Kočka z Vlkolínce

Ze zastávky Tehelňa, kousek od našeho ubytování, nám jel v 9:47 autobus. Paráda, takovéhle brzké vstávání… na to by se dalo zvyknout. Jenom to dost omezuje délku túry, kterou si můžeme dovolit naplánovat. 

Vycházíme raději dřív, abychom zastávku našly, protože nevíme, kde přesně je. Když si tam sedneme a čekáme, z rozpálené silnice sálá horko a vzduch také není nejstudenější, přilísá se k nám jakýsi podezřelý děda. Vyptává se: „Od zajtra máte prázdniny?“ a pořád zdůrazňuje, že nechce otravovat a rušit, stále se na něco ptá, jako odkud jsme, kam jedeme, jestli známe tamtoho (doslova takto) hokejistu z Jihlavy… a na každou naši odpověď dělá: „Jaj, chi chi chi.“ Naštěstí se nakonec odporoučí. Za 1,50 € jedeme obě dvě do Bieleho Potoka, zastávka Kovostav.

Nejprve se jdeme podívat na Chatu Jazierce za stejnojmennou vesničkou, mají tam totiž být Jazierske travertiny. Mají tam být jakási jezírka. No… vidíme jen dvě tůňky, do kterých vyvěrá zespoda potůček, ale je to jen špatně zachytitelné foťákem.

Místní zajímavostí je, že se potůček najednou ztrácí pod zemí a o chvíli později se zase objevuje. To bychom měly první dva kilometry.

Nechce se nám jít do Vlkolínce čtyři kilometry po asfaltce Trlenskou dolinou, ale chceme se vydat po žluté turistické značce, která je relativně nová a není v naší mapě. Doma jsme vyčetli, že vede odněkud z Bieleho potoka. Trochu potíž je v tom, že je to vážně dlouhatánská obec, která se nyní považuje za součást Ružomberka. Hledáme, koukáme a propadáme panice, ale přece se nebudeme dva kilometry vracet, abychom šly tou Trlenskou dolinou! Následně jsem to zařadila do Sbírky hloupých nápadů, což je něco jako Poslední slova před smrtí, ale ne s tak fatálními následky. Optaly jsme se nějakých cyklistek a pak i místní paní činící se na zahrádce. Ta nám řekla, že máme jít kus zpátky po poli a že tam dál nahoru vede cesta. Ta byla docela dobrá a dostaly jsme se po ní až ke sloupům vysokého napětí, tam se ztratila v suti a bodlácích. Přesto se dalo pokračovat dál. Přece se teď nebudeme vracet? (další bod do Sbírky) Pak se ze stezky stala pěšina pro zvěř – vedla loukou, pak lesem strmě do kopce. Zamířily jsme po hřebeni na vrchol, protože jsme si nebyly jisté, na které jeho straně se Vlkolínec nachází. Ještě že tak, protože moje spolubojovnice si myslela, že bude vlevo a on byl vpravo. A musely jsme nejprve kousek slézt – naštěstí po pokosené louce – a pak zase trochu do kopečka. Možná, že právě tady probíhaly minulou neděli závody v kosení, o kterých si čteme na letáčku.

Nejprve se jdeme podívat ke kostelíku a galerii. Při nákupu vstupenky obdržíme slevu 10 % do bufetu. Halušky s bryndzou tu sice nemají, ale aspoň si dáme špíz (3 €) a maso z grilu (2,90 €). Masíčko je křehké a voňavé, přímo se rozplývá na jazyku. Škoda, že ho na tom špízu není víc, je na něm ještě lahodný špek, cibule, červená a zelená paprika. Měla jsem si taky radši dát plátek masa. Griluje i čepuje tu sympatický mladík, který má co dělat, protože ještě musí stíhat mýt nádobí. Považuji za nadstandardní službu upozornění, abych se nespálila o horkou jehlu. Kofolu a malé pivo máme díky slevě z galerie vlastně zadarmo.

Kostel Navštívení Panny Marie je z roku 1875. Na dveřích se nachází cedule s informacemi o páteru Pavlu Horském, jenž se narodil 15. ledna 1924 a do řehole vstoupil v roce 1943, pro svou víru byl pronásledován a odsouzen k dlouholetému vězení 1950–1960, zemřel 29. října 1995 v Ružomberku.

Pak se jdeme podívat do Galérie ľudového umenia, kde jsou hlavně tkané koberečky, krosna (= velký tkalcovský stav), nějaké obrázky, pár kožešin (i lištička, chudinka), vypreparovaný pstruh americký a další exponáty. Dříve byly dvě místnosti – prohlídková a se suvenýry – spojené a byla to třída, vzadu byl byt učitele. Zepředu je na budově napsáno „hudobná škola“, prý tam bylo chudobná a majitel-vtipálek smazal C. Moc se mi to nezdá, podle mě by se to na tu ceduli nevešlo. Jako učitel zde působil například Jozef Májek, který padl v boji za svobodu španělského a československého lidu jako interbrigadista ve Španělsku v roce 1936 ve věku 25 let. Na budově je pamětní deska.

Škola ve Vlkolínci pravděpodobně existovala už v 17. století. Zděná jednotřídka byla postavena pro děti s povinnou šestiletou docházkou a jednoho učitele. V první Československé republice od roku 1918 platil nový zákon o povinné osmileté docházce. Dnešní děti z Vlkolínce navštěvují školy ve městě.

Prohlížím si letáček o Vlkolínci. Dřevěná osada Vlkolínec je památkovou rezervací lidové architektury, která byla v roce 1993 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO jako krajinno-sídelno-architektonický komplex. Nachází se na Slovensku ve vnitřních Západních Karpatech, v pohoří Veľká Fatra ve výšce 718 m n. m. pod vrchem Sidorovo. Zde si dovolím již zmiňovanou krátkou odbočku. Karol Sidor byl publicista, spisovatel, diplomat, státník a dlouholetý člen ružomberského katolickeho kruhu. Narodil se 16. 7. 1901 v Ružomberku a zemřel 20. 10. 1953 v Montrealu. Pamětní desku má na zdi radnice v Ružomberku.

