čtvrtek 2. listopadu 2017

Kočičí den

Míše jsme fuk, ale nechat ji doma samotnou nesmíme
Dnešku jsme z legrace začali říkat Kočičí den, protože jsem si dnes pohladila (a viděla) tolik koček, jako snad nikdy v životě. Začalo to doma, naší Míšou, která už večer předem usoudila, že bude lépe přibalit se na cestu.











Velký šedý pořádně huňatý kocour
První kočka, nebo možná kocour, čtvrtka je velikánský šedivák-stříbrňák se zvláštně světle zelenýma očima, z nichž jde trochu strach. Hladím ho proto jen opatrně a obezřetně. Potom se mazlím s menší černou kočičkou, která se hned otírá o nohy, a když si k ní dřepnu, nastrkuje hlavu na mazlení. Pak si na mě položí přední packy a slastně zatíná drápky. A najednou hup, a už ji mám na klíně. Vyfotit ji v podstatě nejde, protože se hned běží mazlit, takže mám jen jeden záběr z kočičí hygieny.

Černá odvážná kočka, která neváhá vyskočit cizímu člověku na klín
Malej mazlíček ve Světlé v Podještědí
Třetí v pořadí je maličké neposedné mourovaté kotě. Mazlit se nechá, s focením je opět potíž. A nebýt malého raťafáka, který se ho snažil ulovit, bývalo by snad šlo s námi až domů.











Trochu jako Miki, náš dřívější kocourek
Další kočka sedí na okně u muškátů a pozoruje nás. Když se podíváte pozorně na můj článek Světlá pod Ještědem, objevíte u zelené chaloupky keramickou kočku způsobně sedící s ocáskem ovinutým kolem těla. Další dvě malá koťátka vidíme na zahradě jednoho domku pouze zpovzdálí.






Kočičí špunti v zahradě


Nejen hrnečky tu mají na plotě

Žádné komentáře: