Ružomberok – sakrální památky, nádraží a Hlinka

Letos v létě jsme nevyrazily do žádných konkrétních hor. Naše dámská dvojka si udělala sídlo v Ružomberku a odtud jsme chodily různě po kopcích. Nabídka byla vskutku velká: Strážovské vrchy, Tatry, Veľká a Malá Fatra. Jenomže sedm dní je opravdu málo na to, aby toho člověk stihl nějak zvlášť hodně.

Ubytování jsme si zamluvily v příjemném prostředí na kraji města, což bohužel znamenalo chodit na nádraží 2,5 kilometru a z něj potom totéž ještě jednou, ale měly jsme tam klid na spaní a v sousedství nám každé ráno a večer mečela koza s kůzlátkem.

Ve zbytku času jsme si prohlédly i město samotné. Třeba hned první den jsem si cestou na nádraží vyfotila židovskou synagogu z roku 1880. Novorománská stavba představuje konvenční typ židovské sakrální architektury druhé poloviny 19. století a od doby vzniku sloužila jako modlitebna pro Židovskú náboženskú obec. Stavbu podle synagogy v Miškolci vedl Juraj Lukáč. Trojlodní síň podélného půdorysu s emporami v interiéru má fasádu s novorománským tvaroslovím. Synagoga byla rekonstruována v roce 1929, ale v původním provedení zůstal zachován architektonický výraz detailů tvarosloví a výplní otvorů.

Také budova nádraží stojí za zmínku. Je postavená podle vzoru lázeňských domů s hrázděným zdivem. Železniční stanice Ružomberok byla vybudována během výstavby Košicko-bohumínské železnice v roce 1871 a její součástí je historická budova, zapsaná do seznamu slovenských národních kulturních památek. Leží na trati ŽSR č. 180 (Žilina–Košice), tato část byla zprovozněna 8. prosince 1871. V období 5. června 1908 – 28. září 1974 odsud vycházela železniční trať Ružomberok – Korytnica kúpele, což byla úzkorozchodná (760 mm), necelých 24 kilometrů dlouhá trať, která měla původně vést až do Banské Bystrice.

 

Součástí Školských schodov od architektů J. Uhlára a Š. Martonika jsou balustrády, což jsou jednotlivé sloupky ozdobného zábradlí. Někdy mohou připomínat kuželky. V letech 1990–1991 byla provedena rekonstrukce. Ružomberku byste mohli přezdívat město schodů, protože má šest (pojmenovaných) schodišť: Školské schody, Tmavé schody, Ružové schody, schody na Mostovej ulici, Severná ulička a Kláštorné schody. Celkově vede na Námestie A. Hlinku 579 schodů. Nejdelší jsou právě Školské schody, které mají 155 stupňů. 

Můžete na nich vidět sochu sv. Josefa tesaře s dítětem, jejímž autorem je V. Mydla. Pod schodištěm se nachází Mauzoleum Andreja Hlinky, ale jeho ostatky byste v něm hledali marně, neboť se je vláda rozhodla v roce 1944 přemístit, když na hrobku zaútočilo povstalecké letadlo.

Nad schody stojí bronzová socha Andreja Hlinky v nadživotní velikosti tváří obrácená k Námestí Andreja Hlinky. Andrej Hlinka (27. září 1864, Černová, dnes část Ružomberku – 16. srpna 1938, Ružomberok) byl slovenský katolický kněz, politik, vůdčí osobnost slovenského národního hnutí, signatář Martinské deklarace, zakladatel a vůdčí osobnost Hlinkovy slovenské ľudové strany (tzv. Ľuďáků). Ideologický základ jeho politiky tvořilo hluboké vlastenecké cítění klerikalismus*) a antikomunismus. Byl odpůrcem útlaku Slováků, nejprve ze strany Maďarů, po vzniku Československa se stal vášnivým odpůrcem „pražské centralizace“ a faktu, že většinu moci ve státě soustředili ve svých rukou Češi. Po Hlinkově smrti stanul v čele jeho strany Jozef Tiso. Strana postupně ovládla situaci na Slovensku a po vzniku Slovenského štátu převzala veškerou moc, ovšem s podřízením se Německu. Z Hlinky se stala kultovní osobnost nového režimu. Odvolávaly se na něj i nově založené organizace Hlinkova garda (obdova německých Sturmabteilung) a Hlinkova mládež (obdoba německých Hitlerjugend). Nejvíc mě zaujalo, že v dubnu 1939 přijal Slovenský sněm zákon o zásluhách Andreje Hlinky (83/1939 Sl.z.). Cože? I na takové nesmysly jsou zákony? A víte co v tomto zákoně najdete?

§ 1 Andrej Hlinka sa zaslúžil o slovenský národ.
§ 2 Text § 1 tohto zákona vkreše sa do kameňa a vsadí sa do budovy Slovenského snemu.
§ 3 Zákon tento splní vláda.

Moderní verzí je zákon č. 531/2007 Z. z., o zásluhách Andreja Hlinku o štátotvorný slovenský národ a o Slovenskú republiku, schválený po bouřlivých diskusích 26. října 2007 ve slovenském parlamentu. Tentokrát má čtyři paragrafy:

§ 1 Andrej Hlinka sa mimoriadne zaslúžil o to, že slovenský národ sa stal štátotvorným národom.
§ 2 Na ocenenie mimoriadnych zásluh Andreja Hlinku uvedených v § 1 sa umiestni v budove Národnej rady Slovenskej republiky busta Andreja Hlinku a pamätná tabuľa, na ktorej sa uvedie text: „Andrej Hlinka sa zaslúžil o slovenský národ a Slovenskú republiku“.
§ 3
(1) Mauzóleum Andreja Hlinku v Ružomberku je pietne miesto.
(2) Návštevník mauzólea a jeho blízkeho okolia je povinný správať sa s úctou voči osobe Andreja Hlinku a zdržať sa všetkého, čo by mohlo narušiť pokoj pietneho miesta.
§ 4 Tento zákon nadobúda účinnosť 1. januára 2008.

A pro ty, které by napadalo posmívat se Slovákům, tak nejsme o nic lepší, máme zákony neoficiálně nazývané Lex Masaryk, Lex Beneš, Lex Havel nebo Lex Štefánik.

V říjnu 2007 pak Národní rada Slovenské republiky přijala zákon č. 531/2007 Z. z., o zásluhách Andreje Hlinky o státotvorný slovenský národ a o Slovenskou republiku. Je po něm pojmenováno je druhé nejvyšším státní vyznamenání Slovenské republiky Řád Andreje Hlinky, co se uděluje slovenským občanům, kteří se mimořádným způsobem zasloužili o vznik samostatné republiky. Původně měl být udělován pouze do roku 2003, ale v roce 2008 bylo toto časové omezení zrušeno. Vyznamenání uděluje prezident na návrh vlády.

Ale zpět ke stručné historii: Po obnovení Československa v roce 1945 a příchodu komunistů k moci byl Hlinka jakožto antikomunista, klerikál a odpůrce pragocentrismu a centralizace státu komunistickou stranou označován za fašistu. Jak snadno se mění pohled na stejného člověka v různých ideologiích. Po nežné revolúci (u nás se jí říká sametová) byl tento negativní obraz některými změněn. Hlinkova tvář byla vyobrazena na poslední slovenské tisícikoruně před zavedením eura.

Na náměstí se nachází římskokatolický kostel sv. Ondreja. Původně raně gotický kostel z přelomu 13. a 14. století byl přestavěn koncem 16. století v duchu renesance. V 17. a 18. století prošel barokními úpravami. V kostele se nachází gotická křtitelnice ze 16. století a okenní vitráže jižní lodě jsou od národního umělce Ľudovíta Fully. Ve věži je ukryt nejstarší zvon na Liptově, zvon Andrej ulitý v roce 1506.

Před naší návštěvou se konala svatba, protože na zemi ležely okvětní plátky růží. Když nad tím přemýšlím, raději bych všechny ty růže dostala a pak si s nima vyzdobila domov, než aby byly jen tak poválené po zemi. V kostele se nacházejí čtyři mramorové desky věnované v roce 1930 Spolkem sv. Vojtěcha s nápisy připomínajícími místní významné osobnosti:

• Martin Huska (*1849, †1914), kněz, spisovatel a národní buditel, 
• Štefan Hýroš (*1813, †1888), kněz, národovec a spisovatel,
• František Zvada (*1846, †1916), kanovník, „velký rodoľub. bojovník a trpitel za práva církvi a národa“,
• Jozef Budaváry (*1844, †1905), kněz řádu piaristů, národní buditel.

Na Náměstí Andreje Hlinky stojí radnice postavená v novorenesančním slohu v roce 1897. Jedná se o čtyřkřídlý objekt s půdorysem pravidelného čtyřúhelníku a centrálním atriem, v němž je dnes klientské centrum. Na počátku století v budově sídlily státní orgány, pak byla dlouhou dobu římskokatolickou farou a nyní je v ní městský úřad. Na budově je pamětní deska Andreje Hlinky s nápisem: „Za Boha život – za národ slobodu! Tu na fare v rokoch 1905–1938  žil a pracoval pre Slovenský národ rím. kat. kňaz – Pápežský protonotár Msgr. Andrej Hlinka 27. IX. 1864 – 16. VIII. 1938 spisovateľ, prekladateľ, novinár a politik, iniciátor zakladania kresťanských odborov a podporných spolkov. Predseda Ružomberského katolíckeho kruhu v rokoch 1905 a 1919–1938. Otcovi národa a svojmu predsedovi venuje Ružomberský katolícky kruh 27. september 1997.“ Také se zde nachází pamětní deska Karola Sidora, ale o něm až později.

V rohu budovy vidíte pamětní tabuli na počest britskému publicistovi a historiku Robertovi Williamu Seton-Watsonovi (20. srpna 1879 – 25. června 1951), uváděn bývá i jako R. W. Seton-Watson, Scotus Viator. Zabýval se dějinami slovanských národů. V době první světové války zastával myšlenku zřízení samostatného československého státu. Zaujalo mě, co jsem se dočetla na Wikipedii: „Navštívil Maďarsko původně jako obdivovatel jeho historie. Nicméně skutečnost, že Maďaři projevovali přehnaně negativní postoje vůči Rakušanům, jakož i to, že jej v Budapešti oklamali tvrzením, že Slováci vůbec neexistují, jej motivovala k tomu, aby se začal důkladně věnovat národnostní otázce v Rakousko-Uhersku. Na počátku 20. století se jednalo o nejuznávanějšího anglicky hovořícího odborníka na národnostní poměry v Uhersku (přímo citován je i v Encyclopædia Britannica z roku 1911 a podobně). Svými pracemi, zejména „Racial Problems in Hungary“, nakonec výrazně napomohl vzniku samostatného Československa.“

Na okraji parku se nachází novobarokní pilíř z roku 1858 nese kamennou pozlacenou pozdně barokní sochu Panny Marie Immaculaty z konce 18. století, která stojí na zeměkouli ovinuté pozlaceným hadem. Okolo hlavy má Panna Marie gloriolu s dvanácti hvězdičkami. Socha byla pravděpodobně vytvořena Alexanderem Belopotockým. Stromová alej pochází z roku 1888. Okolo stojící secesní měšťanské a řemeslnické domy pamatují významné osobnosti slovenských národních dějin, jako Dr. V. Šrobára, R. Dúbravce st., J. Chládka, ministra J. Stana apod.

Na náměstí se dále nachází Kostol Povýšenia svätého Kríža, který byl postaven počátkem 19. století jako přístavba k řeholní rezidenci. Empírová stavba s původní jednolodní dispozicí s vestavěnou věží a půlkruhovou svatyní byla postavena za finanční podpory Andreje Zvady – Paračky, ružomberského měšťana a podnikatele. V nikách čelní fasády jsou umístěny kamenné sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Jozefa Kazalanského z dílny A. Belopotockého. V interiéru jsou na klenbách malby od Jozefa Hanuly s jeho charakteristickým výrazem a autorským projevem. Také je zde Gymnázium sv. Andreja.

*) Klerikalismus označuje politický směr, jehož motivací je reprezentace církevních názorů a jejich prosazování ve státní politice, nebo směr upřednostňující v rámci církve duchovní na úkor laiků. V širším slova smyslu se někdy za klerikální označují i strany, mezi jejímiž členy a voliči jsou hojně zastoupeni stoupenci křesťanství a sociálního učení církve, či které přímo odvozují svůj politický program z těchto zdrojů.

Zdroje: letáčky z Ružomberku, Wikipedie, stránky ružomberského infocentra