čtvrtek 29. září 2011

Znala jsem Monyovou...

Před rokem jsem se na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě setkala se Simonou Monyovou. Jako lovec autogramů (Moc jich teda nemám - začala jsem nedávno a nijak zvlášť to neprožívám.) jsem přišla na její autroské čtení. Ani už nevím, co přesně to tenkrát četla, ale myslím, že se mi to líbilo. Byla to vysoká, štíhlá a celkově krásná žena. Přiznávám, že jsem jí trochu závidděla, měla všechno, po čem toužím: rodinu, krásu, domýšlela jsem si i zdraví a příjmy a hlavně byla spisovatelkou.

Po skončení čtení jsem se zařadila do fronty na autogram. Neměla jsem jako jiní její knížku, ale obyčejný bloček. Nějak jsem se s ní zdržela  a prohodily jsme pár slov. Řekla mi, že si vůbec nemám všímat kritiky, že se vždycky najde někdo, komu se moje dílo (taky píšu, jak možná víte) nebude líbit. A pak mi nabídla, že jí můžu svoje dílko poslat, a že mi k němu něco řekne.

Za posledních pár let jsem toho moc nenapsala a tak jsem pořád váhala, co jí poslat. Myslela jsem si, že to není dost dobrý, abych to ukázala opravdový spisovatelce. Teď mě mrzí, že jsem jí neposlala cokoliv aspoň trochu slušnýho ze svý tvorby. Takovouhle zpětnou vazbu asi hned tak totiž nezískám.

2 komentáře:

Veber řekl(a)...

Nejspíš četla tehdy svou novinku - Hříšný kanec.
Když jsem si přečetla o její smrti, docela mě to zasáhlo. Její knihy jsem měla/mám moc ráda. (I když nevím zda jsou pro tebe, protože jsou dost ze života - realistické)

Angelika řekl(a)...

Jo, no, to mi právě nesedělo. Někdy až moc drsné a dokonce to i špatně skončilo... Ale styl měla pěknej. Byla jsem z toho taky taková špatná, možná jsem dokonce brečela a nemohla jsem tomu uvěřit.