Projekt štěstí

Jak už jsem psala v recenzích, čtu od Gretchen Rubinové světový bestseller Projekt štěstí. Musí to být ohromná ženská, protože její nápad je vskutku originální a zajímavý. Knihu, byť patří do populárně naučných a je to něco mezi návodem a deníkem, čtu jako by to byla detektivka. Píše tak poutavě a lehce, že je to fakt radost číst. Jsem zvědavá, co si na sebe vymyslí a k čemu mě inspiruje, a napnutá, zda a jak se jí podařilo stanovená předsevzetí splnit. Pochopitelně mě to taky vedlo k zamyšlení, o co se budu letos snažit já.

Obdivuhodná není jen píle a verva, s jakou se pustila do svého projektu a jednotlivých předsevzetí, ale také otevřenost, s níž se nestydí mluvit ke svým čtenářům. Já mít doma takový nepořádek, stydím se to nejspíš přiznat i kamarádkám a ne že to popíšu v knize. Respektive byla jsem vychovaná, abych se styděla za věci, jež jsou vlastně normální. Kdo občas nebojuje s přemnoženými lístky s poznámkami a úkoly k vyřízení, přeplněnými skříněmi, knihami, co se nevejdou do knihovničky? Vlastně s jakýmkoliv nepořádkem? Nebo i ledasčím jiným, co považujeme za trapas. V Čechách se za problémy stydíme, místo abychom si je přiznali a vyhledali pomoc. Když se někdy s něčím, co vám připadalo šíleně trapné někomu svěříte, mnohdy zjistíte, že dotyčný řeší úplně to samé. A možná to už vyřešil a může vám poradit, co se s tím dá dělat.