Na dveřích vedle kliky

Vlkolínec je městskou částí Ružomberka, přitom představuje typ středověkého sídla s architekturou horských a podhorských oblastí severního a středního Slovenska, podstatnou část chráněných objektů tvoří dřevěnice, respektive hospodářské dvory (usedlosti) s typickou srubovou výstavbou a terasovitými políčky. Charakteristickým rysem je šindelová střecha s lomeným ostřeším. Deskové štíty mají malé otvory (dymníky) pro odvod dýmu do podkroví, kde se udilo maso a šindele. Dříve domy neměly komíny i proto, že Marie Terezie vymyslela daň z komínů a místní na to neměli peníze. Domy jsou zde dvoj- nebo trojprostorové. Centrální část tvoří vstupní „pitvor“ (= předsíň) s kuchyní v zadní části. Odsud se vstupuje na jednu stranu do pokoje a na druhou do komory. Největší místností v domě byla izba (pokoj), v ní žily klidně i tři nebo čtyři generace. Jedlo se tam, vařilo, spalo, ale konaly se tam i všechny domácí práce a v zimě se tam ochraňovala mláďata domácích zvířat. Některé domy mají v pokoji vykopanou jámu na ukládání brambor. Pouze v pokoji byla dřevěná podlaha, v předsíni a komoře byla udupaná hliněná. Komora byla tmavá místnost s jedním oknem, jež sloužila k ukládání potravin, dřevěného nádobí, hospodářského nářadí a případně i ke spaní. Při sroubení se mezi kmeny stromů vkládal mech, aby se zabránilo vniknutí průvanu a chladu do místnosti a aby se udržovalo teplo z ohně nebo pece. Mech se vkládal už při stavbě, naproti tomu k vymazávání spár hlínou docházelo až po dokončení. Hospodářské stavby (stodoly, maštale, chlévy) stojí buď samostatně, nebo jsou přistavěné k domu.

Vedle kostela za silničkou se nachází hřbitov s kamennými a litinovými kříži

Obec je trvale obydlená, proto je nevhodné vstupovat mezi jednotlivé domy, kde jsou soukromé prostory. V současné době zde trvale žije 18 obyvatel v 6 domech z celkového počtu 55. Ostatní domy slouží k rekreaci buď jako chalupy vlastníků (svého času se zde dala koupit za 15–20 tisíc, nyní jsou ceny mnohem vyšší), nebo k pronájmu. Našla jsem možnost ubytování v chatě Evka. Pobavil mě text: „Ceny ubytovania sú rovnaké počas celého roka a sú rozdielne podľa drevenice“ na přední a zadní, dítě do tří let zdarma, dítě od tří do deseti let 12,50 € (10 €), ostatní 25 € (20 €). A pak následuje text, že od 20. prosince do 6. ledna je cena pro přední dřevěnici za 1 dospělého 45 € a za dítě 3–10 let 20 € a za zadní dřevěnici 2 dospělí 40 € a dítě 3–10 let 20 €. Součástí vyšší ceny je prý překvapení a v ceně je i parkování.

Vznik Vlkolínce jakožto osady dřevorubců a uhlířů se předpokládá mezi druhou polovinou 14. století a první polovinou 15. století. Jedna z pověstí říká, že název obce Vlkolínec je odvozen od výskytu vlků v této lokalitě. První zachovaná písemná zmínka pochází z roku 1461 (Wylkovinecz), ale už v roce 1376 nařídil král Ľudovít I. Veľký, aby se daně platily městu Ružomberku a v případě sporů byli vyhledáni jeho představitelé. Tehdy začala závislost na městě. Až do poloviny 20. století byla osada součástí hradního panstva likavského hradu. Ve zdejší chladné oblasti se pěstovaly odolné obiloviny (ječmen, oves, žito), luštěniny (hrách, boby, fazole), užitkové textilní rostliny (len, konopí) a okopaniny (brambory, zelí, tuřín, řepa), v zahrádkách za dřevěnicemi pěstovaly ženy zeleninu (mrkev, petržel, cibuli, česnek) a dařilo se tu i ovocným dřevinám, např. švestkám a hruškám-hniličkám, které se sušily. Brambory a zelí byly základem stravy. Chovaly se ovce, včely. Muži dělali se dřevem, svépomocně si stavěli domy. V padesátých letech po druhé světové válce se plánovalo přesídlení místních do Ružomberka. Důvodem byly požadavky místních na zabezpečení podmínek pro život, porovnatelných s ostatními městskými částmi. Až do poloviny 20. století vedly do Vlkolínce pouze polní cesty a nebyla zde elektřina. Vzniklo zde Občianske združenie Vlkolínec, které organizuje různé akce, např. hvězdicový turistický výstup na Sidorovo na Veľkonočnú nedeľu. A letos ještě stihnete 27. září Poďakovanie za úrodu a 12. prosince Vlkolínskou zabíjačku. Ročně do obce přijde až 60 000 návštěvníků.

Lavička se žábou před galerií

Kuriozita v galerii

Ve Vlkolínci jsme viděly nejednu kočičku, ale tak jak jsou prý místní před fotografiechtivými turisty plaší, tak kočky zrovna tak. Sotva jsme se objevily za zatáčkou, kočka i s malým kotětem byly fuč.

V obci též najdete několik pamětních tabulí a to:

• padlým Vlkolínčanům v roce 1944 „za náš slobodný život padli: Bradiak Ondrej 70-ročný, Bradiak Štefan 31-ročný, Kaman Vojtech 35-ročný, Kendera Ján 68-ročný, Kendera Vojtech 38-ročný, Kupčo Ondrej 45-ročný, Kupčová Mária 70-ročná, česť ich pamiatke“ na domě číslo 9007,
• Jozefu Májekovi, učiteli působícímu na vlkolínské škole, který padl jako interbrigadista v občanské válce ve Španělsku roku 1936, pamětní tabule je umístěna na budově bývalé školy,
• a již zmiňovaná pamětní tabule na kostele.

Jako suvenýr poslouží pamětní mince Vlkolínce za 50 Kč z mosazi nebo za 80 Kč z bílé mosazi. Nebo si můžete pořídit turistickou vizitku Sk-35 Vlkolínec, kterou teď zrovna neměli (na začátku turistické sezóny!!!), a Sk-208 Rolnícky dům a dvůr Vlkolínec.

Zdroje:
http://liptov.sk/vlkolinec/
http://www.treking.cz/regiony/vlkolinec-skanzen.htm
http://www.treking.cz/regiony/vlkolinec.htm
http://www.noviny.sk/c/slovensko/vlkolinec-turistov-laka-na-150-rocne-drevenice
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/relax/1078554-jeden-z-nejkrasnejsich-koutu-slovenska-najdete-ve-vlkolinci
http://www.pametni-mince.cz/pametni-razby/katalog/katalog-razby/lanovky-a-vrcholy/vlkolinec
https://sk.wikipedia.org/wiki/Vlkol%C3%ADnec
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlkol%C3%ADnec
http://www.vlkolinec.sk/vsk/menu/obcianske-zdruzenie/zakladne-informacie
http://visit.ruzomberok.sk/nav/kam-ist/historicke-pamiatky/rolnicky-dom-vo-vlkolinci
http://www.chataevka.sk/cennik/

A slibovaná kočka z Vlkolínce

Pokud se vám článek líbil a chtěli byste více fotek, těšte se na článek Vlkolínská stavení a další o domečkách! :-)

Túra přes Komjatnou

V 9:59 nám jede vlak. Třetí zastávka je Švošov (kdybych na konec přidala Š, četlo by se to stejně i pozpátku). Vystupujeme z pěkného moderního vlaku a máme v plánu jít po červené do Rybárpole, což je část Ružomberku, jejíž název si nemohu zapamatovat, ačkoliv vím, že to má něco společného s rybou nebo rybářem a polem. Zároveň je to první zastávka, přes kterou jsme dnes jely.

Podle našich poznámek má být dnešní túra o délce 16 km na pět hodin a dvacet minut. To ale zjistíme až doma, před cestou si myslíme, že půjde o krátkou oddychovou trasu vhodnou pro dnešní den, kdy hlásí, že by mělo pršet. Ani se moc nemýlí, déšť je sice mírný, ale pláštěnky navléknout musíme. Alespoň chvílemi. Ale přitom je tak strašně dusno, že se těšíme, až je konečně budeme moci sundat. I když já z té své mám trochu legraci, protože jsem si omylem vzala nějakou cyklo, která je vepředu dlouhá a vzadu mi málem prší na zadek. Připadám si v tom ještě směšnější než v té normální.

Cesta Komjatnianskou dolinou je příjemná a jde se nám hezky. V Komjatné se před kapkami schováme do autobusové zastávky a pohodlně se nasvačíme z vlastních zásob. Mimochodem se svačinami je to čím dál horší… jak začínám jíst čím dál zdravěji, mám celkem potíž vzít si něco s sebou. Dřív to bylo v pohodě – paštika, mazací sýr (tzv. taveňák) nebo kus suchého salámu. Dneska mě i kvůli zhoršené kvalitě a chuti ani jedno moc neláká. Zdravou variantou je zelenina, jako třeba mrkev nebo kedlub, která bez úhony přežije cestu, vařená vejce, tuňák v konzervě (lžičku už nosím stále s sebou stejně jako nůž nebo náplast), ale jinak je to bída. Ještě jsem ochotná vzít na milost hermelín nebo tvrdý sýr (zejména ty staré mi opravdu chutnají).

Jdeme přes Studničnou (770 m), Radičinou (1127 m) – původně jsme uvažovaly o odbočce na vrch Kečky (1139), ale je moc dusno – až na Dubovské lúky, kde se někde zřejmě ztratíme… až večer nám chlapík z ružomberského informačního centra říká, že z příšerného rigolu, který byl původně cestou, značka někde odbočovala vpravo, ale my jím šly jak ovce a ještě si sem tam obešly příjemnější cestou. Sice jsme měly rigol pořád  na dohled, ale odbočku jsme přehlédly, a tak jsme nakonec došly opět do Likavky.

P. S.: S počítáním kilometrů na horách je to trošku složitější, na rozcestnících (směrovnících) se totiž místo nich uvádějí hodiny. Běžně se používá přepočet tří nebo čtyř kilometrů na hodinu. Už nevím, jak to dělají turisté, my to máme tak, že jdeme do kopce pomaleji, než kolik nám říká ukazatel, ale z kopce to zase pro změnu obvykle zvládneme rychleji. Rozhodla jsem se na této dovolené počítat rychlost 4 km/hod. a budu v ní tím mít zahrnuto stoupání, klesání a celkovou náročnost v parných letních dnech. Takže za dnešek to beru 25 celkem a na zítra si pro jistotu chystám náhradní ponožky do batohu pro případ, že bych si zase ty na nohou rozmáchala ve vysoké trávě. Mimochodem tady na horách to bylo opravdu super – i když sem tam málo značené – rozhodně málo turistů!

Zajímavé počtení: Určování času turistické chůze

Likava, velký ale jen částečně přístupný hrad

V den příjezdu jsme se stihly brzy naobědvat a hned jsme vyrazily na první pamětihodnost. Hrad Likava se nachází v 629 metrech, což představuje z železniční stanice v Ružomberku (480 m) jen menší stoupání. Zajímavé je na hradě mimo jiné to, že se nachází nad obcí Likavka (všimněte si rozdílu mezi Likavou a Likavkou!). V obci je roztomilá - a trochu šikmo stojící - kaplička.

Obec Likavka se nachází na pravém břehu řeky Váh v dolíku mezi vrchy Mnich, Přední Choč a Čebrať v nadmořské výšce 520 m n. m. (dále budu používat pro zkrácení jen „m“ jako metrů). Nad Ružomberkem se tyčí Predný Čebrať (945 m), na který jsme nelezly, ale místní chlapík z infocentra si tam udělal výstup, když jsme byly v Komjatné. Mimochodem v mapě je kopec špatně popsán Čerbať. Z nádraží v Ružomberku to na něj je hodinu čtyřicet minut.

Zaujala mě kulturní památka v obci Likavka. Uhodnete, co by jí mohlo být?

Hrad Likava je mnohem větší, než jaký byste čekali na nějakou zříceninu kousek od jakési obce… možná, když pomyslíte na to, že leží zároveň u Ružomberku, budete si ho představovat větší. Ačkoliv je podle mého názoru opravdu velký, má také jednu velkou nevýhodu: nejméně do poloviny se nedá vstoupit, protože se rekonstruuje, takže navštívíte jen jednu budovu – Hunyadyho věž. V ní najdete expozici středověké mučírny a několik textů. Výhledy jsou krásné a dá se tu v klidu posedět, nikdo vás nikam nehoní, protože vstup je bez průvodce. Otevřeno je každý den od devíti do šestnácti (v létě až do sedmnácti) hodin. Vstupné je asi 1 €.

