I když už jsem měla ultrazvuk a nějaké krevní testy za sebou, nebylo pořád tak docela zřejmé, co mi je. Jeden z doktorů mě poslal za chirurgem. Nebyla jsem z toho právě nadšená. Předem mi bylo jasné, že chirurg snadno vyřeší, co se mnou udělat: rozřízne a podívá se, přesně jak to vloni říkal ten neurochirurg na přednášce na Týdnu mozku.
A tak mě dneska čeká předoperační vyšetření. Mám strach, protože nevím, co si pod tím mám představit.
Pokyny jsou následující: přijít nalačno mezi osmou a devátou, můžu pít vodu. Mám s sebou vzít doporučení k operaci (ale já žádný papír, který by se takhle jmenoval, nemám), kartu pojištěnce a moč.
Na braní krve se netěším. Ach jo, nemám to ráda. Pro jistotu jsem se aspoň malinko doma napila, aby to líp teklo!
Odevzdala jsem moč. Poté jsem nějakou dobu seděla v čekárně a pro uklidnění si pletla. Děsilo mě, jak si ostatní povídali o operaci očí (brrr). Jestli na ni musejí jít a jak postupně slepnou a tak. (Ještě jednou brrr.)
Sestřičku jsem ještě před braním krve upozornila, že omdlívám. Dělám to vždycky. Pro jistotu. Skoro se mi zdá, že je to taková zaříkávací mantra – když to řeknu, neomdlívám a ani mi není tolik špatně. Sestra mě tedy raději nechala lehnout si. No, trochu to bolelo a trvalo to překvapivě dlouho! A pak jsem mohla jít domů, na vyšetření mám přijít zítra. Bezva! (ironicky) Na dva dny jsem si měla vzít dovolenku a ne propustku. (Beztak jsem byla tak nervní, že bych v práci nic neudělala. Ale dovolenou si taky zrovna neužila.)
Při příležitosti obíhání doktorů, doslova, přišla jsem si jak nějaká družice, jsem aspoň pro uklidnění navštívila galerii, knihkupectví, cukrárnu, galanterii (oooooooo), drogérii a papírnictví…
Vlastně jsem zapomněla říct, že mě sestra ještě poslala na rentgen plic. Nechápu proč, když mám nějakou divnou bulku na břiše. Ani zde nebyla paní zpočátku příliš příjemná. Poslala mě odložit si do půlky těla (zeptala jsem se – jen pro jistotu – kterou polovinu myslí) a pak jsem se musela opřít o nějakou desku. Studilo to, brrr. Ještě předtím se mě ptala, jestli náhodou nemohu být těhotná. Klasika, u rentgenu se na to ptají vždy. A kdybych byla?
Pochválila jsem jí orchideje. Pak samozřejmě začala být o něco milejší. Je to moje oblíbená taktika: všímej si, co mají lidi rádi, a budou mít rádi tebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat