Při pochutnávání si na své vlastní vánočce jsem si uvědomila (již poněkolikáté, ale píši to teprve teď, aspoň doufám, že se neopakuji), jak moc je pro mě důležitá pochvala. Asi by neměla být, ale je.
Myslím, že je u mě výrazně efektivnějším způsobem motivace. Angličtinářka nás chválí (u mě posuny nejsou nic moc, ale aspoň mě to baví, snažím se a tak), lektorka na kreslení nás chválila (a já se přestala bát kreslit a dodnes Helču chválím do nebes) a hodně mě chválí i jeden lektor aikida.
Třeba u toho aikida je to asi nejlíp vidět. Mám tam jednoho známého, který cvičí se skutečnou lehkostí a elegancí, taky umí dobře vysvětlovat a docela mě s ním baví cvičit, protože je opatrný, takže se nemusím bát, že by mi ublížil, a přitom se musím snažit, abych ho na zem dostala já (jen tak mi něco neodpustí). Ale ne vždy na něj mám náladu. Nekritizuje přímo, ale hodně ukazuje, co se mi kde nepovedlo. A s oblibou říká, že to chce ještě dvacet let cvičení, aby to bylo dokonalé. Bez ohledu na to, jestli má pravdu nebo ne, často mám chuť s tím vším seknout, když delší dobu cvičím s ním. Občas si říkám, že si ho musím dávkovat jenom v malém množství. Je to poučné a přínosné, ale nenechat si způsobit depresi.
Když si vzpomenu na nejjednodušší a snad i nejstarší teorii odměňování, hovořilo se v ní o motivaci cukrem a bičem. Lidi jako koně. Cukr, když děláš, co chci, bič, když ne. Čím dál víc si říkám, že to buď neplatí u nikoho, nebo aspoň ne u mě. Ale myslím, že spíš u nikoho. Je jenom otázkou času, než se vám podaří bič sebrat a poslouchat už dotyčného nebudete. Navíc vás dráb s bičem musí neustále hlídat, abyste daný úkol dělali pořádně a nešidili. Což se sice možná může stát i u cukru, ale tam by vám to spíš bylo hloupé – dostat odměnu za něco, co jste neudělali.
Od té doby, co to o sobě vím, snažím se to příslušným nadřízeným či učitelům nějak naznačovat, ale nezdá se mi, že by to bylo nějak výrazně úspěšné. Skoro bych lidi rozdělila na dva typy: odměňovací a trestací podle toho, na co se víc zaměřují. Tak jako optimisti se snaží ve všem vidět alespoň něco dobrého, snaží se odměňovací člověk pochválit aspoň drobný pokrok. A nejlépe i ujistit, že to za chvilku půjde lépe.
Myslím, že jsem taky odměňovací. Nemám moc možností to posoudit, ale když učím někoho plést, rozhodně značně chválím – pořád mi připadá, že je za co. Už jen ta odvaha do toho jít a „ztrapňovat“ se před někým jiným. Zejména u chlapů je to chvályhodný čin. A pak… snad vždycky jim to jde, nebo se aspoň rychle zlepšují. Nebo snaží… Když člověk chce, vždycky najde něco, za co se dá pochválit, nebo jak povzbudit. Lidi jsou obvykle lepší, než si sami myslí.
Žádné komentáře:
Okomentovat