Královský strážní hrad Likava chránící přechod přes řeku Váh patří svým rozsahem i zachovanými architektonickými prvky do skupiny nejvýznamnějších a nejrozsáhlejších hradů na Slovensku. Původní jádro pochází někdy z let 1335–1341 pravděpodobně z podnětu zvolenského župana magistra rytíře Donče. V září 1431 vtrhli do Liptova husité vedení Prokopem Velkým, lstí se v noci zmocnili hradu, rozbourali jej a vypálili. Po jejich odchodu získal majetek Ján Hunyady, který dal hrad znovu vybudovat. V roce 1434 byla postavena severní čtvercová věž sloužící jako nová brána. Od roku 1478 patřila Likava Janu Korvínovi, nemanželskému synovi krále Matyáše. Na přelomu 15. a 16. století přešel hrad držení rodu Zápolských, následně do rukou rodu Krušicovských, Perkryových a ve druhé polovině 16. stol. Illesházyům. V 16. století byla renesančně upravena jihozápadní část hradu. Od roku 1651 patřila část panství rodu Thökölyů (Štěpán I. a II.), kteří z hradu udělali svou rezidenci, a po potlačení jejich povstání v roce 1670 připadlo panství uherské královské komoře. V té době sloužil hrad jako ubytovna vojáků a župní věznice. V roce 1707 byl dobyt a zničen Rákócziho vojsky. V roce 1963 byl vyhlášen Národnú kultúrnu pamiatku.

Ústředním, architektonicky nejcennějším a vizuálně nejzajímavějším prvkem je mohutný palácový komplex horního hradu, sestávající ze tří relativně samostatných celků spojených v 16. století.

Vypráví se pověst o tom, že na hradě žil mocný pán, který chtěl svou dceru provdat za bohatého šlechtice, pána nedalekého hradu. Dceři to nebylo po chuti, ale ne snad proto, že by byl ošklivý nebo chudý, nýbrž pro jeho bezbožnost. (Zajímalo by mě, jak se takový bezbožný člověk poznal?) Dívka dlouho do noci plakala ve výklenku hradu. Když její pláč slyšel statečný šuhaj, který se vracel z roboty domů horou pod hradem, ptal se jí, co se stalo a proč pláče. Poté, co mu všechno vypověděla, nabídl se jí, že ji vysvobodí z rukou nesvědomitého otce a odvede, kam bude chtít. Dívka se mu nabídla za ženu, protože viděla, jaký je statečný a hezký. Nevadilo jí, že je chudým gazdovským synem, oblékla si pěkný slovenský kroj, pracovala s ním na poli a byla šťastná. Na pověsti mě zaujalo především to, že končí dobře. Stává se to velice zřídka.

Erb nad schody

P. S.: Nyní je čas prozradit vám, co je kulturní památkou obce Likavka. Je to jabloň zasazená prvním farářem likavské farnosti Štefanom Jánovčíkom v roce 1888 při příležitosti postavení a vysvěcení římskokatolického kostela.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Likavka

http://www.hrady.cz/index.php?OID=3515

http://www.likavka.sk/node/20

21 nejhezčích pohádek

Napadlo mě sepsat seznam pohádek, které mám nejraději. Do závorky uvádím, jak jsou na tom v pořadí na ČSFD. Když jsem číslo neuvedla znamená to, že pohádku nezařadili do žebříčku pohádek, nebo se nedostala mezi prvních 165. O většině těchto i mnoha dalších pohádkách jsem napsala recenzi. Obsah najdete na samostatné stránce Recenze.

• Byl jednou jeden král (2.),
• Duch nad zlato,
• Kocour v botách,
• Kouzelná romance,
• Kráľ Drozdia brada (70.),
• Král zlodějů,
• O dívce, která šlápla na chléb,
• O hlúpej žene,
• O houbovém Kubovi a princi Jakubovi, 
• O kominickém učni a dceři cukráře,
• O krásnej strige,
• O princezně se zlatým lukem,
• O spící princezně, šípkových růžích a uražené víle,
• Panna a Netvor (22.),
• Princezna Nevěsta,
• Prsten krále řeky,
• Spravedlivý Bohumil,
• Tajemství Lesní země, 
• Tři oříšky pro Popelku (5.),
• Víla z jeskyně zla,
• Zakletá Ella.

Nejlepší české pohádky podle uživatelů kinoboxu:

1. S čerty nejsou žerty (1985),
2. Tři oříšky pro Popelku (1973),
3. Šíleně smutná princezna (1968),
4. Byl jednou jeden král... (1954),
5. Ať žijí duchové (1976),
6. Tři veteráni (1983),
7. Dívka na koštěti (1971),
8. Pyšná princezna (1952),
9. Divoké sny maxipsa Fíka (1981),
10. Čarodějův učeň (1977).

 15 nejlepších pohádek podle Karla Bartáka:

1. S čerty nejsou žerty (1984) Filmová hláška: „Spadlo ti to. Asi vítr.“
2. Byl jednou jeden král (1954) Filmová hláška: „Já jsem tajrtlik? Ty seš tajtrlik!“
3. Císařův pekař, pekařův císař (1951) Filmová hláška: „Já ho propíchnu. Je to rychlé a stavovské!“
4. Pyšná princezna (1952) Filmová hláška: „Odvolávám, co jsem odvolal, slibuji, co jsem slíbil!“
5. Čarodějův učeň (1977) Filmová hláška: „A mlýn zase mele!“
6. Tři oříšky pro Popelku (1973) Filmová hláška: „Pojď dolů!“ „Pojď ty nahoru!“
7. Pohádka o Honzíkovi a Mařence (1980)
8. Tři veteráni (1983) Filmová hláška: „Ty nejsi andělská mrcha, ty jsi jenom mrcha!“
9. Šíleně smutná princezna (1968) Filmová hláška: „Chtěli boj, ma-ma-mají ho mít!“
10. Dařbuján a Pandrhola (1959) Filmová hláška: „Všechno mé ženě Filuméně.“
11. Dívka na koštěti (1971) Filmová hláška: „Jé, vy jste moje sestra? To váš otec musí být taky netopýr.“
12. Hrátky s čertem (1956) Filmová hláška: „Žena... Žena je nástroj ďáblův. To já znám, to já znám.“
13. Princezna se zlatou hvězdou (1959) Filmová hláška: „Král Kazisvět je... Opičák.“
14. Panna a netvor (1978)
15. Princ Bajaja (1971)

