Vstávám docela brzy, abych stihla být v 7:45 na Kačerově. Napsala jsem si, že můžu jet metrem na Muzeum, kde přestoupím na metro C. Vychází mi to tak, že vyjíždím metrem v 6:47. Cestou metrem (a později i autem) si přemotávám zlaté klubko Fina na Familiar, který bych zítra chtěla nahodit. Haha, trochu na poslední chvíli, že? Když ještě nemám ani upletený vzorek! Jsem tam příliš brzy, ale nevadí, pochybných existencí tam není zase tak moc.
Brzy přichází Martin a pak i Renča. Řídí Míša – když vidím jak jistě, jsem klidná. Vždycky zapomenu, že se bojím jezdit s cizíma lidma.
S praním gi (kimono na aikido) jsem to moc nevymyslela. Byla jsem cvičit ve čtvrtek, a abych nedělala večer po návratu hluk (bydlíme v bytovce), vyprala jsem si ho až v pátek večer. A ačkoliv máme v koupelně velice teplo, protože jsou tam jakési trubky, které ho vedou, do rána mi úplně neuschlo. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych si třeba vzala tepláky. (To by byla pecka! Ale kromě našich by nikdo nevěděl, že nejsem úplný začátečník.) Jenže bez gi se některé věci, např. kata dori (= úchop za límec/triko) špatně cvičí a já si nechtěla pokazit seminář nevhodným oblečením. Navíc se zdálo, že je vlhký jenom límec. A jenom trochu.
Přátelé přišli s nápadem, že se stavíme za Richardem. Ten sice chodí k nám do doja („tělocvična“ s žíněnkami zvanými tatami), ale vůbec si nevybavuji, který to je. Později jsem si trochu vzpomněla. Martin mu zavolal, zda ho nebudí a tak. Po pár větách a hezkém pozdravu nadhodil: „Holky mají chuť na kafe, co s tím uděláme?“ Tolik mě to pobavilo, že jsem si to musela napsat.
Bylo to nejen legrační, ale cítila jsem v tom i jeho příjemný gentlemanský přístup k ženám. Což je v aikido komunitě docela běžné. Přiznám se, že si to užívám. Na aikidu je holek tak málo jako mezi šachistkami (možná trochu víc) a řekla bych, že se těšíme velké oblibě – jsme taková chráněná zvířátka.
A tak jsme si před cvičením dali kafe nebo čaj, prohlédli si meč, který dostal od své úžasné ženy, a pak už byl čas vyrazit do tělocvičny.
Cvičení bylo super, ale pořádně náročný. Po první sérii jsme byly s Renčou tak hotový, že jsme myslely, že odpoledne vynecháme. Jenže to bychom nebyly opravdový Karlínský kočky: tvrdohlavý a nezničitelný. Pravda, výrazně nám v tom pomohl Pepino, který nám přinesl červenou Vineu (do té doby jsem neznala, teď jsem na webu našla, že od roku 2011 existuje i růžová). Díky hroznovému cukru, který jsme zoufale potřebovaly, bychom ho mohly málem uctívat. Dokonalý byl i oběd v naší oblíbené restauraci BarBar. Porce jsou velké a chutné, neodolala jsem a k sekané si dala i velkou knedlíčkovou polévku. Kupodivu jsem to snědla a ještě si o něco později dala zákusek v kavárně Mlsná koza.
Sensei byl odpoledne výborný – hned při rozcvičce poznamenal, že protahování má dělat každý podle svých možností. Musela jsem se smát, když jsem slyšela, jak všichni skuhraj, že se přežrali. Ano, tento problém tu máme běžně. A všichni.
I když se to nemá, domluvily jsme se s Renčou, že budeme odpoledne cvičit jen spolu. Správně se při aikidu střídají různí protivníci a semináře jsou na to ideální, protože člověk pozná nové lidi. Jenže já měla z domova nakázáno se šetřit a přislíbila jsem, že si nic neudělám, protože mám jít za 14 dní na dlouho dopředu plánovanou operaci a tím bych si to mohla zkazit. Trochu mě děsilo, kolik je na tatami lidí, protože skoro pořád na nás někdo padal, nebo jsme na někoho spadly my. Jednou na mě spadnul třeba Šimi. Byla to moje chyba, protože dělám kotouly hodně šikmo a zpravidla padám jinam, než by se dalo očekávat. Naštěstí už jsem byla hlavou pryč a zůstalo mi jen odřené koleno.
Rozmazlené z Karlína jsme si stěžovaly, jak jsou zdejší tatami tvrdé. A když někoho napadlo, že nás bude lákat chodit cvičit na Vinohrady, kde mají jenom koberec, dívaly jsme se na něj, jako by spadl z višně. V žádném případě!
Z technik se mi líbila katate dori při níž se tori (oběť) namotávala jakoby do náručí útočníka (ukeho), šlo mi to tak nějak samo, takže jsem byla patřičně nadšená. Taky jsme dělali kote gaeshi, ude kime nage, shiho nage, ikkyo z katate dori, ale to naprosto nejlepší je kubi nage. Hod za hlavu. Asi je to tím, že si tak věřím a učil mě to individuálně Karlos. Připadá mi, že mi to jde a nemůžu tomu druhému ublížit, prostě ho jen chytím dole pod hlavou v týlu a zakleknu tak, abych mu nedala hlavou o svoje koleno. Tělo útočníka opíše krásný oblouk a já přitom držím hlavu ve svých rukou. On nemusí dělat vůbec nic, naopak ideální je, když se uvolní. Zkoušeli jsme to tam s jedním klukem s hakamou („sukně“ označující jisté dovednosti dotyčného) a bylo to super.
Z technik se mi líbila katate dori při níž se tori (oběť) namotávala jakoby do náručí útočníka (ukeho), šlo mi to tak nějak samo, takže jsem byla patřičně nadšená. Taky jsme dělali kote gaeshi, ude kime nage, shiho nage, ikkyo z katate dori, ale to naprosto nejlepší je kubi nage. Hod za hlavu. Asi je to tím, že si tak věřím a učil mě to individuálně Karlos. Připadá mi, že mi to jde a nemůžu tomu druhému ublížit, prostě ho jen chytím dole pod hlavou v týlu a zakleknu tak, abych mu nedala hlavou o svoje koleno. Tělo útočníka opíše krásný oblouk a já přitom držím hlavu ve svých rukou. On nemusí dělat vůbec nic, naopak ideální je, když se uvolní. Zkoušeli jsme to tam s jedním klukem s hakamou („sukně“ označující jisté dovednosti dotyčného) a bylo to super.
Co říct na závěr? Večírek byl super jako vždycky – do baru jsme si objednali pizzu a skákali na natažené ruce kluků, skočil si i Kamil, kterému důvěrně přezdívám Medvěd (aniž by o tom věděl). Během dne se mi podařilo dokončit vzorek na Familiar a Pepínovi jsem přislíbila, že jim pošlu fotku hotového svetru. No, nevím, kdy bude hotov. Ono to chvilku trvá (zvlášť, když mám rozdělaných dalších dvacet projektů).
Žádné komentáře:
Okomentovat