Jak se dalo očekávat, dovolená v Norsku mě poznamenala. Hned jsem si v knihovně chtěla vypůjčit něco z norské literatury. Chci cizí země objevovat všemi smysly (jenom s čichem si nevím rady) a způsoby.
Norská čítanka je desátým svazkem a vyšla v roce 2016. Její editorkou je Barbora Grečnerová, která zároveň přeložila první úryvek. Jmenoval se Dělat dobro a je to část románu Trude Marsteinové, která za něj obdržela ocenění kritiků Kritikerprisen. Jeho zajímavostí je, že se odehraje během jednoho horkého červencového víkendu v obyčejném norském městečku. Slovo v něm postupně dostane sto osmnáct postav, přičemž každé je věnována kratičká kapitola a ke změně vyprávěcí perspektivy dojde nejčastěji ve chvíli, kdy osoby slyší či vidí totéž, mluví spolu nebo se náhodně potkají. Je to zajímavé a při čtení úryvku mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, že už „jsem“ zase někdo jiný. Vskutku zajímavý způsob psaní. Myslím, že stojí za to přečíst si celý román. Doufám, že není jenom v norštině.
Ve spolupráci s Labyrint revue vydalo nakladatelství Gutenberg v Praze. Jedná se o první vydání. Malá (dvě stě padesáti stránková) kniha obsahuje jedenáct ukázek z děl různých autorů. ISBN 978-80-96349-49-7.
Kromě toho, co slýchám v poslední době často, nebo možná spíš čtu, o tom, že jsme (nebo spíš Norové jsou) přesyceni možnostmi života, blahobytem, konzumem… a stále nám něco chybí, jsem se tu setkala přímo s odkazem na knihu, kterou mám taky rozečtenou. Vlastně už od prázdnin. Od pobytu v Norsku. Syndrom velkého vlka od sociologa Thomase Hyllanda Eriksena se sice čte hezky a chvílemi je i velmi vtipný, ale zároveň drsný, protože má pravdu. Jako lidi jsme něco šeredně zvorali (a vořeme dál) a je otázkou času a našich kvalit, jestli se nám podaří stát se zase „normálními“, nebo se v té honbě za bohatstvím a pseudohodnotami jako celá americká a evropská společnost uštveme. Ostatně ani Japonci, kteří se upracovávají k smrti, na tom nejsou o moc líp, ale ti to aspoň dělají z přesvědčení a řekněme šťastní. Kdo z nás chodí do práce, ve které je šťastný? A umíme ještě vůbec být šťastní?
Norská literatura 21. století se zabývá „složitými rodinnými vztahy a proměňujícími se modely rodiny, komplikovaným postojem člověka k sobě samému, k vlastní duši i tělu, vykořeněným životem v bohatém sociálním státu. Autoři sahají buď po intimnějších příbězích hledajících odpověď na existenciální otázky jednotlivce, nebo se vydávají cestou obecněji koncipovaných pojednání o směřování naší planety.“ (str. 5–6)
„Zdálo by se, že Norsko, jež se umisťuje na předních místech žebříčků měření kvality života, bude rájem pro každou generaci Norů. Známý norský sociolog Thomas Hylland Eriksen ve své knize Syndrom velkého vlka tvrdí, že bohatství není spjato se štěstím a že »společnost nadbytku bude překonána a my na ni budeme vzpomínat jako na velmi pohodlnou, nicméně slepou uličku vývoje«. Texty Norské čítanky ukazují v podstatě totéž, dnešní Norové řeší zdánlivě banální problémy – neschopnost komunikovat, navazovat a udržet partnerské vztahy, obětovat se, přijímat zodpovědnost a společenské role-, které však v důsledku ztělesňují základ lidství a podmínku života ve společenství ostatních.“ (str. 6)