Žebříček třiceti nejkrásnějších pohádek na ČSFD:

• S čerty nejsou žerty (1984),
• Byl jednou jeden král... (1954),
• Cesta do fantazie (2001),
• Čarodějův učeň (1977),
• Tři oříšky pro Popelku (1973),
• Fimfárum Jana Wericha (2002),
• Pohádka o Honzíkovi a Mařence (1980),
• Pohádky tisíce a jedné noci (1974),
• Tři veteráni (1983),
• Císařův slavík (1948),
• Ronja, dcera loupežníka (1984),
• Šíleně smutná princezna (1968),
• Poslední jednorožec (1982),
• Dařbuján a Pandrhola (1959),
• Dívka na koštěti (1971),
• Pyšná princezna (1952),
• Malá princezna (1995),
• Daleká cesta za domovem (1978),
• Malá čarodějnice (1984),
• Mary Poppins (1964),
• Fimfárum 2 (2006),
• Panna a netvor (1978),
• Král a pták (1980),
• Hrátky s čertem (1956),
• Jak se budí princezny (1977),
• Pinocchio (1940),
• Lotrando a Zubejda (1996),
• Perinbaba (1985),
• Princezna se zlatou hvězdou (1959),
• Princ a Večernice (1978),
• Anděl Páně (2005).

Některé další známé pohádky v žebříčku na ČSFD:

• Kráska a zvíře (1946), 40. v pořadí,
• Sedmero krkavců (2015), 44. v pořadí,
• Honza málem králem (1977), 48. v pořadí,
• O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987), 55. v pořadí,
• O statečném kováři (1983), 57. v pořadí,
• Třetí princ (1982), 65. v pořadí,
• Pohádka svatojánské noci (1981), 66. v pořadí,
• Král Drozdí brada (1984), 70. v pořadí,
• Dvanáct měsíčků (1972), 71. v pořadí,
• Malá mořská víla (1976), 72. v pořadí,
• Princezna ze mlejna (1994), 78. v pořadí,
• Jeníček a Mařenka (1987), 80. v pořadí,
• Největší pecivál na světě (1982), 81. v pořadí,
• Mahulena, zlatá panna (1987), 84. v pořadí,
• Ali - Baba a 40 loupežníků (1954), 86. v pořadí,
• Nesmrtelná teta (1993), 87. v pořadí,
• Peklo s princeznou (2009), 88. v pořadí,
• Sněhová královna (2012), 92. v pořadí,
• Pán a hvezdár (1959), 93. v pořadí,
• Tři bratři (2014), 96. v pořadí,
• Princezna na hrášku (2002), 97. v pořadí,
• Sůl nad zlato (1982), 100. v pořadí,
• Za humny je drak (1982), 101. v pořadí,
• Čert ví proč (2003), 104. v pořadí,
• Kouzelný měšec (1996), 107. v pořadí,
• Rumburak (1984), 121. v pořadí,
• Jak si zasloužit princeznu (1994), 134. v pořadí,
• Nejkrásnější hádanka (2008), 135. v pořadí,
• Dešťová víla (2010), 137. v pořadí,
• Nevěsta s nejkrásnějšíma očima (1975), 140. v pořadí,
• Kočičí princ (1978), 142. v pořadí,
• Císařovy nové šaty (1993), 145. v pořadí,
• O zapomnětlivém černokněžníkovi (1990), 146. v pořadí,
• Rumplcimprcampr (1987), 148. v pořadí,
• Čertova nevěsta (2011), 149. v pořadí,
• Micimutr (2011), 151. v pořadí,
• Z pekla štěstí (1999), 158. v pořadí,
• Princezna ze mlejna 2 (1999), 159. v pořadí,
• Kozí příběh - Pověsti staré Prahy (2008), 161. v pořadí,
• Šmankote, babičko, čaruj! (1998), 163. v pořadí,
• Z pekla štěstí 2 (2001), 164. v pořadí,
• Saxána a Lexikon kouzel (2011), 165. v pořadí.

Zdroje:
http://www.kinobox.cz/zebricky/nejlepsi/filmy/pohadky/jen_ceske 
http://www.dama.cz/zabava/15-nejlepsich-pohadek-vsech-dob-20854
http://www.csfd.cz/zebricky/specificky-vyber/?type=0&origin=&genre=30&year_from=&year_to=&actor=&director=&ok=Zobrazit&_form_=charts&show=complete

Seznam 20 důvodů k radosti

• Dozvídat se nové, poznávat. (Kurz, samostudium z knih…)
• Naučit se něco nového. Vyzkoušet nový recept, který se povede.
• Naslouchat někomu chytrému.
• Dovolená někde pryč – změnit prostředí, zapomenout na starosti a zkoumat, jak to kde vypadá, co tam lidé jedí a dělají, co tam žije…
• Dostávat dopisy a pohledy.
• Intenzivní práce. – Soustředění se přesně a pouze na to, co dělám.
• Dostat dárek, nějakou malou pozornost nebo očekávat překvapení.
• Stát se odborníkem, na cokoliv.
• Těšit se (na víkend, na dovolenou, na kalendář) ... na cokoliv.
• Plánovat výlet, cestování a dovolenou: vizitky, hrady a zajímavá místa. Turistické trasy.
• Číst si a válet se na sluníčku. A vůbec, když svítí slunce.
• Něco si koupit. Nejlépe co jsem už dlouho chtěla.
• Hrát společenské hry.
• Návštěva knihovny, knihkupectví, čajovny s knihama...
• Dobré jídlo, které krásně vypadá a hezky voní. 
• Udělat něco, co dlouho odkládám. Vyřešit něco, co už mě delší dobu štve.
• Být pochválená za něco, co se mi povedlo udělat nebo uvařit.
• Vybarvovat si malované křížovky. Luštit křížovky.
• Výzvy – zkusit něco nového, u čeho není jisté, jestli se to povede nebo ne. A bonusem je, když to dobře dopadne. Nebo když to dokonce předčí očekávání.
• Obdivovat krásu… obrazů, parků, krajiny, zařízení vily…

10 podivností k jídlu, které najdete na mém blogu o vaření

Po kliknutí budete přesměrováni přímo na recept:

• v soli nakládané biocitróny,
• chilli vodka, tzv. chilliovice,
• brokolice se sójovou omáčkou,
• celerová pomazánka à la humr,
• osmažená zelená rajčátka,
• mrkvový salát s rozinkami,
• likér ze švestkových pecek,
• chilli džem s borůvkami,
• vodka s krystaly lokumu,
• hummus = cizrnová kaše.

