Dopolední ztráta času

Vstávám asi v sedm, i když jsme šli spát po půlnoci. Pak bylo takové normální ráno s mým napůl hraným otravováním: „Vstávej, vstávej, jdeme na ateliéry.“ Říkám to spíš pro tu srandu. Ráda bavím přátele svým humorem a taky mám vyzkoušeno, že většina lidí má lepší náladu v mé společnosti, když zářím štěstím a nadšeně se nad něčím rozplývám. Nutno přiznat, že i já se cítím báječně, když se mám nad čím rozplývat. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že se člověk musí snažit, aby si užíval života. Jak říká Sri Chinmoy: Buď šťastný a zůstaň šťastný, zdokonalení tvé povahy je jen otázkou času. Nebo Norbekov ve své knize Jak se zbavit brýlí – vypadá to jednoduše, pořád se usmívat, nebo být šťastný, ale ve skutečnosti je to dost obtížné. Najít něco negativního, co vás naštve, nebo co vám vadí, je totiž jednodušší. Mozek prý máme přizpůsoben právě na vyhledávání rizik a nebezpečí. Navíc má většina lidí sklony mluvit o špatných věcech, zprávách. Málokdo vám na otázku, jak se máš, řekne skvěle, protože… místo jde to, ale…

Pozitivní myšlení jsem si mohla velice záhy vyzkoušet sama na sobě. Měla jsem totiž možnost řídit SUV bez posilovače řízení. Bylo to trochu náročné, ale zdálo se, že mi to celkem jde. Uvítala bych spíš menší snadno ovladatelné autíčko, než takový tank, ale když se chci zlepšovat, musím řídit co nejčastěji. Ptala jsem se, jestli nejedu moc v kraji, nebo uprostřed, trénovala řazení (ano, my ženy bychom často nejraději jeli na to, co se nám už jednou podařilo zařadit a víc do toho nesahaly), kontrolovala zrcátka (hlavně zadní, tím pravým se moc netrápím) a taky povolenou rychlost. Celkově jsem se cítila docela dobře. Ovšem do té doby, než jsem na křižovatce zaváhala, když mi protijedoucí auto dávalo přednost. Byla jsem přesvědčená, že je na hlavní on. Abych nevyvolávala zbytečné zmatky, krouhla jsem to vlevo trochu rychleji a vyjela na chodník. Oba jsme se trochu lekli, ale zdálo se, že se nic nestalo. Kamil to ještě komentoval, že je rád, že jsem netrefila značku. Ještě to tak! Byla jsem dost frustrovaná z toho, že jsem se nevešla na silnici.

Ale to nebylo všechno. Divného zvuku si nejdříve všiml Kamil a potom až já. Zajela jsem na prostorné parkovací místo před Kauflandem a šla jsem se podívat na škody. Pravé přední kolo bylo úplně prázdné. 

Zbytek dopoledne jsme strávili výměnou kola. Úplně slyším to: „MY?“ a vidím pozvednuté obočí. Ano, pravda, já se optala, jestli mám koupit ten chleba a nenápadně se vypařila. V krámě jsem nejdřív bezcílně bloumala a snažila se neplakat. Byla jsem na sebe příšerně naštvaná (řekla bych, že snad jako nikdy) a taky vyděšená, protože mi realita ukázala, že moje neomylnost a skvělé propočty a odhady zase tak skvělé nejsou. A jako motorkářka mám pocit, že si chybu nemůžu dovolit. Kdyby se mi to stalo s motorkou, vrazila bych do té značky hlavou a možná už byla mrtvá. (Pomiňme to, že bych se tam s motorkou v klidu vešla, mám přilbu a tak dále. Zkrátka v tu chvíli jsem byla vyděšená ze všeho, co se mohlo, nebo může mým chybným úsudkem přihodit na motorce.)

Potom jsem se trochu vzchopila a šla hledat chleba. Vybrala jsem nějaký velký, dobře vypadající, protože mi bylo jasné, že se pro uklidnění potřebuji pořádně najíst. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, že si koupím něco dobrého. Ne za odměnu, samozřejmě, ale jako výraz sebelásky, jako že se mám pořád ráda. Jenže nic nefungovalo, v tu chvíli jsem se opravdu pořádně nenáviděla a zároveň věděla, že je to úplná hloupost. Jednak to k ničemu nevede, protože, co se stalo, se tím nezmění, a jednak se zase nic tak strašného nestalo. Jasně, bude mě to stát nějaké peníze (za blbost se platí! … už zase ty nenávistné myšlenky), ale žádné zranění, ani vážné poškození auta. Jenom hrdosti.

Nakonec jsem se rozhodla si nic sladkého nekupovat. Stejně by mě to neuklidnilo, akorát to stojí peníze a je to nezdravé. A konejšit se něčím nezdravým, co ve skutečnosti tělu škodí, asi není zrovna dobrý nápad. Přemýšlela jsem, jak si odpustit, ale nic moc mě nenapadlo. Až jsem si nakonec řekla, že vyzkouším metodu koučování. Co bych řekla jiné osobě, která by smýšlela jako já? A aby to bylo ještě lepší, co bych řekla osobě, kterou mám velmi velmi ráda a která by o sobě smýšlela tak hnusně jako právě já?

Pomohlo to.

V jedenáct jsme měli opraveno. Padl na to jeden hever a zámek, kterým byla rezerva přimknuta k zadku auta. Ještě že s sebou Kamil vozí páčidlo. Druhý (větší) hever nám půjčila skupinka stojící opodál. Byli to milí lidi, i když si ze mě dělali trochu srandu. Ani nechtěli za půjčení flašku. Hned řekli, že taková věc se stane a příště budou pomoc třeba potřebovat zase oni. Doufám že ne.