Náš mop se odebral do věčných lovišť, jak říkají indiáni (ve Vinnetouovi), a tak bylo nutno pořídit nový. Když mi přítel řekl, kde v Praze najdu nějaké rozumné domácí potřeby, vyrazila jsem tam v domnění, že takový snadný úkol zajisté zvládnu velice rychle.
Z omylu mě vyvedlo nepřeberné množství mopů s dlouhým či krátkým vlasem, mikroutěrkami, kartáči a nevím čím vším možným. A taky cena. Všechno od jedné značky a od devíti stovek až kamsi dál. Cože? Zděsila jsem se. Tolik za mop nedám. To si radši koupím tři extra drahá klubíčka a budu utírat hadrem (pěkně vkleče na kolenou, jako kdysi babička). Pak jsem to přehodnotila. Ono to zrovna na ty nohy zdravé není. Klubek mám dost. A taky by mohl nějakou dobu vydržet. Za ty prachy. Nicméně pořád se mi nechtělo tak nesmyslně utrácet a začala jsem se raději poohlížet po nějakém hadru, který by šel omotat kolem smetáku. Taky řešení, ne?
Ale hadr bohužel k nalezení nebyl. Zato jsem ovšem narazila na tyče k mopu a v jedné – celkem zastrčené poličce – i nějaké ty mopíky. Taky žádná sláva, ale šedesát až sto korun plus tyč za pětatřicet nebo pětačtyřicet už vypadalo jako zvládnutelná položka do mého nyní značně zeštíhleného rozpočtu.
Nakonec jsem vytáhla přítele, ať se taky přijde podívat a řekne si, co mu připadá dost dobré. Nechtělo se mi poslouchat řeči, že tenhle je lepší na to nebo na ono. Jen ať si pěkně vybere a já mám klid. A taky by mohl odhadnout, který z nich padne na kterou tyč. Abych pak doma nezjistila, že to nejde k sobě. Samozřejmě si před prodavačkou neodpustil rýpavou poznámku, že to potřebuji, abych měla na čem létat, když se blíží ty čarodějnice. Ale zdálo se, že jí to připadá skoro tak vtipné jako mně, a tak si při první příležitosti taky rýpla – to když jsem nechtěla kovovou tyč s tím, že by mohla studit nebo tlačit do rukou, ani divnou hnědou pruhovanou, ale takovou hezkou zlatou. Přítel se divil, že není zlatá, ale hnědá a prodavačka ho celkem nemilosrdně usadila, že JE zlatá. Ve skutečnosti je asi spíš béžovo-bíle pruhovaná, ale v tom světle to vypadalo zlatě. A fakt dobře. A tak jsem ji vzala.
Cestou domů jsem si připadala trochu divně. Lidi si mě prohlíželi. Jeden kluk se na mě trochu podivně usmál. Ale nenesla jsem ho jako bych na tom chtěla lítat jako na nějakém Nimbu 2000 (viz Harry Potter).
Přítel tomu nasadil korunu, když se na připravované schůzi ptali, zda přijdu na oslavu Čarodějnic. Řekl že ano, že už jsem moderní a že jsem si pořídila nový mop. Velitelka se podívala na svého manžela a hned se ho optala: „A kde mám já?!“
Přítel tomu pak ještě dodal korunu tím, že doplnil, že mám luxusní provedení. Celý zlatý.
Žádné komentáře:
Okomentovat