Ružomberok – sakrální památky, nádraží a Hlinka

Letos v létě jsme nevyrazily do žádných konkrétních hor. Naše dámská dvojka si udělala sídlo v Ružomberku a odtud jsme chodily různě po kopcích. Nabídka byla vskutku velká: Strážovské vrchy, Tatry, Veľká a Malá Fatra. Jenomže sedm dní je opravdu málo na to, aby toho člověk stihl nějak zvlášť hodně.

Ubytování jsme si zamluvily v příjemném prostředí na kraji města, což bohužel znamenalo chodit na nádraží 2,5 kilometru a z něj potom totéž ještě jednou, ale měly jsme tam klid na spaní a v sousedství nám každé ráno a večer mečela koza s kůzlátkem.

Ve zbytku času jsme si prohlédly i město samotné. Třeba hned první den jsem si cestou na nádraží vyfotila židovskou synagogu z roku 1880. Novorománská stavba představuje konvenční typ židovské sakrální architektury druhé poloviny 19. století a od doby vzniku sloužila jako modlitebna pro Židovskú náboženskú obec. Stavbu podle synagogy v Miškolci vedl Juraj Lukáč. Trojlodní síň podélného půdorysu s emporami v interiéru má fasádu s novorománským tvaroslovím. Synagoga byla rekonstruována v roce 1929, ale v původním provedení zůstal zachován architektonický výraz detailů tvarosloví a výplní otvorů.

Také budova nádraží stojí za zmínku. Je postavená podle vzoru lázeňských domů s hrázděným zdivem. Železniční stanice Ružomberok byla vybudována během výstavby Košicko-bohumínské železnice v roce 1871 a její součástí je historická budova, zapsaná do seznamu slovenských národních kulturních památek. Leží na trati ŽSR č. 180 (Žilina–Košice), tato část byla zprovozněna 8. prosince 1871. V období 5. června 1908 – 28. září 1974 odsud vycházela železniční trať Ružomberok – Korytnica kúpele, což byla úzkorozchodná (760 mm), necelých 24 kilometrů dlouhá trať, která měla původně vést až do Banské Bystrice.

 

Součástí Školských schodov od architektů J. Uhlára a Š. Martonika jsou balustrády, což jsou jednotlivé sloupky ozdobného zábradlí. Někdy mohou připomínat kuželky. V letech 1990–1991 byla provedena rekonstrukce. Ružomberku byste mohli přezdívat město schodů, protože má šest (pojmenovaných) schodišť: Školské schody, Tmavé schody, Ružové schody, schody na Mostovej ulici, Severná ulička a Kláštorné schody. Celkově vede na Námestie A. Hlinku 579 schodů. Nejdelší jsou právě Školské schody, které mají 155 stupňů. 

Můžete na nich vidět sochu sv. Josefa tesaře s dítětem, jejímž autorem je V. Mydla. Pod schodištěm se nachází Mauzoleum Andreja Hlinky, ale jeho ostatky byste v něm hledali marně, neboť se je vláda rozhodla v roce 1944 přemístit, když na hrobku zaútočilo povstalecké letadlo.

Nad schody stojí bronzová socha Andreja Hlinky v nadživotní velikosti tváří obrácená k Námestí Andreja Hlinky. Andrej Hlinka (27. září 1864, Černová, dnes část Ružomberku – 16. srpna 1938, Ružomberok) byl slovenský katolický kněz, politik, vůdčí osobnost slovenského národního hnutí, signatář Martinské deklarace, zakladatel a vůdčí osobnost Hlinkovy slovenské ľudové strany (tzv. Ľuďáků). Ideologický základ jeho politiky tvořilo hluboké vlastenecké cítění klerikalismus*) a antikomunismus. Byl odpůrcem útlaku Slováků, nejprve ze strany Maďarů, po vzniku Československa se stal vášnivým odpůrcem „pražské centralizace“ a faktu, že většinu moci ve státě soustředili ve svých rukou Češi. Po Hlinkově smrti stanul v čele jeho strany Jozef Tiso. Strana postupně ovládla situaci na Slovensku a po vzniku Slovenského štátu převzala veškerou moc, ovšem s podřízením se Německu. Z Hlinky se stala kultovní osobnost nového režimu. Odvolávaly se na něj i nově založené organizace Hlinkova garda (obdova německých Sturmabteilung) a Hlinkova mládež (obdoba německých Hitlerjugend). Nejvíc mě zaujalo, že v dubnu 1939 přijal Slovenský sněm zákon o zásluhách Andreje Hlinky (83/1939 Sl.z.). Cože? I na takové nesmysly jsou zákony? A víte co v tomto zákoně najdete?

§ 1 Andrej Hlinka sa zaslúžil o slovenský národ.
§ 2 Text § 1 tohto zákona vkreše sa do kameňa a vsadí sa do budovy Slovenského snemu.
§ 3 Zákon tento splní vláda.

Moderní verzí je zákon č. 531/2007 Z. z., o zásluhách Andreja Hlinku o štátotvorný slovenský národ a o Slovenskú republiku, schválený po bouřlivých diskusích 26. října 2007 ve slovenském parlamentu. Tentokrát má čtyři paragrafy:

§ 1 Andrej Hlinka sa mimoriadne zaslúžil o to, že slovenský národ sa stal štátotvorným národom.
§ 2 Na ocenenie mimoriadnych zásluh Andreja Hlinku uvedených v § 1 sa umiestni v budove Národnej rady Slovenskej republiky busta Andreja Hlinku a pamätná tabuľa, na ktorej sa uvedie text: „Andrej Hlinka sa zaslúžil o slovenský národ a Slovenskú republiku“.
§ 3
(1) Mauzóleum Andreja Hlinku v Ružomberku je pietne miesto.
(2) Návštevník mauzólea a jeho blízkeho okolia je povinný správať sa s úctou voči osobe Andreja Hlinku a zdržať sa všetkého, čo by mohlo narušiť pokoj pietneho miesta.
§ 4 Tento zákon nadobúda účinnosť 1. januára 2008.

A pro ty, které by napadalo posmívat se Slovákům, tak nejsme o nic lepší, máme zákony neoficiálně nazývané Lex Masaryk, Lex Beneš, Lex Havel nebo Lex Štefánik.

