Z Prahy jsem vyrazila ve 14:05 vlakem R 983 Vysočina. Seděla jsem v kupé se dvěma muži, kteří na mě svým vzhledem nepůsobili právě příjemně, ale také tam byla jedna nebo dvě ženy, takže jsem se cítila alespoň o malinko bezpečněji. Pustila jsem se do pletení šátku Walk On The Moon a sem tam se dívala z okna na ubíhající krajinu.
Tentokrát se mi necestovalo nijak zvlášť příjemně, možná to bylo tím, že jsem byla uspěchaná, ve vlaku bylo teplo a docela hlučno, protože s námi ve vagónu jela školní třída s malými dětmi. Učitelky jim vyhrožovaly, že pokud budou zlobit a cestující si na ně budou stěžovat, příště na výlet nepojedou. Zdálo se, že to funguje. Přesto bylo příjemné nastalé ticho, když ve Světlé nad Sázavou vystupovaly. Ještě předtím, než vlak zastavil, ozvala se nějaká malá holčička z této skupinky: „Nástupiště devět a tři čtvrtě. Vystupovat!“ S holčinou sedící naproti jsme vyprskly smíchy. Zcela zbytečně jsem se jí zeptala, jestli taky čte Harryho Pottera. Byla to spíš úvodní fráze před dalším povídáním, kterým jsme strávily čtvrt hodiny, než paní vystoupila v Havlíčkově Brodě, kam jela na Knižní veletrh (škoda, na ten bych taky ráda, myslela jsem, že bude až později). Dobře jsme si rozuměly, když jsme se bavily o tahání knih z knihovny (já), popřípadě z veletrhů či knihkupectví (ona).
Ve Žďáře nad Sázavou jsem měla mít čtvrt hodiny na přestup, ale protože jsme měli zpoždění, jenom jsem se stihla zeptat průvodčí, jestli vlak na témže nástupišti jede přes Laštovičky, a nastoupit. Se mnou se ptal i pán s nějakým krásným pejskem, který pak vzpurně a schlíple ležel pod sedačkou, když mu nandal náhubek. Prý takhle vždycky trucuje. Pán ho konejšil, že už jenom tři čtvrtě hodiny, ale pak zjistil, že se průvodčí zeptal špatně a že tenhle vlak sice jede do Bystřice (nebo na co se to ptal), ale jinou trasou než ten, kterým měl jet on, takže se buď musí kus vracet, nebo pak přestoupit na autobus. Zkrátka stejná situace, jako když jedete z Prahy do Žďáru a zeptáte se, jestli ten vlak jede do Brna, ano, tam jedou oba dva, které vyjíždějí skoro zároveň, jenomže jeden jede delší (a tudíž dražší) cestou přes Žďár a druhý přes Pardubice.
Vystoupila jsem v Laštovičkách, kde to vypadalo, že je jenom zastávka a žádné obydlí, a hned se ke mně přišoural nějaký starší pán a ptal se, kam jedu dál a čím. Z jeho až přílišného zájmu o mou osobu jsem si hlavu nedělala, protože už jsem zahlédla kamaráda na konci nástupiště. Znovu jsem tedy zopakovala, že nikam a trochu zrychlila krok.
Hned na úvod setkání – zase až po roce, ach jo – jsem pronesla připravenou větičku, že očekávám, že mi nebude říkat jen tak obyčejné ahoj (u toho trochu znejistěl, co po něm asi tak budu chtít), ale „dobrý den, paní doktorko“, protože mi od loňska přibyl tento titul. Myslím, že na mě neuctivě vyplázl jazyk nebo něco v tom smyslu, čímž mi udělal radost, protože bylo jasné, že jsem ho tím zaskočila. Však jsem z toho taky měla ohromnou radost, když mě tahle lotrovinka napadla a těšila jsem se, až ji uskutečním.
Žádné komentáře:
Okomentovat