Myslím, že už je na čase publikovat zase pár článků na téma dítě. V prosinci a lednu jsem to poněkud flákala, takže směle do toho. :-)
Název článku jsem čajzla jedné kolegyni, která říkala, že má dítě pro začátečníky a mně se to moc líbilo. Hned jsem se jí ptala, kde že ho vzala. Stěžovala si totiž, že jí dítě celou noc spinká (za což je ráda), ale že to nesmí nikomu říkat, kdo má taky dítě, protože je tím vždycky hrozně naštve. Snažím se na podobné věci myslet, když mám chuť si stěžovat. Občas mám pocit, že život s dítětem je strašně těžký a nemožně náročný, ale pak stačí hodit řeč s někým jiným a zjistím, že problémy vypadají skutečně jinak. Ale to jde jen těžko posoudit, když nemáte jinou zkušenost, jen tu svou. Stejně jako máme pocit, že je fakt strašná zima, když je -9°C, ale jak je teď třeba ve Finsku? Aha, tepleji než tady, tak to nebyl vhodně zvolený příklad! Ale víte, co tím myslím. Když mi dítě denně řve dvacet minut a já z toho můžu ohluchnout, říkám si jak trpím a pak se kouknu na internet a tam píší, že plačtivé děti mohou denně řvát třeba pět hodin. Nebo leckdy hodinu v kuse. To jsme zažili jen jednou a to je jí skoro šest měsíců!
Další kolegyně má chlapečka, narodil se jí teď v úterý a je stejně roztomilý jako byla ta naše v porodnici :-). Ale popravdě mi teď připadá ještě hezčí, myslím, že miminka krásněj časem. Každopádně jsem kolegyňce a malýmu přála, ať má miminko spavé a žravé jako my. Je to paráda. Kdo nezažil, netuší!
Zpočátku jsem vůbec nevěděla, co je to uspávání. Ptala se mě jedna známá, jak uspávám a já se jí s troškou studu musela zeptat, co tím myslí, že jí nerozumím. No, jako co dělám, aby miminko usnulo. „Já?“ divila jsem se upřímně. „Dám ho do Mojžíšova košíku.“ ... Tak tohle období nám pominulo a my záhy zjistili, že miminko je potřeba uspat, protože pouhé odložení do košíku ho neuspí. Na náladě mu nepřidá, když ho pohladím po čelíčku, řeknu: „Dobrou,“ a zdekuju se do kuchyně. Takže jsme zuřivě skákali na míči, houpali v náručí, houpali v autosedačce, na houpátku, i s celým Mojžíšovým košíkem... Zkoušeli posunout večerku z nějaké čtvrté páté hodiny (copak já vím, kdy to před třemi měsíci bylo?) až na šestou sedmou a osmou. A já se z toho mohla zbláznit, protože mi chyběly naše spokojené manželské večery a hlavně malá nás stejně neobdarovala spokojeným usínáním. Ale pak přišla doktorka s příkrmama a najednou se to všechno zase nějak zlepšilo. Možná se to zlepšilo i krátce před tím, ale těžko říct, zase tak podrobné záznamy si v deníku o miminku nevedu. Každopádně teď zase máme období, že dáme mezi pátou šestou večeřičku = příkrm a dokojení v manželské posteli a hned poté přeložím v podstatě již spící dítě do jeho košíku (zatím se ještě vejde). Jediný rituál, který předtím máme zavedený, je, že ji dáme do spacího vaku, abychom ji nemuseli přikrývat a dělat další nedoporučené věci a přitom jí bylo teploučko.
Nově, tak týden, se snažím dát malou spát i hned po obědě mezi jedenáctou a dvanáctou. Občas spinká jen půl hodiny, ale i to je myslím fajn. Řekla bych, že si odpočine a má lepší náladu. Konzultovala jsem s AI a řeklo mi, že pro takhle malé dítě by mohlo být pohodlnější vyspat se v oddělené místnosti, a tak ji nechávám spát v ložnici opět ve spacím fusaku, abychom dodrželi rituál, samotnou. I když jsem zezačátku měla obavy, aby se necítila opuštěně. Ale zvládá to krásně, a když něco potřebuje a zavolá, tak se snažím co nejdříve přijít.
A druhá oblast, ve které je malá výjimečně dobrá, je jídlo. Dělám si legraci, že je žrout, ale myslím to vážně. Jenom v dobrém. Kojit chtěla už na porodním sále a v dalších dnech taky. Porodním sestrám pak vysvětlila svým hodně výjimečným řevem, že potřebuje mlíčko dřív, než se (cca za tři dny) rozkojím (= ho budu mít já). Dostávala umělé mléko v injekční stříkačce a nebyl to problém. Baštila ho docela dobře. Pak, když už jsem měla trochu mléka, hned krásně sála. Žádné odmítání nebo ofrňování se. I když jsem zezačátku bojovala s polohou pro kojení, jak jsem byla dost poraněná a nemohla sedět, tak malá si poradila a zvládla se napít i v ne moc povedených polohách. Myslím, že mi to moc nešlo, asi tak jak se dá čekat od prvorodičky, ale malá by se snad zvládla napít mateřského mlíka, i kdybych ji držela hlavou dolů a přiložila pusinkou k prsu. Neomylně ho dokázala hledat i potmě nebo se zavřenýma očima. A obdobně to fungovalo s příkrmy. Někde jsem četla, že máte dát dítěti tu plastovou lžičku, kterou ho chcete krmit, aby si na ni zvyklo. A pak s ní máte dělat ještě cosi... no, obojí jsem četla až poté, co nám doktorka doporučila příkrmy, my se stavili v krámě, ohřáli je, vzali lžičku a dali ji malé i s jídlem před obličej. Neomylně otevřela pusinku a obsah lžičky vsála. Měli jsme s manželem radost jako malé děti (a že ty to teda uměj!). A tak to pokračovalo dál. Žádné vyplivování, odmítání nebo jakýkoliv problém. Jen jednou malinko nechtěla brokolici, která ale byla fakt hnusná a nastavovaná rýžovou kaší nebo čím. A jednou odmítla moji kukuřičnou kaši, která taky nebyla nic moc. Ale jinak všechno baští bez problémů.
Takže to, co na základě své malé skromné zkušenosti můžu přát nastávajícím matkám, je žrouta, který rád spí. Obojí vám může dělat neskonalou radost.
P. S.: Ale v noci teď vstáváme často dvakrát, třeba v jednu a v pět. Nebo pak v sedm a to už potom určitě spát nepůjde. Ale dá se to zvládnout. Nesmíte moc ponocovat, jít spát v deset je ideálka. Dokonce pak ani nemusím spát přes den. Ale hlavní je hláška z kofoly: Když ji miluješ, není co řešit.
Žádné komentáře:
Okomentovat