V říjnu 2007 pak Národní rada Slovenské republiky přijala zákon č. 531/2007 Z. z., o zásluhách Andreje Hlinky o státotvorný slovenský národ a o Slovenskou republiku. Je po něm pojmenováno je druhé nejvyšším státní vyznamenání Slovenské republiky Řád Andreje Hlinky, co se uděluje slovenským občanům, kteří se mimořádným způsobem zasloužili o vznik samostatné republiky. Původně měl být udělován pouze do roku 2003, ale v roce 2008 bylo toto časové omezení zrušeno. Vyznamenání uděluje prezident na návrh vlády.

Ale zpět ke stručné historii: Po obnovení Československa v roce 1945 a příchodu komunistů k moci byl Hlinka jakožto antikomunista, klerikál a odpůrce pragocentrismu a centralizace státu komunistickou stranou označován za fašistu. Jak snadno se mění pohled na stejného člověka v různých ideologiích. Po nežné revolúci (u nás se jí říká sametová) byl tento negativní obraz některými změněn. Hlinkova tvář byla vyobrazena na poslední slovenské tisícikoruně před zavedením eura.

Na náměstí se nachází římskokatolický kostel sv. Ondreja. Původně raně gotický kostel z přelomu 13. a 14. století byl přestavěn koncem 16. století v duchu renesance. V 17. a 18. století prošel barokními úpravami. V kostele se nachází gotická křtitelnice ze 16. století a okenní vitráže jižní lodě jsou od národního umělce Ľudovíta Fully. Ve věži je ukryt nejstarší zvon na Liptově, zvon Andrej ulitý v roce 1506.

Před naší návštěvou se konala svatba, protože na zemi ležely okvětní plátky růží. Když nad tím přemýšlím, raději bych všechny ty růže dostala a pak si s nima vyzdobila domov, než aby byly jen tak poválené po zemi. V kostele se nacházejí čtyři mramorové desky věnované v roce 1930 Spolkem sv. Vojtěcha s nápisy připomínajícími místní významné osobnosti:

• Martin Huska (*1849, †1914), kněz, spisovatel a národní buditel, 
• Štefan Hýroš (*1813, †1888), kněz, národovec a spisovatel,
• František Zvada (*1846, †1916), kanovník, „velký rodoľub. bojovník a trpitel za práva církvi a národa“,
• Jozef Budaváry (*1844, †1905), kněz řádu piaristů, národní buditel.

Na Náměstí Andreje Hlinky stojí radnice postavená v novorenesančním slohu v roce 1897. Jedná se o čtyřkřídlý objekt s půdorysem pravidelného čtyřúhelníku a centrálním atriem, v němž je dnes klientské centrum. Na počátku století v budově sídlily státní orgány, pak byla dlouhou dobu římskokatolickou farou a nyní je v ní městský úřad. Na budově je pamětní deska Andreje Hlinky s nápisem: „Za Boha život – za národ slobodu! Tu na fare v rokoch 1905–1938  žil a pracoval pre Slovenský národ rím. kat. kňaz – Pápežský protonotár Msgr. Andrej Hlinka 27. IX. 1864 – 16. VIII. 1938 spisovateľ, prekladateľ, novinár a politik, iniciátor zakladania kresťanských odborov a podporných spolkov. Predseda Ružomberského katolíckeho kruhu v rokoch 1905 a 1919–1938. Otcovi národa a svojmu predsedovi venuje Ružomberský katolícky kruh 27. september 1997.“ Také se zde nachází pamětní deska Karola Sidora, ale o něm až později.

V rohu budovy vidíte pamětní tabuli na počest britskému publicistovi a historiku Robertovi Williamu Seton-Watsonovi (20. srpna 1879 – 25. června 1951), uváděn bývá i jako R. W. Seton-Watson, Scotus Viator. Zabýval se dějinami slovanských národů. V době první světové války zastával myšlenku zřízení samostatného československého státu. Zaujalo mě, co jsem se dočetla na Wikipedii: „Navštívil Maďarsko původně jako obdivovatel jeho historie. Nicméně skutečnost, že Maďaři projevovali přehnaně negativní postoje vůči Rakušanům, jakož i to, že jej v Budapešti oklamali tvrzením, že Slováci vůbec neexistují, jej motivovala k tomu, aby se začal důkladně věnovat národnostní otázce v Rakousko-Uhersku. Na počátku 20. století se jednalo o nejuznávanějšího anglicky hovořícího odborníka na národnostní poměry v Uhersku (přímo citován je i v Encyclopædia Britannica z roku 1911 a podobně). Svými pracemi, zejména „Racial Problems in Hungary“, nakonec výrazně napomohl vzniku samostatného Československa.“

Na okraji parku se nachází novobarokní pilíř z roku 1858 nese kamennou pozlacenou pozdně barokní sochu Panny Marie Immaculaty z konce 18. století, která stojí na zeměkouli ovinuté pozlaceným hadem. Okolo hlavy má Panna Marie gloriolu s dvanácti hvězdičkami. Socha byla pravděpodobně vytvořena Alexanderem Belopotockým. Stromová alej pochází z roku 1888. Okolo stojící secesní měšťanské a řemeslnické domy pamatují významné osobnosti slovenských národních dějin, jako Dr. V. Šrobára, R. Dúbravce st., J. Chládka, ministra J. Stana apod.

Na náměstí se dále nachází Kostol Povýšenia svätého Kríža, který byl postaven počátkem 19. století jako přístavba k řeholní rezidenci. Empírová stavba s původní jednolodní dispozicí s vestavěnou věží a půlkruhovou svatyní byla postavena za finanční podpory Andreje Zvady – Paračky, ružomberského měšťana a podnikatele. V nikách čelní fasády jsou umístěny kamenné sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Jozefa Kazalanského z dílny A. Belopotockého. V interiéru jsou na klenbách malby od Jozefa Hanuly s jeho charakteristickým výrazem a autorským projevem. Také je zde Gymnázium sv. Andreja.

*) Klerikalismus označuje politický směr, jehož motivací je reprezentace církevních názorů a jejich prosazování ve státní politice, nebo směr upřednostňující v rámci církve duchovní na úkor laiků. V širším slova smyslu se někdy za klerikální označují i strany, mezi jejímiž členy a voliči jsou hojně zastoupeni stoupenci křesťanství a sociálního učení církve, či které přímo odvozují svůj politický program z těchto zdrojů.

