Nevypínej motor!

Dnešní dopoledne bylo vskutku zajímavé. Vstávala jsem brzy ráno, udělala si osvěžující čaj a šla za kamarády, kteří právě jeli do města, kde všichni tři studujem. Teď už vlastně jen já;-), protože oni úspěšně skončili a jsou čerstvými inženýry.

Blíží se mi poslední zkouška a já už si dávno připadám jako bych měla prázdniny. Dalo by se říct, že jsem na ni téměř zapomněla a byla by to pravda.

Cesta probíhala vcelku normálně - nasedli jsme, nabrali benzín, rozjeli se po silnici a povídali si přitom. Občas jsme jeden druhého něčím provokovali nebo si dělali legraci z kvality silnic. Menší problém se objevil, když se mi začalo chtít na záchod. Tento problém se dal vyřešit celkem jednoduše, stačilo to říct, kámoš zastavil a já si došla do nedalekého motorestu. Jenže pak se objevil druhý a závažnější problém...

nešlo nám nastartovat. Zkoušeli jsme to znovu a znovu, ale motor ani nezavrčel. Nikdo z nás naštěstí nespěchal, a tak jsme se rozhodli dát baterce chvilku času na umoudření. Netuším, jak dlouho jsme tam stáli, ale výsledek se nedostavil. Autíčko dál jet nechtělo.

Teď bych se na chvilku zastavila u kámoše, kterého musím vychválit. Líbilo se mi, že jede opatrně a nelítá s autem jako drak a hlavně, že v takové vcelku krizové situaci zachoval klidnou hlavu a dokonce sem tam i vtipkoval.

Cítila jsem se za celou situaci trochu zodpovědná, přece jen jsem to byla já, kvůli komu se zastavovalo, ale o tom nepadlo ani slůvko a za to jsem mu taky vděčná. Nemyslím si sice, že to byla moje vina, ale kdybychom nezastavovali...

Startovací kabely jsme u sebe neměli, a tak je kluci došli koupit. Pak už zbývalo odchytnout nějakého milého řidiče, který by nám pomohl auto nastartovat. Prvním kandidátem na roli zachránce se stal starší pán v košili. Přijel se svým favoritem pěkně až k našemu fordíku, spojili jsme (teda kluci) akumulátory kabely, pán nastartoval a...

a nic. Naše auto ani neškytlo. A tak jsme milému pánovi poděkovali, opřeli se o auto a přemýšleli co dál. Kluci to nechtěli vzdát a zavolat odtahovku, a tak se šli ještě někoho zeptat, že to přes tu baterku zkusíme ještě jednou.

Tentokrát nám štěstěna tak nakloněná nebyla. Kámoš si nejspíš vyhlídl pána "všechno vím, všechno znám, ale pomáhat vám nebudu", ještě mu řek´že má diesla a s tím to teda nepůjde. "Srdečnost a ochota" tohoto druhého pána kámoše trošku odradila a už evidentně neměl chuť to znovu zkoušet.

Neměla jsem chuť stát na parkovišti a koukat kolem, a tak jsem se rozeběhla za nějakou paní nasedající do fordíka. Odmítla mě s tím, že spěchá, že na ni už někde čeká přítelkyně, ale vypadala, že by nám byla ochotná pomoci, kdyby měla čas.

Manželský pár parkující nedaleko se zdál být klidný. Hádala jsem, že nikam nespěchají, proto jsem je rovněž požádala o pomoc. Ani jeden z nich ve mně přílišné sympatie nevzbuzoval, ale aspoň byli ochotní. Sice ten pán nevěděl, jak otevřít kryt u své baterky, ale když se to kámošovi povedlo, jakž takž ochotně přijel k našemu autu.

Stačilo spojit kabely s akumulátory, připojit kontakty, nastartovat a už jsme mohli jet. Na otázku co jsme dlužní, paní s úsměvem odpověděla, že to nestojí za řeč. Když se na mě usmála, hned přestala vypadat jako někdo, kdo se cítí nad nás povýšený. Navíc se nám s kámošem líbilo, jak objala manžela a dala mu pusu. Shodli jsme se na tom, že teď je jejím velkým hrdinou a zachráncem (a naším vlastně taky).

Málem bych zapomněla. Když jsme pak zastavili, aby si kluci došli na byt pro mapu, než pojedem dál, upozorili jsme kámoše dvojhlasně: "A nevypínej motor." Pro případ krádeže auta i se mnou mi kamarád radil, že musím zloděje přimět, aby zastavil a vypnul motor, pak už se totiž nerozjede.