„Pes domácí je největší domestikovaná šelma a jedno z nejstarších domestikovaných zvířat vůbec, provázející člověka minimálně 14 tisíc let.“ (Wikipedie)
Musím říct, že náš pes tedy rozhodně je domácí. S důrazem na toto slovo domácí. Stačí se podívat, jaké pohledy na mě vrhá přes kuchyňské okno. Tohle jsou sice už trochu starší fotky (z ledna), ale teď o víkendu to dělala zase. Líčila jsem se na narozeninovou oslavu (v kuchyni, aby to bylo na denním světle) a najednou koukám, že na mě upřeně zírá zvenčí. Prostě miluje domov. A hlavně nás. Když to bude s námi, půjde klidně zase z domu ven. Ale když jsme doma, snaží se tam nějak vloudit.
 |
| Myslíte, že mě vidí? |
 |
| Myslím že jo (přitaženo) |
Původně jsme Princeznu moc dovnitř brát nechtěli, kvůli chlupům, špíně a taky tomu, že v domácnostech, kde berou psa dovnitř, je to pak trochu cítit. Pak nám ale začalo být líto, že si nás moc neužije – hlavně takto v zimě. A taky jsme to chtěli vyzkoušet – jak se bude chovat uvnitř. Ukázalo se, že náš celkem velký pes je na dům zvyklý a zvládá to s elegancí. Nikam se necpe, neskáče a nerozčiluje mě nablblým běháním sem a tam, při kterém by hrozilo, že někoho povalí nebo něco shodí. Kdepak, nic takového. V klidu si zaleze do kouta a tam si lehne, aby nepřekážela a ani nebyla vidět. A na závěr večera nemusela ven. Zatím se ještě nestalo, že bychom ji přehlédli a zapomněli na noc vyhnat. Ale během posledních několika večerů (asi pěti) se stala zajímavá změna: začala chodit ven sama. Stačí ji oslovit jménem, ona otevře oči, zvedne se a jde ven. Možná vám to připadá normální, ale u nás ještě donedávna bylo potřeba dvou lidí, kteří ji postavili – předstírala, že má gumové nožičky, pokládala hlavičku a snažila se dělat těžší a ještě těžší, zkrátka nespolupracovala – a když se povedlo postavení, bylo nutno ji zezadu tlačit jak velké dětské autíčko (takové to barevné, co občas můžete vidět v nákupáku) a někdy se stávalo, že se začala v polovině těla ohýbat tak, aby její zadní nohy došly na úroveň předních a ona se příležitostně mohla otočit a zamířit zpět do kuchyně. Domluvy nepomáhaly. Jen potupné vytlačování ven za spolupráce někoho, kdo otvíral dveře a podle míry zapření tlačil přední část těla. Bylo to poněkud nedůstojné pro všechny zúčastněné.
A teď, najednou, stačí říct a jde se ven. Ale to ještě neznamená, že to tak chce. Nejradši totiž leží u kamen!
Žádné komentáře:
Okomentovat