Zdroje: letáčky z Ružomberku, Wikipedie, stránky ružomberského infocentra

10 nejlepších moučníků, co umím a najdete je na mém blogu o vaření

Po kliknutí na odkaz budete přesměrováni přímo na recept a můžete ho sami vyzkoušet.

• čokoládový dort,
• vánoční sušenky,
• vánoční štola, 
• medvědí tlapky,
• vanilkové rohlíčky,
• citrónový koláč,
• nadýchané celozrnné muffiny,
• matcha sušenky,
• pudinková bábovka,
• Maruščiny šátečky.

Za plotem: sobotní poznámky ze Sázavafestu

Jak už jsem psala dříve (na konci tohoto článku jsou odkazy na moje předcházející povídání o Sázavafestu), neměla jsem lístek, a tak jsem v sobotu vyrazila na Sázavafest jen na to, co jsem doopravdy toužila slyšet.

První výhoda toho, že nemáte lístek je, že nemusíte slyšet všechno, protože jste si to zaplatili, ale jdete si poslechnout jen to, co vás opravdu zajímá. Ovšem můžete přijít o něco skutečně pěkného, o čem jste neměli ani ponětí. A já chtěla slyšet Vypsanou fixu (překlepla jsem se a napsala vyspanou... připadalo mi to vtipné), takže jsem šla až na sedmou. Ještě jsem se musela známé zeptat, která stage to je. Óčko, vpředu zámku, fajn. Plot byl až u schodů, tak jsem se usadila pod velkou túji na kamenné zábradlí, vytáhla pletení nového modrého šátku a poslouchala. Bylo to senzační. Hned jsem si v duchu vypočítávala další výhody… tu, že ušetřím, nepočítám. Druhou výhodou je, že můžu být relativně blízko a přitom sedět bez obav, že na mě někdo šlápne, polije mě pivem apod. Třetí fantastickou výhodou je, že nikdo není kolem mě, tzn. žádný otravný kuřák! A za čtvrté, když si budu zpívat, taky se uslyším, ale nikdo jiný. Za páté, to dunění, kdy mám pocit, že mi srdce buší v rytmu v jakém se kolem mě třese zem, mi tak docela nesvědčí. Neumím to přesně popsat, ale jako by mi z toho bylo trochu špatně a to tady není. Takže žádné dunění. Plus snad ještě to pletení, aniž by po mně někdo vrhal divné pohledy… vyjma sekuriťáka, ten si mě zvědavě prohlížel. Tak trochu jsem čekala, že bude něco namítat. Musím se přiznat, že já mu to vracela, protože sekuriťák – takovej celkem mohutnej kluk – kterej cucá lízátko, to skoro stálo za fotku. Jo a málem bych zapomněla na sedmou výhodu – můžu si vzít k pití a jídlu cokoliv chci a z domova. To už jsem psala v jednom z prvních článků, že se dovnitř nesmělo nosit pití ani jídlo. Nekontrolovalo se to nijak zvlášť přísně, ale do kabelek občas nahlíželi.

A teď už k Vypsané fixe. Zajímá vás, co hráli? Třeba Sundej si to dnešní tričko s nápisem Yesterday, oficiální název je Komik Lobotomik, Klenot, Čtyři slunce (svítěj), Dezolát a moje oblíbená 1982, kterou sice vůbec nechápu, ale tu melodii mám moc ráda. Pobavila mě hláška: „Vy všichni v sobě máte antidepresivní rybičky… asi jste je chytli v Sázavě,“ ze které vyplynulo, že další bude písnička Antidepresivní rybička. A na závěr ještě Krásný smutný den.

Když hraje Tomáš Klus, spousta lidí sedí před cukrárnou, ostatní postávají na obou chodnících. Celkem mě překvapuje, kolik jich je. Nevidím na pódium, ale vím, že ti lidé na něm na můj vkus mluví víc, než je třeba. A nemyslím si to sama, odněkud zaslechnu neslušné: „Tak už nežvaň a hraj.“ Protože mě to moc nebaví, jdu se projít s přáteli, které jsem právě potkala. 

Na mostě přes Sázavu stojí asi patnáct lidí. „To je divný,“ říká kámoška. „To asi šetřej, poslouchaj a nechce se jim platit za vstupný.“ Souhlasím, je to divný, protože na mostě zrovna moc dobře slyšet není, to spíš na nové cyklostezce, nebo u již zmiňované cukrárny. „Jako by čekali na ohňostroj,“ jen tak plácne. V tu chvíli si vzpomenu, že nějaký ohňostroj má skutečně být. Jenom jsem zapomněla kdy. Měla jsem pocit, že se mě to netýká, protože to bude někdy pozdě večer. No, v deset mají hrát Alphaville a já se na ně rozhoduju zůstat. Jejich písnička Forever Young je pro mě totiž srdcovkou už patnáct let. Myslela jsem si, že od nich znám jenom můj oblíbený Big In Japan, ale broukám si refrén i Sounds Like A Melody. Tuhle trojku hrají v podstatě brzy po sobě, akorát se mi nelíbí, že všechno hodně remixují. Mám ráda tyhle písničky klasicky, když zpívají! Vlastně ještě určitě hráli A Victory Of Love, taky pěkná.

Závěr večera mi nedobrovolně zpestřili dva opilí dědíci, kteří se nacpali na lavičku ke mně a páru, k němuž jsem si přisedla. Předstírám, že o nich nevím, a když odcházím a ten jeden mě nechce (?) pustit, protože sedí na lavičce i s batohem na zádech, opatrně se protáhnu a mizím. 

K dnešnímu dni mám snad ještě jednu poznámku: pletení na veřejnosti pořád budí dost velký rozruch. Skoro jako bych tam byla nahá.

Moje další články o Sázavafestu 2015:

• Červencové, srpnové a zářijové akce – úvod s pár informacemi o akci,
• Aktuálně z 15. Sázavafestu: Dědeček – čtvrteční odpoledne na Sázavafestu,
• Žalozpěv pro lehkou holku – pěkná písnička od Jiřího Dědečka, kterou také zahrál,
• Čtvrtek na Sázavefestu – hráli například KEKS nebo UDG.
• Pátek na Sázavafestu – hráli Sto zvířat a Škwor
• Sázavafest dostal „občanku“ ve Světlé nad Sázavou.