pondělí 25. ledna 2016

Sakrální památky v Pirně

Katholische Pfarrkirche St. Kunigunde
V předcházejících článcích jste se mnou mohli navštívit Německo v předvánočním čase:
V neděli ráno jsme vyrazili do kostela na mši. Věřící spíš nejstem, ale proti myšlence Boha nic nemám, spíš se obvykle neshodnu s tím, co se o něm říká a jak se církev povyšuje.

Dnes jsem ale na tiché rozjímání neměla chuť. Celkově jsem měla spíš mrzutou náladu, kterou je nejlepší vychodit venku a upokojit prohlídkou neznámého města nebo vzrušujícím zážitkem. A tak jsem chvíli poseděla, poslechla si kousek německého kázání, jemuž jsem nerozuměla v podstatě ani slovo (a to jsem původně němčinář), podivila se nad vietnamskou rodinkou v křesťanském kostele. 


Věž Mariánského kostela
Kázání k mase lidí, která tupě opakovala, co bylo řečeno, navíc v kombinaci s drsně znějící němčinou ve mně vyvolávala představu, jak asi promlouval k davům kdysi Adolf Hitler. Taky se přitakávalo a opakovalo... mrazilo mě v zádech z toho, že jako lidi se pořád někdy nechováme. Už zase jsou války a konflikty. A kvůli čemu? Připadalo mi, že se uvnitř v kostele dusím, a tak jsem radši vypadla ven.

Nejdřív mírně pršelo, což mi náladu právě nezlepšilo, protože se mi nechtělo fotit v dešti a navíc bylo celkem chladno, ale brzy to přešlo a hlavně se ukázalo, že městečko je docela zajímavá. Vrátila jsem se právě včas po skončení mše. A šli jsme téměř na ta stejná místa, která jsem navštívila prve, ale přece tu byl rozdíl. Při bloumání ulicemi, bez znalosti místa, směru či cíle, jsem se brzy cítila volněji a lépe. Pozornost jsem věnovala jenom tomu, co se mi zdálo zajímavé. Zastavovala jsem se, kde se mi chtělo a třeba nesmyslně dlouho pohlížela (trochu zklamaně) do zavřeného obchodu s klubíčky. Holt v Německu je v neděli zavřeno.
 





















V jednom z parčíků mě zaujala socha kluka-čerta, o které nic víc nevím a ani náš průvodce nevěděl, že tam je. Líbí se mi jeho spokojený výraz a celkově se mi zdá sympatický.
O kousek dál byl uprostřed kruhového objezdu pohyblivý kolotoč s postavami různých profesí. Byl moc hezký, jenom ho bylo obtížné vyfotit a také mi vadila projíždějící auta. Zdá se mi to trochu nebezpečné... určitě to děti láká, aby šli blíž.
Cestou domů jsme se ještě zastavili u pramene, který je prý léčivý, a chodí si z něj vodu nabírat i místní. Studna Erlpeterbrunnen se nachází na východní straně staré chlapecké školy.
Povšimněte si žabky u nohou chlapce. Její význam neznám, ale připadala nám zajímavá.  Pod sochou je nápis: „Ten, kdo nemá v kapse žádné peníze, ať pije se mnou z mojí láhve.“ („Wer nicht Geld hat in seiner Tasche, der trinkt mit mir aus meiner Flasche.“)

Pozornost si zaslouží Dům s andělským arkýřem. Postaven je ze saského pískovce a byl zmíněn již v listinách z roku 1663. Na arkýři můžete vidět anděla na středové konzoli a portál s hlavou lva. V letech 1911–1940 se zde nacházelo renomované vinařství „Weinhaus Alexander Gröschel“.
  Protikladem je Dům s ďáblovým arkýřem. Byl vystavěn z částí starších staveb z konce 16. a první poloviny 17. století. Nad arkýřem je nápis: „Ich wolds so haben was fragstu darnach.“ („Chtěl jsem to tak mít, tak co se ptáš. ) Od 19. století zde byl hostinec. V 80. letech byla tato budova zachráněna před plánovaným zbouráním hnutím občanů „Rettet Pirna“ ( „Zachraňte Pirnu“.)
Podívat se můžete také k řece, abyste měli představu, jak vysoko sahala voda v různých letech. Někam ani nedosáhnete!

Žádné komentáře: