Jak být šťastnější?

Existuje snad nespočet rad, jak se stát šťastnějším. Můžete najít i mnoho citátů o tom, co je to štěstí, kdo je a není opravdu šťastný a také spoustu názorů na toto téma. Měla bych pro vás jeden tip (asi už to stejně dávno víte), který jsem vypozorovala při sledování lidí, které obecně považuji za méně šťastné než jsem já. (Ne, že bych byla bůhvíjak šťastná a pořád, ale přece jen je mezi námi rozdíl…)

Myslím si, že oproti méně šťastným lidem mám jednak tu výhodu, že nesleduji zprávy a tudíž se nemusím (ono se tomu totiž někdy těžko brání, když vidíte tu hrůzu) vztekat nad tím, jak jsou na sebe lidi kdesi na druhém konci světa zlí (a vy s tím stejně nic nemůžete udělat) nebo jak je naše vláda hrozná a kde se přihodila jaká nehoda a kolik lidí umřelo. Ale nejde jen o zprávy. Přijde mi, že jsem šťastnější, když si míň všímám druhých lidí.

Ale pozor – nemyslím to tak, že se nebudu starat o to, jak se kdo má a budu zahleděná jen do sebe. Spíš tak, že neřeším, že ten a ten pán je šíleně bohatý a přitom si to „nezaslouží“, že támhleta paní je štíhlejší a má delší a hezčí vlasy, že jedna kolegyně může každý měsíc chodit ke kadeřníkovi a já na to nemám, že mám stejný známky jako lidi s tahákama, že...

Přemýšlím, jestli můžou být drbny šťastný. Třeba jo, když někoho pěkně zdrbnou, ale mám pocit, že je dobrý vážit si toho, co máme, i když toho moc není, protože kdyby nám to někdo vzal, dost bychom se divili, jak jsme byli vlastně strašně bohatí. Na tohle téma existuje jedna moc hezká přeposílačka (možná trochu depresivní). Pokud máte co jíst, máte co na sebe a jste gramotní (plus nevím co z věcí, které považujeme za normální) patříte k určitému procentu nejbohatších lidí na světě.

Někdy, když se cítím zavalená prací, nebo mám pocit, že trpím strašnými a neřešitelnými problémy, otevře mi oči právě třeba podívání se na zprávy. Stačí jen slyšet o tom, že někdo oslepnul, voda mu spláchla dům a hned mi dojde, jakými malichernostmi se zabývám. I když se snažím, nedaří se mi vždy radovat z toho, že mám vlastně všechno. Vždyť co člověk potřebuje? Jakýs takýs dobrý zdraví (vidím, můžu chodit, slyším… někdy je fakt báječný vědět, že když vám ujede autobus, můžete dojít do vedlejšího města pěšky, protože jen tak mimochodem ujdete mnohem víc, než si myslíte)… Zatím mám kde bydlet a něco k jídlu se snad taky najde. Všechno ostatní už je nadstandard a měli bychom si toho vážit a ne koukat závistivě kolem sebe, jestli někde někdo náhodou nemá něčeho a o trochu víc.

A jak to teď nějak rozumně uzavřít. Snad jen – rozhlídněte se pořádně kolem sebe a pokud ještě pořád máte pocit, že máte málo – zkuste pohladit každou věc, kterou máte doma (a uvidíte, kolik toho je).