeho představ, rozhodně jsem věděla, že se mi to nepodařilo. A tak jsem šla na obhajobu s trochu smíšenými pocity.
Byla jsem strašlivě nervózní. Mimo jiné i proto, že jsem nevěděla, jestli můžu přijít později, když to začíná ve dvě, ale vzhledem k tomu, že na mě měla dojít řada až večer a já už se celkem dobře znám, byla jsem si jistá, že za tu dobu bych tam zešílela nervama, kdybych viděla, jak se do ostatních navážej, nebo jak to mají skvělé a já proti nim budu vypadat hloupě.
I tak jsem se setkala s obojím. Jedna slečna se rozhodla pokračovat v nějakém výzkumu, takže měla krásně prošlapanou cestičku a znělo to vážně fantasticky, to co se chystá dělat. Navíc je to takovej ten typ, co snad nikdy nemá trému, takže to v klídku odprezentovala, skoro jako by se pochlubila, jak je dobrá.
Já tam přišla, nervózně jsem kuňkala a ukazovala cosi na prezentaci. Bylo to strašný. Už mám za sebou snad tisíc prezentací, ale takhle špatných jsem moc neměla. Bylo mi jasný, že to není mnou, ale mýma nervama a o to víc mě to štvalo. Vždyť už bych za ta léta měla mít trému zmáknutou, ne?
Pravdou je, že jsem přišla přesně včas, abych viděla, jak tam dokonale rozebrali jednu mou suverénní kolegyni, kterou považuji za perfekcionistku, tak, že skoro brečela, což mi na náladě moc nepřidalo. Připadalo mi to, jako by mě zavařeli do klece plné hladových lvů.
Naštěstí se lvi unavili a někteří až do večera nevydrželi... teda popravdě skoro jsem se začínala bát, že tam zůstanu sama. Nakonec jsem to teda nějak vykuňkala a padlo pár dotazů. Kupodivu žádné závažné připomínky, jen pár drobností. Když se teda "šéfík" rozhodl, že to uzavře, měla jsem z toho nakonec dobrý pocit. Všichni byli přesvědčeni, že moje práce má smysl a snad že i zvolený postup je dobrý.
Asi si dovedete překvapit, jak mě zdrtilo, když mi řekl, že bych si prezentaci měla s opravenými detaily zkusit ještě jednou. Jojo, jasně, není na tom nic špatného, je to takové neformální... to si vykládejte někomu jinému... já tu prezentaci musím udělat, abych mohla jít v květnu ke zkoušce. Byl to pro mě takový šok, že jsem se z toho vzpamatovávala celý večer.
Normálně se mi pak chtělo brečet. Všimla jsem si, že to nezarazilo jenom mě, ale i všechny ostatní. Vypadalo to, že nikdo s názorem toho, kdo to řekl, nesouhlasil. Naštěstí se to ostatním podařilo ukočírovat a přesvědčit ho (nebo přehlasovat?) že to je nesmysl, když mám jen doplnit metody, které použiju pro nějaký dílčí výzkum, dokonce z toho na chvilku udělali srandu, ale já neměla chuť se smát. Byla to pro mě hrozná podpásovka a doteď nechápu, co tím ten člověk myslel. Snad nějakou osobní pomstu za to, že jsem neopravila vše tak jak chtěl?
Doma jsem si pro jistotu dala sklenku alkoholu, protože jsem se chtěla ujistit, že mi stoupne tlak a nebude mi už tak divně jako na omdlení. Ještě celá roztřesená jsem si slibovala, že nakouknu do seznamu odměn a nějakou si pořídím. Tak teď jen kterou, když jsem bez peněz?
Žádné komentáře:
Okomentovat