První letní den

Venku je tak nádherný den, že se tomu ani nechce věřit. Takové horko, že si člověk není jistý, jestli mu ještě dělá radost! Ale dělá. Je to boží! Konečně sluníčko. Po všech těch zatažených, studených nebo i propršených dnech. 

Vyrazila bych ven, ale to by se asi zrovna teď v jedenáct nemělo. Taky se mi tu vylíhli – vážně nechápu odkud, když peru průběžně – čtyři várky prádla. Jasně, bude to nejspíš i tím, že samotné gi mi zabere skoro celou jednu várku. 

Město si usmyslelo, že vyseká všechny svahy zelených porostů kolem baráků křovinořezy nebo traktůrky. A tak se musím smát, když si vzpomenu, jak táta vždycky nadává, že u nás „na vesnici“ není ani v sobotu nebo neděli po obědě klid, aby se dalo natáhnout na zahradu a schrupnout si. Teď je sice před obědem, ale kravál je to pekelný a k tomu ze všech stran. A bohužel taky smrad. Ale rozhodla jsem se, že trocha trávového puchu je mi milejší než nevětrat.

Hlavní je hodně pít a hezky si dnešek užít. Co budu dělat? Mám tu pár rozečtených knih, rozpletené ponožky, do kterých se mi moc nechce, stejně jako do párání šátku, kde jsem si o spoustu řad níže všimla chyby. Odpoledne (tak ve dvě) bych se nejradši natáhla na sluníčko, nebo šla jezdit na motorce. Ale ještě není připravená. Teprve včera jsme dělali vzduchový filtr. Přítel ho vymyl už dřív a teď jsme ho máčeli (opět spíš on) v nějakém modrém postupně lepivém oleji.

Když jsem se konečně – asi ve tři odpoledne – dostala ven, zjistila jsem, že vůbec není takové úmorné vedro. Uvažovala jsem, že se na chvíli jen tak natáhnu. Super, že zrovna teď posekali tu trávu. Krásně to voní. 

Vzala jsem si knihu i pletení, ale nakonec jsem se rozhodla jenom odpočívat. Přemýšlela jsem, co asi dělají jiný lidi celý víkendy?